autor: Áďa
Pokud jste si minule přečetli dvacátý díl hned po zveřejnění někdy od tří do půl šestý v sobotu, a nezaznamenali jeho pozdější výměnu za novější verzi, přečtěte si prosím předchozí díl znovu, aby vám to navazovalo. Díky J. :o)
Tom strnule hleděl směrem, kterým jeho bratr zmizel, a v hlavě mu dosud zněl ten nenávistný hlas. Skoro se v jednu chvíli i Billa bál, jak zlostně a jedovatě jeho hlas zněl, a jak přitom naoko křehký a bezbranný zpěvák najednou naháněl strach! Trochu ho zamrzelo, že se nechal vyburcovat k tomu výbuchu a kopanci. Vždyť ten pes se zas tak dramaticky neprovinil, hlavní bylo, že Katy to moc nevadilo, ale jeho naštval ten kousanec. To prostě Daimon přehnal, ať si Bill říká, co chce…
Z chmurného zamyšlení ho vytrhnul až tichý vzlyk doprovázený dalším. Trošku sebou trhnul a zmateně přešlápnul, když viděl, jak Katy sedí na podlaze s obličejem v dlaních. Kleknul si k ní a zlehka ji pohladil po černých dlouhých vlasech.
„Copak?“ šeptnul, aniž by věděl, proč svůj hlas tak tlumí.
Odpovědi se však nedočkal. Místo toho se Katy rozplakala ještě víc. Nedokázal z ní vymámit jediné slovo. Mohl jí pouze dovolit, aby se opřela o jeho hruď a konejšivě ji přitom objal. Takže to nebylo myšleno vážně, nebo to řekla s nadsázkou, že jí štěněčí řádění nevadí. Určitě ji to mrzí, hrozně moc, jenom se těmi řečmi snažila jeho bratra uklidnit, což naopak dosáhlo opačného efektu. Achjo…
Až po několika dlouhých minutách zaznamenal, že se Katyin pláč trošku uklidnil. Smutně se na ni pousmál a nabídl jí kapesník. Skoro ani neslyšel, jak mu poděkovala, jak tiše zněl její hlas.
„Bude… bude mě nenávidět až do smrti, že ano?“ špitla po chvíli.
„Myslíš Billa?“ ujistil se Tom, ačkoliv instinktivně tušil, že Katy sotva bude myslet psa.
Mlčky kývla hlavou.
„Ani… se mu ve finále nedivím… Byla jsem strašná…“
„Ale zlepšila ses,“ namítnul Tom. „Umíš si to přiznat, dokázala ses i omluvit… je z tebe někdo úplně jinej.“
„Jenomže jsem vám oběma ublížila!“ vzlykla Katy a jen stěží překonala slzy, které se jí už už draly do očí, aby pláč začal nanovo. „Zničila jsem všechno, co mezi vámi bylo… zničila jsem vám životy… i vztah, po kterým mi nic nebylo…“
Po těch slovech už slzy neudržela, ale Tom tentokrát jednal rychle a sám jí je otřel.
„No tak, Katy… nemůžeš teď brečet,“ zabrumlal svým uklidňujícím hrdelním hlasem, když ji v objetí jemně začal pohupovat. „Nedělá to dobře miminku… a na Billa nemysli, je to paličák. Teď se šel někam vyvztekat, ale pak se vrátí a bude zase v poho, uvidíš,“ pousmál se, a když se konečně jakž takž uklidnila, cvrnknul ji jemně do nosu.
„Jenže mě bude pořád nesnášet. Ať udělám nebo řeknu cokoliv. Vždycky pro něj budu ta nejhorší,“ sklopila Katy oči k zemi.
Tom zavrtěl hlavou.
„Neboj, nebude to tak zlý… já si s ním večer promluvím… a až se po pár dnech srovná, tak tě bude brát v pohodě, uvidíš.“
Katy si povzdychla, když se na něj až příliš se lesknoucíma očima podívala.
„Nevím, jestli to tak dopadne, jak říkáš… spíš se bojím, že ne… a přitom není čemu se divit – „
„Ne, takhle o tom nemluv,“ zavrtěl Tom rozhodně hlavou, až se mu černé copánky rozhoupaly. „Dopadne to dobře… a jestli nevěříš mně, věř aspoň maličkému,“ dodal tišším hlasem a jemně položil dlaň na její bříško. Koutkem oka spatřil, že k němu Katy rovněž sklopila oči a troufnul si po vyboulenině přejet krouživým, hladivým pohybem. Katy držela jako beránek, dokonce se jí na rtech objevil slaboučký náznak úsměvu… a slaboučkou odplatu mu věnovalo miminko, když se v bříšku zavrtělo.
Tomovi se rozbušilo srdce, když ucítil ten jemňoučký pohyb. Okouzleně držel ruku na místě, sem tam jí trošku zakroužil… a vždycky se dočkal odpovědi v podobě reakce miminka. Ani nevěděl jak, ale žilami se mu začal rozlévat pocit neuvěřitelného štěstí. Absolutně pro tu chvíli zapomněl, že se vůbec stalo něco jako hádka s Billem nebo že mu Daimon pokousal ruku. Jenom jako ve snách setrvával ve své pozici a připadal si jako v absolutně neuvěřitelném snu.
„Maličkému se to líbí,“ šeptla Katy, a když k ní Tom mírně překvapeně vzhlédl, už se upřímně usmívala, i když měla na tvářích ještě pár vlhčích míst.
„Maličkému?“ zeptal se.
„Ano… budeš mít syna,“ promluvila tichým hláskem.
Musela se okouzleně usmát, když viděla, jak ta slova na Toma zapůsobila. Vypadal, jako by se mu skoro až zamotala hlava… a když se mu podívala na oči, tak spatřila tak jasné hvězdičky, které mu nezářily ani při žádném předchozím hudebním ocenění, ani když vystupovali poprvé v Tokyu, ani snad prostě nikdy. Jenom jako v transu hladil její bříško, usmíval se od ucha k uchu a jeho šťastný, přitom však lehce nepřítomný výraz evokoval, jako by byl pod dávkou omamných látek.
„A… jak se bude jmenovat?“ šeptnul Tom vratkým hlasem plným dojetí.
„Já ani nevím,“ pokrčila Katy rameny. „Myslela jsem, že něco vymyslíme spolu… ale docela by se mi líbilo třeba Dominik.“
Tom se na ni zadíval.
„Dominik… to zní hezky,“ pousmál se. Zvednul se na nohy a chytil Katy za ruce, čímž jí pomohl se vytáhnout do vzduchu. „Pěkný jméno jsi vymyslela! Šikulka seš! Ale na tý zemi kdybys seděla dýl, tak ti nastydne prcinka a Dominikovi ptáček.“
Katy vytřeštila oči… a propukla v záchvat smíchu. Že je Tom pověstný svými hláškami, to věděla delší dobu, ale slyšet to na vlastní uši a ještě v situaci, kdy se k ní i přes to, co se stalo, chová velice hezky… to nemělo chybu. Ještě navíc, když Tom nechápavě pokrčil rameny a s pohledem Já nic, já muzikant jí pomohl do křesla.
„Ha ha ha, to je fakt vtipný,“ ozvalo se od dveří dost jízlivým hlasem.
Katy se podvědomě zachvěla, byla však natolik plná euforie a energie, kterou jí vdechl Tom, že se nedokázala bát, jen se na Billa tázavě otočila.
„No co vejráš. Pamatuješ, Tome, jak mě Dominik na základce zmlátil, odtáhnul do kabinetu chemie a pokusil se mě polít kyselinou chlorovodíkovou?“
Tom automaticky zaryl ruce v pěst.
„Jo, pamatuju. Kdybych tam včas nepřiběhl, tak to nedopadlo dobře a ten hajzl by tě zmrzačil.“
Billovi se roztáhly rty do nepěkného úšklebku.
„Tak si na to vzpomeň, až tomu vašemu Dominikovi budeš měnit posraný plíny. Já totiž znám Dominiky jenom jako ty největší svině.“
Odfrkl si, pohrdlivě si přeměřil Katy pohledem a odkráčel ven. Po prásknutí dveřmi před chvílí sice plánoval běžet za Daimonem, ale něco uvnitř ho zaseklo. Takže místo pobytu na zahradě byl akorát potají svědkem toho, jak se ti dva tulej, uklidňujou a jak se doslova rozpouštějí nad vybouleným břichem. Ani pro tu chvíli nevěděl, jestli v něm převažuje vztek, nenávist, lítost nebo dojetí. Na jednu stranu si říkal, proč nedat průchod emocím a nepřidat se k Tomovi v péči o Katy. Vždyť by to svým způsobem bylo i roztomilý! Jenomže vždycky mu tyhle myšlenky přerušily vzpomínky na to, jak trpěl, když byl sám, a fakt, že za tu samotu mohla právě Katy.
Obul se, z věšáku v předsíni sundal svůj kabátek, přidal kabelku, kterou tam před obědem odložil, a vydal se na zahradu.
„Daimy?“ zvolal, když se nadechl čerstvého vzduchu.
Reakce však nebyla žádná. Bill se zamračil. Kde ten pes může být? Pak si ale uvědomil, za jakých okolností štěně z domu na zahradu uteklo. Zavrčel vzteky a rozběhl se po zahradě.
„Daimy! Daimonku! Zlatíčko moje, kdepak seš?“
Trvalo mu asi pět minut, než ho napadlo podívat se i na konci zahrady k okrasným keřům. A tam se Daimon schovával. Bill si povzdechnul a sednul si na bobek.
„Broučku, pojď ke mně…“
Daimon se na něj jenom ublíženě podíval.
„No tak, miláčku… já vím, že byl ošklivej… pojď sem…“
Daimon povystrčil čumáček. Bedlivě se kolem sebe i Billa rozhlédnul, a pak učinil pár plazivých krůčků směrem k pánovi.
„No tak je hodný Daimonek… neboj se, pojď ke mně,“ usmál se na něj zeširoka Bill a hmátnul do kapsy svého kabátku, aby z ní vylovil dlaň plnou pamlsků. Chtě nechtě se musel začít smát. Ještě před rokem v kapsách svých kabátů, a především těch od Diora, nesnesl ani papírový kapesníček. A teď v nich měl vždycky dostatečnou zásobu psích sucharů a keksů. No jo, život člověka mění.
„No to je dobrůtka, viď,“ usmál se na barzoje, když se dlouhý úzký čenich dotknul jeho dlaně a váhavě sebral pamlsek. Chvilku ho nedůvěřivě zkoumal, než ho rozvážně začal žvýkat, a až po chvíli Daimon slabě zavrtěl ocáskem.
Bill ho připnul na vodítko, a když chrt dopapkal všechny dobrůtky, které mu nabídnul, mazlivými pohyby zkontroloval, zda má štěně v pořádku všechny kosti.
„Má kliku,“ zamumlal směrem na Tomovu adresu. Vzápětí se pousmál snad ještě víc než předtím, protože Daimon jeho mazlivého hlazení využil jako příležitosti k lísání se a opřel si o Billovu hruď hlavinku. Natiskl se na něj přitom tak, že byl až po plece u páníčka schovaný, ač za tu cenu, že Bill pod tou vahou jen stěží držel na bobku balanc. Ale nevadilo mu to, a když viděl Daimonův výraz, tak už chápal, proč se o barzojích říká, že to jsou všeobecně strašně melancholičtí psi. Ten pohled, který totiž Daimon v tu chvíli měl, by dokázal rozpustit a obměkčit i skálu.
Bill objal štěně kolem krku a vtiskl mu pusu na hlavinku, mezi očka i na špičku čumáčku, načež se s menšími obtížemi zvednul.
„Pojď broučku, půjdem na procházku, jo?“
autor: Áďa
betaread: Janule
Tohle nebude dobrý. Je jasné, že Toma to k miminku táhne, přece jenom je jeho. Chápu i, že ho to táhne k tý kravce, ale myslela jsem, že miluje Billa a teď mám pocit, že Bill nakonec dopadne nejhůř. Bude sám se svým psem…a určitě k tomu přibudou nějaký dramata…oh, jen je moc netrap. 😀 😀
Já si nemůžu pomoct, ale Tom mě pěkně štve =( Aby se z té Katyny nepotentoval…
Já vím, že to nemá lehké a že se těší ze svého dítěte, ale tak nemusí s ní hned tak cukrovat, to už zapomněl, že se kvůli ní málem utrápili, on i Bill, že zničila TH, má jí dát pěkně rázně najevo, že mu jde jenom o to malé a ji že má na háku, potvoru. Však kdyby neměl peníze, tak by mu o děcku ani neřekla, falešnice jedna, prý zpjéééévačka, zlatokopka prolhaná to je…
A nechápu Billa, že se tak mučí, já bych se sebrala a vrátila se domů, nebo aspoň někam do hotelu, i když, to by potom zase Daimon nemohl demolovat Katiinu domácnost a to by byla přece =(věčná škoda xD
No, já mám stejně pocit, že se Bill pomalu, ale jistě posouvá na vedlejší kolej, Tom dává jasně přednost svojí nově nalezené "rodince"…=(
Sice jsem ještě Tommymu neodpustila to, jak bouchnul a spražil Daimona, ale opravdu jsem si užívala tu chvíli, kdy zjihnul. Myslím, že je to naprosto normální chování budoucího táty. Je pozdě mu vyčítat, že tou ženou, se kterou dítě bude mít, je Katy… Alespoň se nechová jako zbabělec. Naopak by mě zklamal, kdyby o svém budoucím synovi nechtěl slyšet. Chová se tak, jak by se zachoval každý správný chlap.
A Billovi nikdo nenutí, aby tam byl s nimi. A když mu chtěl Tommy pomoct, nechtěl ho vidět.
Taky je mi Billa svým způsobem líto, ale jejich osudy je zavedli sem a oni jim musí nějak čelit nebo se s tím vším smířit.
Tak u tohohle dílu vážně nevím. Mám z toho takové smášené pocity. Štve mě, jak Tom Daimona sežeral. Ale zase za to může Bill a tak se to na sebe nabaluje, až je t toho jeden nabalený kruh.
Díl byl ale krásný, ostatně, jako všechny ostatní. Takhle povídka je prostě dokonalá.
Jsem absolutním zastáncem Billa.