autor: Neilinka
( Bill )
Další týdny jsem trávil v podstatě sám. Toma jsem vídal jen pohledem. Jakmile jsem se k němu přiblížil víc než na 5 metrů, rychle se vzdálil. Jídlo a pití mi nosili jiní. Nestaral se o ně, bylo mu jedno, co dělám.
Vyhýbal se mi.
Bylo to horší než v paláci u otce. Přišel jsem si hrozně sám. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat, abych upoutal jeho pozornost, ale ať jsem udělal cokoliv, i když si mě na chvíli všiml, nepromluvil se mnou ani slovo.
Jednou v podvečer jsem to už prostě nevydržel. Nemohl jsem jen tak sedět ve svém pokoji a čekat, jestli se tu zblázním dřív, než se uráčí mi odpustit.
Šel jsem do stáje. Křičel a ukazoval jsem na toho arabského koně tak dlouho, dokud nepochopil, že ho chci osedlat. Udělal, co jsem chtěl a já se na něj po notné chvíli vyškrábal. Křik a hluk evidentně vylákaly Toma z domu, a když mně uviděl, v jeho očích jsem poprvé viděl strach.
„Hned z toho koně slez!“
Byla to první věta, co mi po dvou měsících řekl. Viděl jsem příležitost. Bylo mi snad jedno, jestli se mi něco stane, pořád to bylo lepší, než být sám.
„Tak mě sundej.“
Rázně jsem do něj šťouchl patami a kůň se rozběhl. Rozhodně bych se nepopsal jako pokročilý jezdec, a tak jsem po chvíli začal ztrácet kontrolu. Pořád jsme zrychlovali a já už se začal modlit o život. Původní záměr byl ten tam a já zjistil, že můj pud sebezáchovy je ještě pořád velice silný. Pevně jsem se chytil hřívy a doufal, že dříve či později to zvíře zastaví. Musí se přece někdy unavit.
Srdce mi tlouklo jako o závod. Foukal vítr a já měl zavřené oči, abych je neměl plné písku. Najednou jsme prudce zastavili. Svalil jsem se na zem jako pytel brambor a kutálel se chvíli o kus dál.
Po chvíli jsem se odvážil otevřít oči a viděl dva koně kousek ode mě. Z jednoho bleskurychle seskočil jezdec a běžel přímo ke mně.
„Bille, není ti nic?!“
Vzal mě do náručí a odmítal pustit. Neprotestoval jsem. Rozbrečel jsem se jako malé dítě.
Konečně jsem získal pozornost.
( Tom )
Dlouhou dobu jsem Billa naprosto ignoroval. Nemohl jsem mu zodpovědět dotazy, a tak jsem se s ním nebavil vůbec. Přílišná blízkost jeho osoby ve mně vyvolávala paniku a pocit, že už to opravdu nezvládnu.
Jenže pak jsem uslyšel křik a dupání.
Šlo to ze stáje, a tak jsem vyšel ven, abych se podíval co se děje.
Moje noční můra. Bill seděl na jednom z nově obsednutých mladých koní a já už věděl, že je zle.
Snažil jsem se ho okřiknout a přivést k rozumu, ale marně.
Nebyl čas.
Popadl jsem první uzdečku, co jsem našel a nasadil ji nejbližšímu koni. Sedlo mi bylo ukradené, musel jsem ho dohonit dřív, než si zláme vaz.
Po chvíli jsem ho už uviděl i přes velká oblaka prachu a dohnal jsem jeho koně. Chmátl jsem po otěžích, které beztak volně plandaly na koňském krku. Jelikož jsem ale začal padat já sám, zastavil jsem trochu prudčeji a to Bill neuseděl.
Skutálel se po duně dolů a ve mně vyvrcholil veškerý strach posledních měsíců. Doběhl jsem k němu a držel ho.
Netušil jsem, jak dlouho jsme tam seděli, ani jestli nám neutekli koně. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem u něj a on byl živý a zdravý.
autor: Neilinka
betaread: Janule
To bylo nádherné ♥
Miluju tu povídku ♥♥♥
Tom se tak brání svým citům, ale stejně ho nakonec přemůžou…
Je mi jich obou líto, nevím, který z nich to má těžší, jestli Bill, sám a opuštěný v cizí zemi, bez rodiny a jediného přítele, nebo Tom, balancující někde mezi láskou, rozumem a povinností a vědomím, že to co cítí je nepřijatelné a že si něco takového nemůže dovolit…
Krásné, i když krátké ♥
úžasná povídka. Honem další 🙂
Krásne je mi ich obo lúto a ja len dúfam že si to teraz vytikajú a niečo vymyslia aby mohlo byt spolu. Rychlo dalej
jsem ráda, že ho dohonil….jsem zvědavá jak to půjde dál, protože teď si vážně nejsem jistá x)