autor: GossipGirl & CHrisTHi
Tom:
Jenom pokrčí rameny. „Nevím, jestli si mě někdy oblíbí.“
„Neboj, oblíbí. Jsou to fajn lidi, i když bych je někdy, a s tím se netajím, někdy bych je zabil.“
Usměje se na mě a já pod jeho úsměvem téměř taju. Nedá mi to a musím uvažovat. Je tohle láska? Ne, to určitě ne, nikdy jsem se nezamiloval a ani s tím nehodlám začínat.
Proč mi ale v tom případě tolik záleželo na tom, abychom se usmířili?
Nechápu se.
**
Vycházíme z restaurace a já se s úsměvem otočím na Billa. „Chceš zavést domů? Nebo pojedeme ke mně?“
„No… já nevím, já ještě…“ koktá.
Přeruším ho. „Zavezu tě k tobě.“
Váhavě přikývne a já se rozjedu. Nechci ho do ničeho tlačit, ani nevím, jak na tom u něj jsem. Sice jsme se usmířili, ale…
Když zastavím před jeho bytem, váhavě se nahnu. Neucukne, a tak spojím svoje rty s jeho.
Ráno se jako obvykle probudím a zírám do oranžového stropu. Příšerný stereotyp, už mě to přestává bavit. Dneska máme volno a Bill včera povídal, že má něco na práci. Asi zajdu někam do posilovny, nějak mě opouštějí moje svaly. Já věděl, že to hladovění nebyl dobrý nápad, navíc jsem teď absolutně neměl čas chodit cvičit, natož každý ráno běhat jako dřív. Dneska to musím aspoň trochu napravit.
Vzhledem k tomu, že posilovna je od mého bytu pár bloků, vydám se na cestu poběhem a s kapucí přes hlavu.
O tři hodiny později už vycházím s mnohem lepší náladou, a dokonce mírným úsměvem na tváři. Někde jsem slyšel, že cvičení vyplavuje hormony štěstí, asi to bude pravda.
„Tome!“
Poznám ten hlas a ani se nenamáhám otáčet. Ten kluk nedá pokoj. Slyším za sebou rychlé kroky a ucítím ruku na rameni. Ten včerejší nápad odstěhovat se z tohohle města nebyl zas tak špatný. Ovšem jenom kdyby Bi… ne, žádný Bill, teď se musím zbavit tohohle. Zprudka se otočím.
„Andreasi, už jsem ti několikrát říkal, že mě máš nechat být. Jednou provždy,“ řeknu celkem v klidu. Snažím se ovládat a nekřičet na něj.
„Tome, ale já to nedokážu… já…“
„Ty by ses měl smířit s tím, že nebudeš mít ani mě, ani místo v naší kapele!“ přeruším ho už o poznání víc zostra.
Vykulí oči, asi takovouhle reakci nečekal. Jeho mínus.
„Slyšel jsem, že jste si za mě našli náhradu,“ pronese hořce.
Zarazím se. „Jak o tom víš? Počkej, neříkej mi to, vím to…“ odfrknu si. Takže jsem se neplet, to auto před studiem bylo vážně jeho.
Pokrčí rameny. „A co mám jako dělat? Vykopli jste mě z kapely, a když nepočítám to, že dost hnusně, tak taky dost nečekaně!“ zasyčí mi do obličeje.
„Nečekaně? Nečekaně?! Kurva slyšel jsi někdy ten tvůj „zpěv“? Načrtnu ve vzduchu uvozovky. „Byl den ode dne horší. Musel jsi s tím počítat už tak dva měsíce dopředu, teda minimálně.“
„Ne, to jsem teda nepočítal. Mimo jiné, ta vaše náhrada už ti vlezla i do postele? K tomu jsem se nesnížil ani já,“ odfrkne si. Zatnu pěsti. Do Billa se mi navážet nebude. Mi? Zaklepu hlavou a kouknu na něj vražedným pohledem.
Kouká mi zpříma do očí, načež je po chvilce stejně sklápí. Nechci tu na něj řvát, a tak se jen otočím a bez jediného slova odcházím. „Počkej!“ volá za mnou a chytne mě za loket.
Otočím se. „Nedělej mi tu ostudu a už mě jednou provždy nech na pokoji!“ syknu a vytrhnu se mu.
„Jestli to s tím novým myslíš vážně, okamžitě na to zapomeň,“ houkne ještě za mnou, ale v jeho hlase je znát nejistota. Obrátím se zase čelem. „Cože?“
Koukne na mě napůl ublíženým a zčásti až zhrzeným pohledem. Chce se mi smát, ovšem jenom do doby, kdy…
„Děvkař jsi byl a děvkař zůstaneš. Nejsi člověk, který je schopný něčeho, jako je cit, a už vůbec ne lásky. Jakmile se s někým vyspíš, necháš ho a chováš se k němu příšerně a… a… a… Jestli si teď myslíš, že s tebou ten nevím-jak-se-jmenuje vydrží, tak se pleteš. Dřív nebo později pochopí to, co já právě teď. Je mi z tebe špatně,“ zasyčí mi do obličeje a zalesknou se mu oči. Rychle se obrátí a uteče pryč.
Vyjeveně za ním koukám. Cože to?
Bill:
Unaveně se sesunu do křesla před soudní síní a zhluboka si povzdychnu. Právě čekáme na rozsudek. Nechápu, proč se kvůli takové blbosti musíme soudit, proč nám prostě neoznámí, co s nima bude a zdar, jde se domů.
„Bille, vstávej, už máme jít,“ poklepe mi Alex na rameno a já bez váhání zamířím za ním do soudní síně. Posadíme se a já nenávistně propaluju pohledem Sama a Maxe, co se na nás s úšklebkem dívají. Pořád nám předhazují, že z toho nic nebude, že mají nejlepšího právníka.
Z přemýšlení mě vytrhne až hlas soudkyně, zaslechnu však jen „musí vyplatit poškozeným osobám dohromady 150 000 euro“. Překvapeně zamrkám, a když uslyším nesouhlasné výkřiky, po tváři se mi rozlije vítězný úsměv.
Nadšeně se rozloučím s Mikem a společně s Alexem to vyrážíme zapít. Ještě jsem se nezmínil, že jsem Alexovi neřekl o tom incidentu s kapelou, on by to totiž hodně rozebíral. Zrovna jsme zapáleni do jedné debaty o motorkách a autech, když se mi rozezvoní v kapse mobil.
„Ano?“
„Čau, Bille, tady David… David Jost.“
„Jo, co potřebuješ, děje se něco?“
„Jen ti chci říct, že už zítra je ten rozhovor a ta party, kde tě představíme, že oficiálně patříš k nám, tak abys nezapomněl. Vyzvedneme tě u tebe doma tak v šest večer, ok?“
„Jo, dobře, budu se těšit.“
„Ok, já taky, měj se fajn.“
„Kdo to byl?“ zeptá se zvědavě Alex, když si otráveně strkám mobil do kapsy.
„Náš manažer, už zítra budu oficiálně patřit k Tokio Hotel, v 18:00 máme nějakej rozhovor a pak je nějaká party,“ povzdychnu si a zamířím do jednoho slušného klubu.
***
„Ne, to jako vážně, jo?“ směje se mi už opilý Alex, i když to, co jsem mu sdělil, už dávno ví.
„Jo, to vážně, máš s tím problém?“ zeptám se dotčeně a zasměju se, jsem přiopilý, ale ne moc a právě táhnu Alexe domů.
„Ne, ale ty jsi vážně ještě nikdy…“
„Ne, ještě nikdy,“ přeruším se smíchem jeho slova a dovedu ho před jeho dům.
„Tak ahoj, Billi, a maž hezky spinkat,“ zasměje se jak malá holka a zmizí za dveřmi.
Nasadím si do uší sluchátka a mírně malátným krokem se vydám k sobě domů. Není to moc daleko, tak půl hodinky pěšky. Trochu si pospíším, abych přišel domů co nejdřív, přece jen je už půlnoc a já se musím na zítra pořádně prospat.
Tom:
Ráno vstávám s mírnou bolestí svalů. Sice jsem se odreagoval, ale asi jsem to cvičení trochu přehnal. Navlíknu na sebe to první, co mi přijde pod ruku, a zamířím do koupelny. Udělám ze sebe nějak tak člověka a sednu si v kuchyni ke kafi.
Pořád musím myslet na Andreasova slova. Vážně jsem jenom děvkař? Vážně už se nemůžu změnit? Nad tímhle jsem nikdy neuvažoval. Nikdy jsem změnu nepotřeboval, vyhovovalo mi žít jen a jen podle sebe. Ale teď…
S náladou pod bodem mrazu se zvednu a líně dojdu k autu. Dojedu před studio, kde narazím na Gustava. Zkoumavě si mě prohlíží.
„Ahoj, nic se neděje, teda děje, ale neřeš to,“ vyhrknu hned, jak vidím, že otevírá pusu. Vykulí oči a sklapne pusu, až mu bouchnou zuby. Poprvé od rána se trochu pousměju. Jsem divnej, to mi nikdo nevymluví.
Radši se odklidím do parku, kde si zapálím cigaretu. Vyfouknu oblak kouře a zírám do tý bílý mlhy. Proklínám Andyho. Nasadil mi do hlavy pořádného brouka. Tak mě napadá, že to možná udělal naprosto záměrně. Co když lhal? Co když je na mě pořád naštvanej a chová se jako nějaká manželka po 30 letech? Co když…?
„Ahoj, Tome,“ ozve se za mnou Billův sametový hlas.
Nasadím co možná nejupřímnější úsměv a otočím se. „Ahoj.“
Skloní se ke mně a na okamžik se mi přitiskne na rty. Usměju se, ale nejsem schopnej se mu věnovat naplno.
Po zkoušce se sejdeme před studiem. Géčka zamíří domů a David někam na rande nebo co. Přitočí se ke mně Bill. „Nezajdeme někam? Jsi dneska nějakej smutnej.“
„Ne, to se ti zdá, jsem jenom zamyšlenej,“ řeknu, abych se z toho vykroutil.
Zamrká na mě. Na tohle u mě asi není zvyklej. „A půjdeme někam?“
„Promiň, mám domluveno něco se sestrou, můžeme si někam vyrazit třeba zítra?“
Smutně se se mnou rozloučí a zamíří domů. Kurva! Tímhle si akorát zničím vztah s ním. Ale je to vůbec vztah? Otočím se a pěšky se vydám na cestu domů.
Myšlenky, které mi nejsou zrovna příjemné, mi nedají pokoj. Na jednu stranu s ním chci hrozně být, ale jestli se ukážou Andreasova slova pravdivá, ublížím mu. A to nechci, jak kvůli němu, tak kvůli kapele.
Sakra, ten kluk mi nasadil do hlavy slušný blbosti. Asi se chovám jako debil, že neumím prostě žít a užívat si jako dřív, teda ne jako dřív, s Billem. Poprvé v životě mám strach.
Když zůstanu s Billem, a když vezmeme v potaz, že by nám to i vydrželo, Andreas o mně ví dost věcí, který by nikdy neměly spatřit světlo světa. A jestli mu dojde, že nemá šanci mě zničit ani se mnou chodit, tak se bude mstít, o tom nepochybuju. Pod touhle myšlenkou se oklepu.
A zase na druhou stranu, jestli ublížím Billovi, může udělat to samý. Naházet špínu na kapelu i na mě a odejít od nás.
Chtě nechtě si musím položit otázku, co je horší. Ale to nejde. Nevím, já prostě nevím!!!
Bill:
Smutně se vydám do jednoho obchodu v centru města, potřebuji si na večer koupit nějaké nové oblečení a doplňky, děsně na tom ulítávám a aspoň se zabavím a odreaguju. Prvně jsem zamířil do drogerie a nakoupil si tak dvacet nových líčidel včetně laků.
Pak jsem si nakoupil asi pět tašek oblečení i s botama a doplňkama.
Hodil jsem to do úložného prostoru na motorce a jel domů.
Tom mi pořád vrtá hlavou, nechápu to jeho chování, je nějaký odtažitý.
Nevím, co jsem mu udělal.
Odnosím si všechny tašky domů a napustím si vanu.
Přece jen mám ještě dost času.
Pustím si k tomu písničky a pobrukuju si, za chvíli začnu trošku dřímat.
Vzbudí mě až voda, co mi natekla do nosu, a začnu prskat na všechny strany.
Oklepu se, a když zjistím, že za hodinu se pro mě staví, vyletím z vany a zběsile lítám po koupelně.
Rychle si vyčistím zuby a udělám vlasy.
Pak letím do pokoje, kde na sebe co nejrychleji natáhnu bílé jeansy, šedé tričko s potisky, černou vestičku a plno řetízků, náramků a prstenů.
Vrátím se do koupelny a pečlivě se namaluju, zbývá mi ještě čtvrt hodiny, tak si mezitím nalakuju nehty na černo.
Když kontroluji svůj vzhled v zrcadle, ozve se zvonek ode dveří.
Rychle seběhnu dolů, naházím do kabelky řasenku, peněženku, mobil a všechny ostatní potřebné věci, a seběhnu ke dveřím.
„Už jdu,“ zakřičím a rychle si nazuju boty, obleču bundičku a otevřu dveře, za kterými stojí Gustav.
„Ahoj,“ kývne na mě, a když mu pozdrav oplatím a zamknu dveře, vydáme se k autu, no spíš k takové malé limuzíně.
„Ahoj,“ usměju se na ostatní a sednu i vedle zadumaného Toma, ale nepolíbím ho jako ráno, asi mu to nebylo moc příjemné, když mi to neoplácel.
„Bille, jsi v pohodě?“ optá se mě David a měří si mě pohledem.
„Jasně, proč bych neměl být?“ usměju se a dívám se z okýnka.
„Doufám, že sis připravil, co řekneš novinářům,“ káravě se na mě podívá.
„Neboj, mám všechno pod kontrolou, když tak si něco vymyslím,“ mávnu rukou a trochu si poposednu na sedadle.
Máme před sebou ještě celkem dlouhou cestu a já se bojím, abych něco neudělal špatně, tak se radši ještě odsunu od Toma a snažím si ho nevšímat.
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
Tom je blázen, když si od Andyho nechá zničit vztah =( Andy přece vůbec nemá pravdu, mluví z něho žárlivost a nenávist…
Chudák Bill, blíží se nejdůležitější den v jeho životě a on myslí na Toma, jestli se na něj přece jenom nevykašlal. Tak snad si to mezi sebou brzy vyjasní, truhlíci =)♥
Hm… Tom je zase debil. Jeden deň niečo sľúbi a potom zase Billovi urobí toto 🙁 fuj je mi hrozne. Zaslúži si zase facku aby sa prebral. Nebude on nejaký masochista? Asi to naozaj potrebuje.