autor: Marky Cat
Každý, kdo četl I am not clean, ví, že Bill nevystřelí, takže to není žádný spoiler, ale jestli vás zajímá, jak se z téhle dvojice může sakra stát zamilovaný pár, tak čtěte dál :-D, protože to se nikde jinde z žádných spoilerů nedozvíte. Moc romantické to není, je to spíš temné, ale já se jim nedivím. Oba jsou zlomení a oba potřebují pomoc. A oba jaksi zjistí, že jsou s tím druhým v bezpečí, paradoxně. Určitě nejde o milostný trojúhelník, těch už bylo dost! (Upíří deníky, Malec, Stmívání atd.)
A jestli chcete, doporučuji to, zajděte si na YT a najděte si písničky, které mám napsané na začátcích dílu, jsou krásné. 🙂
The world was on fire and no one could save me but you
(Chris Isaak – Wicked game)
I have wounds only you can mend
My arms are tough but they can be bent
(Tom Odell – Can’t pretend)
Otevřel jsem ústa, abych mu odporoval, ale ztratil jsem hlas. Vrtěl jsem hlavou a díval se na něj nepochybně vystrašeně. Tohle musí být sen. Tohle se nemůže dít. Zatočil se se mnou svět. A do očí se mi hrnuly přes mé překvapení slzy, nedostaly se přes okraj. Jen mi zamlžily okolí, zatímco jsem zíral na hlaveň… a posunul jsem ukazováček blíž ke spoušti.
„Když teď přijede policie… zatknou mě,“ pomyslel jsem si. Tom mě pořád držel, byl jsem kousek od toho, abych zabil člověka… Mohla by to být otázka vteřiny. I méně než to. Teď dýchá a za vteřinu by nemusel… Rychle jsem ukazovák ze spouště sundal. Potřebuju chvíli, přijede policie, Tom mě pustí, odhodím zbraň…
„Pomstíš se. A zapomeneš. Uleví se ti.“ Zněl, jako by mě přemlouval. Tak to udělej, udělej to… Jako by se mi snažil tohle říct. Udělej to. Ale proč? Proč to chce?
Jeho smrt jsem nikdy nechtěl. Nikdy jsem mu tohle nepřál.
„Ne.“
„Když mi nemůžeš odpustit, znamená to, že mě nenávidíš, znamená to, že jsem ti ublížil způsobem, jaký odpustit nedokážeš. Tak střílej. Dávám ti příležitost, měl bys toho využít. Něco jsem ti vzal, je to tak? Tak ti teď dávám všechno, co je mé.“
Zvonilo mi v uších a moje srdce bušilo tak silně, že jsem slyšel jeho bití, Tomova slova se v něm ztrácela.
„Cítím tvůj tep,“ řekl náhle, „je rychlý.“ Co mám dělat? Opatrně jsem se snažil zkusit, jak pevně mě vlastně drží. Hodně… Kdybych se mu vyškubl…
„Já to neudělám.“
„Sehrál bys to na sebeobranu snadno. Věřili by ti to.“
„Nezabiju člověka!“
„Já-nejsem-člověk. Chceš, abych ti ukázal, co jsem? Udělej to. Kvůli sobě, udělej to pro ostatní, než ublížím někomu dalšímu.“ Viděl jsem jeho slzy. Stejně jako já, nenechal je spadnout na tvář.
„Ne!“ Škubl jsem rukou. Nepustil. Chytil mě volnou rukou za kabát a přitáhl si mě k sobě, mezera mezi námi byla velká jako zbraň zapíchnutá na jeho hrudi.
„To, co jsem ti udělal, není nic proti tomu, co udělat můžu. Viděl jsem to, tahle nemoc… dělá z lidí zrůdy. Je to rok od roku horší, pak už je ti jedno, komu ubližuješ… Já nemůžu… chceš, abych ublížil někomu dalšímu? Chceš to mít na svědomí. Ukonči to hned a nic dalšího se nestane.“ Mluvil tiše, téměř uklidňujícím tónem, ale vypadal příšerně. Nevyspale, prochladle, vyhuble, a přesto všechno nebezpečně. Šíleně…
„Ne.“
„Nenávidíš mě, ale nemůžeš mě nenávidět víc, než se nenávidím sám. Jestli to neuděláš pro sebe, tak to udělej pro mě. Slituj se… Bille.“ Moje jméno zašeptal. Chytil mou dlaň do své společně s Glockem a pojistil si tak, že ji neupustím. Vyhodit jsem ji nemohl…
Emily mi později řekla, že nevolala policii, protože si myslela, že se objímáme, že je to nějaký můj pacient a že je vše v pořádku („až na to, že byl nahý a naprostej magor“, jak řekla). Vůbec neměla tušení, že mezi námi v tom ‚šťastném objetí‘ byla zbraň, kterou jsem měl Toma zabít, abych ho ušetřil. Abych ho zastavil.
„Neudělám to.“ Opakoval jsem stále dokola, ať mi řekl cokoliv, ať se pokusil o cokoliv. Nejdřív jsem se bál, pak jsem si jen myslel, že na mě něco hraje. Ale co?
„Můžeš vidět všechno. Nemám, co bych skryl. A říkám pravdu. Jsem nebezpečný. Když to uděláš, uděláš dobře.“
„Neudělám to.“
Viděl jsem odhodlání, viděl jsem žár v jeho očích, než mě políbil. Bránil jsem se do té doby, než mi došlo, o co mu jde. Zmáčknu to, když udělá něco, co se mi nebude líbit, když mu nebudu moct nijak jinak zabránit. Tak jsem ho po chvíli boje políbil taky. Stejně naléhavě jako on mě. Hned se odtáhl. Tohle nečekal. Viděl jsem jeho překvapení.
„Neudělám to.“
Musel být zoufalý. Musel se skutečně nenávidět… Nebo byl tak dobrý lhář? Chtěl můj soucit? Mou lítost? V ten moment, když mě prosil, žadonil o smrt, pustil mě, klekl si. Nahý, ubohý, slabý… V ten moment jsem neviděl svého démona, útočníka, viděl jsem zlomenou lidskou bytost, která nutně potřebovala pomoct. Co bych byl za studenta psychiatrie, kdybych mu nepomohl? Co bych byl za člověka? Nebyl bych lepší než násilníci, než on. Rychle jsem vyprázdnil zásobník, všechny náboje jsem si schoval do kapsy a věděl jsem jistě, co s nimi udělám, až dostanu Toma do tepla, až Toma uklidním někde jinde než na ulici. Zbraň jsem nemohl pohodit jen tak na zem, dal jsem si ji za lem kalhot a zvedl jsem Toma na nohy. Vypadal vyčerpaný, jako by usínal. Vzal jsem ho domů. I když se to Emily nelíbilo, i když se to jedné mé části nelíbilo.
Ale… Co bych byl za člověka?
Možná jsem si domů právě vzal vraha. Geniálního zločince. Lháře. Podvodníka. Možná se nedožiju rána. Možná…
Necítil jsem se bezpečně. Ani když byla Emily doma. Tu bych měl chránit já, ne ona mě. Zavolal jsem na noc Gregoryho. Jako dřív. Lehli jsme si spolu do obývacího pokoje. Usnul jsem v jeho objetí. Rána jsme se dožili všichni. Byl jsem rád, že Greg přišel. Byl jediný, koho druhý den Tom pustil k sobě a s kým chtěl nebo mohl mluvit. Řekl mu, že neví, co to do něj vjelo, že se omlouvá, jak mě vyděsil, že nechápe, proč za mnou přišel, že celou dobu měl jakési svoje nutkání. Gregory věděl, co tím myslí. Také s sebou vzal prášky, které měl Tom brát, a oba jsme vytušili, že je dlouho nebral. Než Greg odešel, předal mi vzkaz.
Chytil mě za předloktí, jemňounce, jak to Greg dělal, šeptal, aby nás Tom nezaslechl.
„Chlapce bych si s sebou nejraději odvezl.“
„Moje svolení nepotřebuješ.“ Vyhrkl jsem. Do toho! Odvez ho… nenechávej mě tu s ním. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Vzal jsem si ho k sobě do soukromí, do svého bezpečí, do našeho domu. Ale jak dlouho tu s ním budu muset být? Nechtěl jsem ho… Nechtěl jsem být poblíž. Nikdy jsem neměl tak rozpolcené pocity. Věděl jsem, že potřebuje pomoct, věděl jsem, že ho nenávidím, věděl jsem, že ho jedna moje část lituje, jedna mu nevěřila a jedna ano… bylo to matoucí a unavující. Byl jsem unavený.
„Nechej mě domluvit, Bille.“ Někdy zněl jako rodič. Asi to je normální u tak starých lidí, jako je Greg. „Je na tom zle. Potřeboval bych mít Toma pod dohledem. Bojím se, že by bylo velice nezodpovědné ho tady nechat.“ Pomalu jsem začal doufat, že si Toma doopravdy vezme na léčebnu.
„Myslím, že se nezvládneš o Toma postarat. Neohlídáš ho.“
„Cože?! Já ho mám hlídat?“
„No tak, Bille! Neříkej mi, že sis nevšiml-„
„Ty sis asi nevšiml! Nemůžu ho tu mít!“
„To jsem tě nic nenaučil!?“
„Ale tohle-„
„Není to jiné. Je to úplně stejné. Ten hoch je nemocný, je bipolární a potřebuje odbornou pomoc. Bohužel se mnou nechce jít. Mám dojem, že i když tě nechce vidět, chce tě mít nablízku.“
Odfrkl jsem si. Samozřejmě…
„Bille!“
„Tohle nejde! On mě-„
„Pssst! Nekřič, uslyší nás. Já vím, co se stalo, ale sám jsi říkal, že máš ohledně chlapce smíšené pocity, říkal jsi, že ve svých snech vidíš někoho jiného, nikdy ne Toma-„
„A? To neznamená, že ho tu musím trpět!“
„Ach, Bille.“ Ten pohled jsem znal. Čiré zklamání.
Povzdechl si. „Bille, chápu, že to pro tebe musí být těžké. Chápu, proč smýšlíš tak, jak smýšlíš a proč se cítíš tak, jak se cítíš. Jak po tobě můžeme chtít, abys Tomovi odpustil? A jak si troufáme chtít, abys mu pomáhal? Ale Bille, ty ani netušíš, čím si prošel. Odpusť mi, co teď řeknu, a chápu, že ve výsledku je každý jiný a co některé zlomí, jinými nehne, že něco takového se nedá a nesmí srovnávat, ale to, co sis díky tomu chlapci prožil ty, on prožíval několik let, a co hůř, byl mučený. Jediný, koho on v tomto městě zná a komu důvěřuje, jsi ty. Jen s tebou se cítí bezpečně. Jeho přátelé už tu nežijí, Melinda je jeho psychiatr a já jsem pro něj cizí. Nikoho nemá, Bille. Jsi tu jen ty.“
„Jak jsi řekl. To po mně nemůžete chtít. Ani ty ani Melinda ani Tom.“
Greg se na mě podíval prázdným nerozluštitelným pohledem. Po chvíli řekl: „On to od tebe nečekal. Omlouvám se, že já ano.“
Greg mě obešel, jako vždy mě ještě pohladil po paži, ale poznal jsem, že je to jiné. „Měj se, Bille, hezky a opatrujte se. Pozdravuj Emily a Tomovi, pokud budeš tak laskavý, vyřiď, že kdyby si to přeci jen rozmyslel, může mi kdykoliv mezi 5. a 22. hodinou zavolat a já si ho najdu, ať už skonči kdekoliv.“
Mlčel jsem.
„A dej mu něco na sebe, nemůže být pořád nahý.“ Znělo to jako výčitka. Copak já mohl za to, že je nahý?
Mlčel jsem.
Greg se chystal ještě něco dodat, nakonec si to však rozmyslel a odešel.
Stanu se chůvou svého násilníka, muže, který mě znásilnil. Budu bydlet s mužem, který mě znásilnil. Udělalo se mi zle od žaludku.
Budu bydlet s mužem, který byl mučen… s mužem který byl znásilňován… a mám mu pomoct? Jak, když ho tolik nenávidím? Jak, když si při pohledu na něj vždy vzpomenu na ten děs, hrůzu, bolest…
Emily se Tom také nelíbil. Působil na ni „divoce“. Myslela si, a já ji při tom nechal, že je Tom můj pacient, někdo, s kým se stýkám na praxi, bála se, že je Tom „magor, kterýmu šplouchá na maják“. Nechtěl jsem si znepřátelit Grega. Ale nemohl mě přece nutit si Toma nechat doma, když mi to nedělalo dobře! Greg byl i můj psychiatr. Přece to, že jsem studoval stejný obor, že jsem se chtěl jednou živit stejnou prací jako on, neznamená, že se musím hned starat o každého psychicky nemocného. Navíc o někoho, kdo mi v minulosti tolik ublížil, kdo mě celého tolik změnil. Kdo změnil všechno. Jak to mohl chtít? Jak to mohl očekávat? Kdyby byl na mém místě… ah, kéž by byl alespoň na okamžik na mém místě! Mluví se jim to dobře, když to nezažili! Nedokážu mu odpustit, nikdy jej neuvidím v jiném světle. Nikdy jej nepřestanu nenávidět. Nikdy nezapomenu na tu noc.
Tom (rozhovor s Gregorym)
„Tome…“
„Nepotřebuju vaši pomoc, nemůžete mi pomoct.“
„Proč si to myslíš? S Melindou vám to tak dobře šlo.“
Nepodíval jsem se na něj. Ležel jsem zatraceně nahý v posteli, díval jsem se na zem a přál si, abych mohl zůstat sám, zůstat takhle, v teple, bez jídla, klidně bez oblečení, to mi nevadilo, když mě nikdo neviděl, mohl bych takhle zůstat věčnost, dlouhou jen tak, jak dlouhá být mohla, jen tak, jak bych to vydržel, až do konce.
Už mu nic neřeknu. Neměl jsem to zapotřebí. Nezáleželo na jeho slovech. Nebyla důležitá. Nic nebylo.
„Co se stalo, Tome? Proč ses Melindě neozval?“
„Vyhodil jsem svůj telefon.“
„Proč jsi to udělal?“
„To už je teď přece jedno.“
„Tome…“
„Jste velice laskavý, že se snažíte a někdo jiný určitě ocení, co děláte, někomu jinému určitě můžete pomoct,“ poprvé jsem se na něj podíval. Měl v očích bolest. Smutek. Starosti. Vše, co mělo být v očích někoho jiného, dávno, když jsem to potřeboval.
„Ale se mnou ztrácíte čas. Jedině, že byste…“
„Co?“
„Ale nic.“
„Mohl bych tě vzít s sebou. Když se budeš snažit, zlepší se to, uvidíš.“
„Na jak dlouho? Na týden? Na měsíc? Tohle já znám. Nechci to už znovu zažít.“
„Nesmíš se vzdát.“
„Mluví se vám to krásně. Plný optimismu a naděje. Ale já to viděl. Nedá se to zastavit, jednou se člověk dočista zblázní, udělá něco… zrůdnýho a ani mu to nedojde. Nikdy nebudu v pohodě. Nikdy se nevyléčím. Vždycky tu bude možnost, že se jednoho dne zblázním a něco provedu, něco, co už nikdy nenapravím. Něco, co už nikdy nebudu moct vzít zpět. Už jsem to jednou udělal. Neudělám to podruhé.“
„Když říkáš, že už jsi to viděl, Tome, myslíš na sobě? Nebo na někom z tvého okolí?“
„To není důležité.“
„Pro mě ano.“
„Nejste můj psychiatr. Já žádného nemám. Snažil jsem se, vážně jsem se snažil. Ale vždycky se to posere, nikam to nevede, nemám šanci.“
„Byl někdo z tvojí rodiny bipolání?“
Vzpomínky. Jsou neuvěřitelné. Nemusel říct jméno. Nemusel říct nic konkrétního a vzpomínky vyplují. Jako loď na rozbouřeném moři. Kéž by se ta loď potopila. Kéž by ta vzpomínka táhla k čertu!!! Chtěl jsem v ten okamžik křičet. Měl jsem chuť něco rozbít, zařvat. Pořádně, až by to píchalo v krku.
„Kdo to byl?“
„Musíte tolik dotírat? Nemůžete mě nechat být?“ Hlas jsem měl klidný. To bylo to jediné, všechno ostatní křičelo.
„Rád bych, ale to ti nepomůže.“
„Vemte si tu zbraň, nabijte ji a udělejte to, co Bill nezvládl.“
„To se dostáváme k další otázce. Co tě to napadlo?“
„Já nevím.“
„Prosím?“
„Nevím, co to do mě vjelo. Je to to moje nutkání, tak tomu začala říkat Melinda. Nemůžu si pomoct. Musím udělat to, co mě v tu chvíli napadne, a většinou to není nic pěkného.“
„Snad ses nechtěl doopravdy-„
„Zabít? Ne, sám bych to udělat nemohl… jsem věřící.“
„To mě překvapuje.“
„Jak to?“
„Myslel bych si, že budeš boha spíš proklínat za to, jaký máš život.“
„Za to Bůh nemůže.“
„A kdo za to může?“
„Pokládáte moc těžký otázky.“
„Možná si je jen těžce vykládáš.“
„Jsi stejný jako Bill. Když se ti nelíbí, co lidé říkají, mlčíš, ale vlastně máš hlavu plnou poznámek, otázek a myšlenek.“
„Tady, vem si moje číslo, zavolat můžeš kdekoliv z telefonní budky.“
Nevzal jsem si jeho vizitku. Nestál jsem o ni. Položil ji vedle mě na postel.
„Billa jsi vyděsil.“
„… To mě mrzí.“
„Jsi hodný kluk, Tome. Jsi mladý. Když nepodceníš léčbu-„
„Léčba se tomu říká, protože odložení problému je moc dlouhý termín.“
Gregory se trpělivě pousmál. Byl odolný, ze železa, stejně dobrý jako Melinda.
„Dobře, tak o tom se bavit nebudeme. Bavme se o něčem jiném.“
„Co takhle zahrát si hru. Kdo vydrží mlčet nejdéle, anebo ještě líp, odejděte. Nechci být neslušný, nemám na nic takového právo, nejsem ve svém domě, nejsem tu vítaný, měl bych co nejdřív odejít, vím to, ale chci být upřímný. Nechci vás tu, chci být sám. Nemusíte se bát, nic si neprovedu. Nejsem zas až takový magor.“
„A co všechny ty jizvy, Tome? Netvař se tak překvapeně, někdo tě musel dostat do postele, když jsi usnul ve vaně. Štěstí, že z vody neutekla všechna pěna.“
„Jaké jizvy přesně máte na mysli?“
„Já vím, máš jich hodně. Bylo by hloupé myslet si, že ty staré jizvy na zádech sis udělal sám. Co se na nich píše, Tome?“ Dobře to věděl, poznal jsem to z tónu jeho hlasu. O co mu jde?
„Udělal jsem si jen dvě. Tu na noze a jednu na ruce.“ Přestaňte o tom mluvit.
„Prošel sis peklem, Tome. Mám pocit, že ještě nejsi úplně venku. Sám se budeš prokousávat ven dlouho. Nechej si pomoci. My tě z té temnoty dostaneme.“
„Kdo my?“
„Lidi, kterým na tobě záleží, Tome. Jako na pacientovi a jako na člověku. Ty si to zasloužíš, kdokoliv ti způsobil tvé jizvy, se pletl, ty nejsi zrůda, jsi člověk jako každý jiný. I vrazi jsou lidi, je těžké tomu věřit. Lidi dělají z lidí zrůdy, už jsi to někdy slyšel? Můžou tě tak nazývat, můžou tě mučit, dokud v tobě nevyvolají chování, které je zrůdné, ale ty nejsi zrůda. Bůh nestvořil zrůdy, není-liž tak?“
„Už musím jít. Rád jsem tě zase viděl, Tome a ujistil se, že jsi v pořádku, dělali jsme si s Melindou starosti. Můžu jí předat nějaký vzkaz, jestli chceš.“
„Nechci.“
„A Billovi?“
…
„Chápu, musí to být-„
„Trapné, ponižující, nepříjemné? Klečel jsem mu nahý u nohou, vyděsil jsem ho k smrti. Nechápu, co mě to napadlo. Ale to je tak vždycky. Nevím, co jsem si v tu chvíli myslel, teď jen nemůžu uvěřit, že mě po tom všem vzal k sobě domů.“
Greg se usmál, otevřel dveře pokoje.
„Ahoj, Tome.“
A odešel. Všichni do hodiny odešli. To mi Bill tolik věří, že mě tu nechá samotného? Ani nezamkl dveře. Tak jsem vypadl. Věděl jsem, kam jít. Poslední možnost. To samé jsem tenkrát řekl o Melindě, jestli mi nepomůže ona… nepomohla mi, protože nikdo nemůže.
To jsem si myslel, ale někdo mě vždycky našel, někdo mě vždycky zachránil. Zachraňoval mě pořád, aniž by si to sám uvědomoval. Byl to strážný anděl, který mě nenáviděl, který se mě bál, který mi nedůvěřoval, ale vždycky mě, z neznámého důvodu, vysvobodil. Teď to vím, nikdo jiný mi nedokázal pomoct, pak se objevil on a neochotně, ale přesto, mi podal ruku, já se jí zahanbeně chytil a díky tomu jsem přežil. Přežil jsem 23 let pekla.
autor: Marky Cat
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Krásně napsané ale děsné je mí líto Billa i Toma.
Ďakujem za ďalšiu časť. Zatiaľ to nevyzerá pre Toma nádejne, tak som zvedavá, čo to zmení. Teším sa na pokračovanie.
To je tak dobry napad na poviedku toto. Ja som nadsena z toho a budem verna citatelka do konca tejto serie. A mozno aj dalsej 😉
Uplne by mi srdce plesalo keby sa tam objavili flashbacky z Tomovej minulosti. Take toe zvratene muciace praktiky a take veci. Fakt by to bolo zaujimave citat. Pribehy o jazvach.
Billa obdivujem ze toto pre Toma robi. Aj ked asi aj profesionalne by to nemohol nechat tak a nepomoct tomu chlapcovi.
[3]: dekuju moc, to je tak pekny komentar, flashbacky budou, bude jich dost… si myslim