autor: Lea
Nevím tedy, jestli si tuhle povídku někdo pamatuje =D Je to totiž víc jak půl roku, co tu přibyl další díl. Neměla jsem v plánu Nightmare dopsat, ale pak mě zase nějak chytla, a tak jsem se tedy rozhodla, že ji dopíšu, protože jí chybí už jen dva díly. Takže tohle je předposlední díl a další se tu objeví brzy, protože to chci mít dopsané, než se budu muset začít učit. Tak si to užijte. Lea =)
—o 7 let později–
„Budu ti psát,“ opakoval už asi po desáté Tom. Will se zašklebil.
„Budu tu jen dva měsíce, a pak vypadnu,“ ujistil ho. Pustili ho už dávno, po dvou letech, které tu s Tomem strávil. Jenže Will byl průšvihář prvního řádu, a tak se za pár měsíců zase do vězení pěkně vrátil. A tak to šlo pořád.
Tomovi bylo už 27. Byl dospělý, ale vzhledem se skoro vůbec nezměnil. Až na to, že nenosil copánky. Teď měl normální černé vlasy po ramena.
„Kaulitz. Je čas,“ ozvalo se ode dveří cely. Tom se podíval na policistu, který čekal, až vyjde ven. Naposled Willa objal.
„Děkuji za vše,“ zašeptal. Will se trochu ošil a usmál se. Vězeňský život z něho udělal drsného kluka, nebyl zvyklý na takové projevy náklonnosti.
„Nemáš za co. Ale jestli ještě někdy ublížíš bráchovi, tak si tě najdu a nakopu ti prdel, rozumíš?“ řekl lehce výhružně a Tom se uvolněně zasmál. Přikývl a vzal si své věci. Naposled se na Willa usmál a pak vyšel z cely ven. Policista ho provedl celou věznicí, až se Tom konečně dostal k bráně, která se se skřípěním otevřela.
„Hodně štěstí,“ ozval se policista a Tom se usmál. Věděl, že to policista nejspíš nemyslí vážně. Nebyl nijak zvláštní vězeň, nebyly s ním žádné problémy, žádné rvačky ani porušování pravidel. Byl jen jedním z několika tisíc vězňů, kteří kdy prošli touto branou. Zhluboka se nadechl a vešel do skutečného světa. Světa, do kterého celých 7 let nepatřil.
Ten pocit byl zvláštní.
Měl nějaké peníze, které si vydělal prací ve vězení. Nebylo to moc, ale přece jenom, za 7 let toho vydělal dost. Původně měl v plánu si objednat taxíka, ale najednou dostal chuť si jako každý svobodný člověk zajezdit městskou dopravou. Došel na nejbližší stanici tramvaje a rozjel se domů.
Udivovalo ho, že se město až tak nezměnilo. Bylo to ovšem dokonalé, prohlížet si ty známé budovy, které už tolikrát vídal. Byl znovu svobodný.
Bill roztrpčeně bubnoval prsty na volantu své stříbrné Audi a potichu si stěžoval na všechno. Na velký provoz, hlučné město a lidi, kteří pořád někam pospíchají. Za těch 7 let, co Toma neviděl, se stal šťastným. Po roku se odstěhoval od Andyho a našel si vlastní byt, který mu zaplatili rodiče. Našel si práci v jedné módní firmě, kde se z něho později stal model. Tuhle práci dělal tři roky, než usoudil, že už nechce být model a po pár měsících se z něho stal módní návrhář. Nyní měl vlastní značku, která se prodávala po celém světě. Byla to těžká, ale dobře placená práce. A Bill tuhle práci miloval.
Byla tu ještě jedna věc, kterou miloval. Svého přítele Marca. Marco byl velice pohledný Ital, který se přestěhoval do Německa kvůli nějakým neshodám v rodině. Stal se z něho model Billovy značky. A přestože byl o 6 let mladší, přesto ho miloval. Žili společně ve větším bytě, který si před rokem koupili.
Bill měl všechno, co si kdy mohl přát. Přítele, skvělou práci, dobré bydlení, úžasné autíčko… dokonce s Marcem plánovali adopci dítěte… zasnil se. Svět je tak nádherný…
Na svého bratra téměř zapomněl.
Tom se párkrát zhluboka nadechl, a pak dlouze stiskl zvonek. Ozvalo se stejné zvonění jako před sedmi lety. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely dveře a v nich stál nějaký starší, hnědovlasý muž. Tázavě se na Toma zadíval.
„Ehm… promiňte,“ zakoktal se Tom. „Já jsem tu asi špatně. Hledám Simone Kaulitzovou.“ Muž se usmál.
„Ta tu bydlí, i když teď už se nejmenuje Kaulitzová,“ usmál se.
„Jak prosím?“ zeptal se udiveně Tom.
„Je z ní paní Trumperová, moje manželka,“ řekl pyšně muž a otočil se. „Simone! Máš tu návštěvu!“
Tomovy oči se rozzářily, když spatřily mamku. Byla navzdory svému pokročilému věku krásná. Bylo vidět, že svatba a láska, kterou jí nejspíš dával ten muž, jí prospěla.
Simone se zarazila v půlce cesty. Dívala se beze slova na svého syna, který se na ni nejistě díval.
„Ahoj, mami,“ špitl Tom. Gordon ztuhl a zamračil se. Podíval se na Toma a zase na Simone.
„To je on?“ zeptal se manželky. Přikývla. Gordon se beze slova otočil a odešel. Věděl, že teď musí Simone mluvit s Tomem o samotě.
Tom se na Simone tiše díval. V jejích očích hledal nějaký náznak vřelosti, radosti nebo laskavosti. Nebylo tam nic z toho. Tomovi se zachvěla brada.
„Mami… já vím, že mě nenávidíš, ale… já…“ začal koktat. Rusovláska ho utnula pohybem ruky.
„Poslouchej, Tome. Už je to sedm let. Sedm dlouhých let. Ale já se dosud nesmířila s tím, že jsi mi málem zabil syna. Nedokážu ti jen tak odpustit to, že ses choval jako stvůra bez kousku citu nebo srdce. Nemůžeš po mně chtít abych ti padla do náruče a řekla vítej zpátky,“ vysvětlila. Tom sklopil hlavu.
„Mami… já se změnil. Přísahám. Všeho strašně moc lituji… nenávidím se za to, co se stalo.“
„A to ti mám jako věřit?“ odfrkla si pohrdavě Simone.
„Musíš! Kdo jiný mi má věřit než vlastní mamka…“ zašeptal Tom a po tvářích se mu spustily slzy. V očích jeho matky ale nebyla ani stopa lítosti.
„Na to jsi měl myslet poněkud dřív,“ vyštěkla. Udělala krok zpátky a zabouchla dveře. Ozvalo se tiché klapnutí zámku.
Tom nevěřícně zíral na zavřené dveře. Tohle nečekal. Myslel si, že jeho matka po sedmi letech v sobě najde alespoň krapet pochopení. Nečekal, že mu zabouchne dveře před nosem. Ale co by chtěl? Po tom všem.
Jenže kam teď půjde? Nemá kam jít. Nejspíš skončí někde na ulici. Nebo v nějakém domě plném feťáků. Vstal a chystal se, že zase odejde. Jeho pohled upoutalo auto, které zajelo k jejich domu. Motor se vypnul, dveře se otevřely a z nich vystoupil nádherný mladý muž. Ladně zabouchl dveře, klíče od auta hodil do kabelky a vydal se k domu své matky.
Tom stál jako uhranutý. Hleděl na Billa nevěřícným pohledem. Byl to opravdu on? Vyrostl a změnil se. Místo dredů měl jen jakýsi krátký sestřih černých vlasů na hlavě. I na dálku rozpoznal, že má další piercing, tentokrát kroužek v nose. I jeho oblečení bylo poněkud… jiné. A o botách na šíleném podpatku se už ani nemluvilo.
Bill najednou zaznamenal, že u dveří někdo stojí. Zvedl pohled a sundal si sluneční brýle. Pár vteřin hleděl na bratra bez jakékoliv emoce. Pak se mu oči rozšířily strachem.
Poznal ho.
Oba stáli několik minut bez jediného slova nebo jediného pohybu. Hleděli na sebe s rozporuplnými pocity. Oba vzpomínali na poslední měsíce, kdy se spolu viděli. Měsíce plné slz, bolesti a zoufalství.
První se probral Tom. Nepatrně pohodil hlavou a podíval se na svého bratra úplně jinak než před lety… snad něžně?
„Ahoj, Bille.“
Bill si skousl ret a sklopil oči. I když to bylo 7 let. I když to bylo sakra dlouhých 7 let, pořád viděl ty vzpomínky, jako by se staly včera. Viděl svého bratra, jak mu něžně slíbává krev z rozkousaných rtů, aby mu hned na to seřezal záda páskem. Otřásl se a po těle mu vyrašil studený pot.
„Co tu děláš?“ kníkl. Najednou si připadal zase jako dítě.
„Pustili mě z vězení. Dneska. Tak jsem chtěl vidět mamku…“ pokrčil Tom rameny.
„Nepustí tě dovnitř,“ oponoval Bill.
„To už vím taky,“ kývl bratr a povzdechl si. Bill pocítil jistou dávku uspokojení. Alespoň že tak. To by ještě tak scházelo, aby zůstal u rodičů. To by zase musel žít každý den ve strachu, že si ho najde.
„Měl bys jít,“ doporučil mu chladně. Obešel ho velkým obloukem a šel ke dveřím. Tom ho ale na chvíli zadržel.
„Bylo mi smutno,“ přiznal tiše a díval se na bratra. Bill si odfrkl. Pomalu přestával mít strach.
„Bylo ti smutno,“ opakoval. „A po mně nebo mém zadku?“ řekl ošklivě. Na nic nečekal, bleskově odemkl domovní dveře. Vstoupil a zabouchl je za sebou, aniž by Tomovi věnoval jediný pohled.
Tom chvíli na zavřené dveře zíral. Pak si ale uvědomil, že přesně tohle je reakce, kterou v hloubi duše čekal. Opovrhují jim. Nesnáší ho. Udělal chybu, která se nedá jen tak odpustit. Přesto doufal.
Povzdechl si a zamyslel se, kam teď půjde. Nejspíš do nejlevnějšího hotelu, který najde. Pokusí se si najít práci. I když pochyboval, že vezmou někde bývalého vězně.
Ale první si musel něco vyřídit.
Bill seděl v obýváku a mlčky hleděl na svou mámu, která v rukou drtila šálek kávy.
„Mami,“ ozval se váhavě.
Simone zavrtěla hlavou na znamení, že ještě na ni nemá mluvit. Necítila se v pořádku. Byla příliš vykolejená z toho, že jí tu zazvonil syn a ona ho byla nucena vyhodit. Ale nemohla mu odpustit… ještě ne.
Bill si povzdechl a rukou si prohrábl krátké vlasy. Účes a i všechno ostatní změnil hlavně proto, aby mohl začít nový život. Nenapadlo ho, že se tu Tom zase objeví. Přestal počítat čas, který rychle plynul. Nenapadlo ho, že už je to 7 let. Možná, že věřil v to, že se Tom změnil, ale… nebyl schopen zapomenout a chovat se k němu jako k normálnímu bratrovi. A věděl, že nikdy nebude.
„Zlato… řekni… udělala jsem správně?“ zašeptala rusovláska a očima hypnotizovala hladinu své kávy.
„Mami,“ vzdychl Bill, přešel k své mámě a dřepl si k ní. Vzal hrníček studeného nápoje a odložil ji na stůl. Vzal ji za ruce.
„Nevím, jestli jsi udělala dobře. On není můj syn a tobě neublížil. Takže to cítíš jinak než já. Ale řeknu ti jedno. Já vím, že ho v hloubi duše miluješ… a tak je to správně… až si budeš jistá, tak ho pozveš i sem,“ uklidňoval ji. Nebyl jsi jistý tím, co říkal, ale cítil, že máma potřebuje uklidnit.
Simone zvedla oči a svého synka objala.
„Mám tě moc ráda, Billi,“ zašeptala se slzami v očích.
„I já tebe mami,“ usmál se černovlásek.
O pár hodin později se Bill rozloučil se Simone a Gordonem, a vydal se na cestu domů, kde už na něho čekal Marco. Byl unavený a rozladěný z toho, že potkal Toma. Připadal mu jako vetřelec, který narušil jeho klidné soužití. Ale byl rozhodnutý na něho zapomenout. Rozhodně si nenechá nějak ohrozit vztah svým bratrem, který pro něho byl téměř jako mrtvý.
Zastavil před jejich bytem a vystoupil. Zamkl auto a hlučně vydupal až ke dveřím bytu. Odemkl si a s úlevou se nadechl vůně jejich bytečku.
„Marco, jsem doma!“ křikl a sundal si bundu. Zul si boty a blaženě s nimi zavrtěl v chlupatém koberečku. Ty podpatky ho zabíjely. Musí pak poprosit Marca o masáž.
Ze dveří vykoukl hnědovlasý chlapec. Usmál se a políbil Billa na rty.
„Ahoj. Už jsem myslel, že se tě nedočkám,“ řekl laškovně, ale zarazil se, když uviděl výraz v Billově tváři. „Stalo se snad něco?“
„Stalo,“ vzdychl Bill a prohrábl si krátké vlasy. Na okamžik zavřel oči a zapřemýšlel, jak by Marcovi řekl, že se vrátil člověk, který ho málem zabil.
„Děsíš mě.“ Bill oči otevřel a pomalu přikývl.
„Tom se vrátil.“
Ticho. Šokované ticho. Marco na Billa beze slova hleděl a ve tváři měl směs šoku, zlosti a strachu o svého přítele.
„Jak… jak to?“ zeptal se po pár minutách. Musel se opřít o stěnu. Bill se kousl do rtu.
„Je to sedm let, Marco. Věřil bys tomu? Už si odpykal svůj trest. Pustili ho… oni ho pustili a já…“ ruce se mu roztřásly. Jeho přítel ho objal a konejšivě hladil po zádech.
„Neublíží ti. Jsem tu já. Slyšíš? První by mě musel zabít,“ vydechl a začal pokrývat Billovy tváře polibky.
Bill se opřel o jeho tělo a usmál se. Byl rád, že ho má. Byl mu vždy oporou. A on si ho za to moc vážil. Najednou se místností rozlehl zvuk příchozí sms. Chlapec sáhl do kabelky a otevřel zprávu. Začetl se a postupně bledl.
„Co je? Bille, kdo ti píše?“ zajímal se Marco, když uviděl zmatený a zděšený výraz v Billově tváři. Bill hlasitě polkl. Nechápal, kde vzal jeho číslo. Beze slova podal Marcovi mobil. Blonďák se podíval a začal číst nahlas.
„Chci tě naposledy vidět a něco ti říct. Přijď k tomu mostu, co je asi dva bloky od kina. Nevzdám to, dokud tě neuvidím. Pak už o mně neuslyšíš. Tom.“
autor: Lea
betaread: Janule
Aaaach ♥ Konečně je tu další díl ♥Jsem strašně moc ráda, že jsi se rozhodla tu povídku dopsat. 🙂 Celou dobu co jsem četla jsem měla snad otevřenou pusu… Úžasem. Myslím si, že se Tom mohl ve vězení opravdu změnit. Kdyby chtěl, udělal by Billovi něco hned u dveří, když ho tam viděl. Podle mě, si tam uvedomil, že dělal všechno špatně… A teď své chyby chtěl začít pomalu napravovat – i když je to pro něj asi opravdu hodně těžké. Soucítila jsem s Tomem, když ho Simone ode dveří vyhodila a pak byl i Bill k němu chladný. Bylo mi ho opravdu moc líto, chudáčka.
Ten konec… Radši si ani nepředstavuju, co se u mostu stane. Buď tam Bill půjde a řekne Billovi, že ho vždycky miloval a skočí dolů. Bill možná skočí za ním, když sjou… Dvojčata. A nebo tam Bill nepůjde a Tom bude hodně smutný a hodně zklamaný z toho, že jeho dvojče za ním nepřišlo a skočí stejně. Jioný scénař mě ani nenapadá… Opravdu si nemyslím, že by z tohoto šel udělat happy end, i když bych si to samozřejmě přála 😀 strašně moc se těším na další, poslední díl 🙂
Já už myslela, že to nebude mít konec a ono…pořád to ve mně vyvolává ty emoce, jako před půl rokem. Nevím, jak to děláš, ale při žádné jiné povídce se mi tak nesvírá žaludek a úplně se mi chce brečet. Ten příběh je prostě…zvlášť po tom odhalení, jak to začalo…prostě úplně z toho cítím tu zoufalost. Jsem zvědavá, jak tohle skončí…
Ja som túto povedku od začiatku čítala a vždy som čakala na daľčí diel, Som rada že si sa rozhodla ju dopísať. Tom síce mohol čakať túto reakciu ale predsa m je ho aspoň trocha lúto. Dúfam že neurobí blbost že to stretnutie nebude sbohom na veky, a že Bill tam pôjde.
Na tohle se nedá zapomenout. Tohle byla jedna z povídek, která nesplnila to, co jsem si myslela,že by se po deseti dílech už Tom mohl uklidnit. Přesto jsem ráda, že tu vidím další díl. Těším se na další.
Jé ani jsem nedoufala,že bude pokračování honem dáááál 🙂
Leo ja te asi miluju!!!!!!!! ^^ zrovna o vikendu sem vzpominala na davno zapomenutou Nightmare a na tu dobu pred rokem, kdy sem se uplne trepala na dalsi dil, coz se mi uprimne receno za celou dobu stalo asi jen u tri povidek z tech desitek, co sem prelouskala xD Tech 15 dilu predtim sem cely rok cetla furt dokola, uz me ze zoufalstvi napadlo, ze si na tebe sezenu FB nebo ICQ a proste te DOKOPU, abys to dokoncila :DDD proste muj zivot bez pokracovani nightmare by byla nocni mura 😀
Jak sem videla ten titulek na blogu, tak sem malem prestala dychat a pak sem se malem zblaznila radosti, takze si k dnesnimu dnu muzes pripsat dobrej skutek 😀
Nechci ti kecat do pribehu, ale tak trochu by mi delalo masochistickou radost, kdyby se chtel Tom pomstit za tech sedm let ve vezeni ^^ napravenej Tom andilek s cernym svedomim mi trochu do Nightmare nepasuje, ale nejspis se s nim zziju, protoze Tomik prosici na kolenou o odpusteni je vrchol rozkosnosti ^^ takze v kazdem pripade umiram strachem, ze na dalsi dil budu cekat zas az do pristiho roku, protoze to by byl muj konec, naproste zhrouceni, takze mysli na moje nervy prosim ! :DDD
[6]: Takový dlouhý komentář xD
Upřímně, mě by se taky líbilo kdyby se Tom mstil za ten pobyt ve vězení, ale to už by bylo asi moc sadismu tak jsem zvolila poněkud mírnější konec xD Příště si na mě icko nebo FB sežeň, to je nejúčinější zbraň jak mě nakopnout na povídku xD
Díky všem za komentáře =*
no já nevěřím svým očím… ono to vypadá, že se tahle povídka dokončí! škoda, že už bude tak rychle useknutá. zkus nad tím ještě trochu zapřemýšlet… ale tenhle díl se mi hodně líbil, uplně chápu emoce každého z nich, Simone, Billa i Toma, mám pocit, žes je vylíčila tak nejreálněji, jak jen to šlo. ale nějak se mi nezamlouvá ten most… bude happyend nebo Spring nicht live?
hej a co to slyším o tom, že by bylo moc sadismu? to je přece právě ono!!! sakra, kde je moje výchova??? 😀
[8]: Ádi, povídka by měla 17 dílů i kdybych neměla v psaní pauzu =) A spring nicht live..nevím jak by se vám zamlouvalo kdyby Tom, ten který napáchal nejvíc škody by si zbaběle skočil z mostu..ale uvidíme =)
Tvoje výchova je tu pořád, jinak by mě přece nikdy nenapadlo něco takového jako je Nightmare vůbec napsat xD
Užasný, já se snad dozvím, jak to dopadne! xD
Nemám ráda nedokončené věci, jsem ráda, že alespoň někdo dokončí "tu svoji" xD
aaaaaaa nedávno jsem o té povídce mluvila, konečně další díl. jenom prosím nenech Toma umřít:(. ice to byl děsnej svioňák ale nechci aby se zabil. no táák.. ani Bill.. juj… ale zajímavé toto. dobře mu tak:D
pane bože já jsem tak nadšená že tu je další díl. Máš kliku, že to dopíšeš. Musím se přiznat, že vůbec nevím co si mám myslet a co vlastně od posledního dílu chtít. na jednu stranu jsem na straně Billa. On mu opravdu ublížil a skoro zabil. Na tu druhou je mi ted toma trochu líto. zaslouží si to a já doufám, že si to plně uvědomuje. a jsem opravdu zvědavá jak to s ním skončí. Umírat by nemusel…to snad ne. nějaká ta naděje pro náš čtenáře, že třeba za dalších sedm let, se to trochu uklidní. Alespon u Simone, když ne u Billa. Jinak za Billa jsem šťastná že má takového přítele. Jsem z toho ted opravdu na nervy a mám obavu že poslední díl obrečim at dopadne jakkoliv 😀
Myslela jsme si, že už tady asi Nightmare nikdy neuvidím, ale přesto jsme doufala, že se tady zase jednou objeví a skutečně. Jsemmoc ráda, že jsi se na to nevybodla. Je zvláštní, že i když už tady žádný díl dlouho nebyl, tak si pořád ten příběh přesně pamatuju.
Docela mě děsí ten konec, hádám, že asi nedopadne dobře, protože už teď to nená moc na dobré cestě a to je to předposlední díl.
Ale musím říct, že jsme ráda, že je Bill šťastný, on sito nejvíc zaslouží, vytrpěl si toho opravdu dost.
No jsem strašně zvědavá na konec, jak tenhle příběh dopadne.
kjáááá 🙂 DOKONALÁ povídka… dnes sem ji přečetla celou a… je úúúúžasnááá!!!! 🙂 jen tak dál! 🙂
páni, mále, jsem zapoměla, ,musel ajem to číst skoro všechno od začátku, než jsem si vybavila utržky a dala z nich dohromady celý příběh,le jsem ráda že "ožila" další z mojich oblíbených povídek.