autor: Gia
Věděl jsem, že není kam spěchat. Pokud se jednalo o jakoukoliv zásadní změnu, pak u Toma vždycky platila zásada, že spěchat se má pomalu. Nemohlo mě proto nijak zvlášť překvapit, když se ode mě po tom kraťoulinkém, téměř mateřském polibku odtáhl a najednou nevěděl, co si sám se sebou počít. Nechtěl jsem ho proti jeho vůli zahnat do kouta a požadovat něco, na co by sám od sebe nikdy nepřistoupil. Na jedné straně jsem si ještě pořád lámal hlavu nad tím, co má tohle opravdu otevřené gesto z jeho strany vlastně znamenat, na té druhé jsem se musel vší silou soustředit na své vlastní sebeovládání, byl bych v okamžiku upsal duši ďáblu, kdyby mi přislíbil, že dostanu o trochu víc.
Uvědomoval si to Tom vůbec? Jako by tím nepatrným dotykem měkkých rtů znovu aktivoval bombu, která už nějaký čas klidně odpočívala v mých útrobách. Byl jsem jako bezbranné hladové kotě, které nalákal na voňavou a sladkou odměnu. Prahl jsem po jeho přítomnosti, mohl jsem se zbláznit radostí, když se na mě usmál a měl chuť si se mnou povídat i o těch největších hloupostech, mé tělo se okamžitě prohnulo slastí a spokojeně předlo. Znovu jsem se pomalu ale jistě zamotával do těch zrádných osidel, která mě vábila tou nejopojnější vůní, a všechny mé smysly mě zrazovaly. Upínaly se na jediný středobod svého zájmu a odmítaly si připustit, že bych se mohl tak jako napoprvé znovu zklamat a popálit.
„Nedal by sis něco sladkého?“ Usměje se na mě Tom laškovně, když konečně alespoň částečně překoná své vlastní rozpaky. Neznal jsem nic, co by se svou roztomilostí mohlo rovnat červenajícímu se Tomovi. Potěšilo mě vědomí, že jsem ho dokázal vyvést z rovnováhy, že jsem dokázal nahlédnout za tu pevnou a neoblomnou masku, kterou se za ta léta naučil používat. Tebe. Prolétne mi hlavou bleskurychlá odpověď na jeho otázku a za mým zklamaným výrazem se skrývá mnohem víc, než politování nad tím, že mě matka nutila držet tu pitomou nemocniční dietu. Brala to všechno až smrtelně vážně a ještě před mým příjezdem se pojistila a všechny sladkosti z domu jednoduše zmizely.
Tom mi porozumí i beze slov a okamžitě nahodí svůj vševědoucí výraz, kterým mě vždycky dokázal dohnat k nepříčetnosti. Chvíli trvá, než se mu podaří vyhrabat z pomuchlané peřiny, ale neunikne mi jeho spiklenecké mrknutí ve chvíli, kdy se začne vrtat v obrovských kapsách na zadní straně nemožně vytahaných kalhot.
„Ty máš možná z mámy nahnáno, ale mě jen tak nedostane.“ Čepýří se ten páv domýšlivě a já už si v duchu připravuji nějakou peprnou odpověď, nesnášel jsem, když se takhle vytahoval. Neunikne mi však tlumený šustivý zvuk, který se ozývá zpoza Tomových zad, a můj nakvašený pohled okamžitě zjihne. S radostným zavýsknutím vyskočím z postele, ale vzápětí se stejně zbrkle zachytím bratrova pravého ramena, div, že ho nestáhnu na sebe a oba neupadneme. Pořád si ještě dost dobře neuvědomuji vlastní zranitelnost, je pro mě těžké přivyknout tomu, že mi i něco tak obyčejného, jako je příliš rychlý pohyb, může způsobit bolest. Tomův uvolněný úsměv okamžitě vystřídá starostlivá a vyděšená grimasa.
„Jsem v pořádku.“ Usměju se na něj povzbudivě a snažím se vší silou ignorovat tu nepříjemnou motolici v hlavě. Tom přikývne, ale strach z jeho očí nemizí, pořád mě stejně ostražitě pozoruje, jako by pohledem doslova kopíroval každý můj pohyb.
„Tak z které ruky?“ Usměje se znova a jeho laškovný a spokojený tón hlasu je zpět. Znovu provokativně zašustí dobrotami za svými zády a já téměř okamžitě ucítím v ústech nával nových a nových slin. Celý den jsem měl ukrutnou chuť na něco sladkého, ale neodvažoval jsem se o tom před mámou byť jen pípnout. Tušil jsem, že její jedinou odpovědí by byla hustě popsaná stránka čtverečkovaného papíru z nemocnice, která teď měla své výsostné místo na dveřích od lednice. Dvacet čtyři hodin denně mi tak měla připomínat můj ukrutně přísný režim, a především to, že se teď jednoduše nějakou dobu normálně nenajím.
„Z pravé.“ Vyhrknu nedočkavě a celou svou vahou se přitisknu na Toma tak, abych mohl dosáhnout na jeho pravou ruku, kterou ještě pořád šikovně schovával za zády. Konečky prstů zavadím o ostrý hladký obal, a i když se mu podaří vysmeknout včas, bezpečně poznám želatinové bonbóny. Nevědomky si celý natěšený olíznu suché rty a teprve teď si uvědomím, že Tom už se mému náporu ani trochu nebrání a cenný poklad mi až příliš ochotně položí do natažených dlaní. Možná jsem se na kyselé rybičky těšil o něco více než jindy, ale mnohem příjemnějším zážitkem pro mě byla reakce bratrova zkoprnělého těla, které se očividně bálo mé přílišné blízkosti.
Vůbec už se nesoustředil na náš malý bezvýznamný souboj, dávno mu nešlo o starý princip, který mezi námi panoval od dětství, a podle kterého musel vždycky jedině vítězit. Doširoka vytřeštěné duhovky mě strnule pozorovaly a já se neuvěřitelně těšil z jeho rozpaků. Takhle se přece nikdy nechoval. Vždycky byl klidný, vyrovnaný a v dívčí společnosti dokázal to, že mu stačila věta, možná dvě a všechny přítomné na něm v momentě visely pohledem. To, co se odehrávalo mezi námi dvěma, se nemohlo ani v nejmenším rovnat předem naučeným scénářům, které měly vždycky jeden jediný společný konec. Odcizení. Doopravdy jsem to chtěl? Chtěl jsem riskovat, že skončím stejně jako ony? Samozřejmě, pořád tu ještě existovala jedna nepříliš příjemná možnost, to, že takhle reaguje jen proto, že nemůže přivyknout tomu, že je jeho bratr gay, tomu, že ho tenhle praštěný teplouš z celého srdce miluje. A i když jsem si dnes snad stokrát sám pro sebe zopakoval, že na Toma doopravdy nemá smysl naléhat a tlačit, vlastní zvědavost a nedočkavost mi mé plány neustále hatila.
Jak dlouho jsem na tohle všechno tajně myslel a čekal? Nejspíš to bylo neuvěřitelně sobecké, ale při pouhé představě toho, že se dalšího sblížení z jeho strany dočkám možná tak v našem důchodovém věku, jsem myslel jen na to, co jsem před chvílí rezolutně zamítal. Jak ho co nejrychleji zahnat do kouta a přinutit ho, aby vyklopil pravdu. Nedařilo se mi držet mou představivost na uzdě a ve chvíli, kdy jsem z lesklého barevného sáčku vylovil první lepkavou rybičku, se mi na tváři podařilo vykouzlit přímo ďábelský úsměv. Tom trochu překvapeně couvl o pár kroků nazad, když jsem ji hltavě nepolkl, jak jistě předpokládal, ale místo toho jsem ji nasměroval k jeho rtům.
„Ham.“ Pobídnu ho a on s trochu nechápavým výrazem stiskne mezi rty menší polovinu nabízené dobroty. Už už se chystá rybičku rozkousat, ale zastaví ho můj nesouhlasný pohled a světlezelená pocukrovaná rybí hlava zůstane bezradně viset přes jeho pootevřené rty.
„Tak se snad s bráškou podělíš, ne?“ Zašeptám rozpustile, chňapnu našpulenými rty druhou polovinu lepkavé želatiny a dám si záležet na tom, abych se ani na chviličku neodlepil od překvapením strnulých rtů. Nedočkavě rozcupuju tu sladkokyselou chudinku na kousky a uvědomím si, že ani v nejmenším neukojila moji chuť na něco sladkého. Na něj.
Ve chvíli, kdy se od něj přeci jen na malou chvíli odlepím, udělá ještě několik zoufalých kroků směrem ode mne, ale jeho snaha skončí u studené na bílo vymalované zdi. Měl jsem sice v úmyslu ho nevybíravě trápit a svádět ho při každé možné příležitosti, ale právě teď jsem si až příliš jasně uvědomoval, že nechci, aby měl náš první opravdový polibek spojený s tím, že jsem ho snad k něčemu nutil. K čemu by mi to vlastně bylo? Akorát by se mě ještě více bál. Znovu se k němu opatrně přiblížím a ukazováčkem pohladím měkké růžové rty, na kterých ulpělo několik zrníček cukru.
„Máš ty vůbec alespoň představu o tom, co se mnou vlastně děláš?“ Zavrním jen kousek od jeho drobného ucha a řada vztyčených a vzorně seřazených chloupků na jeho předloktí mě zašimrá do dlaní namísto odpovědi. Znovu a znovu jsem po jeho silných šlachovitých pažích přejížděl doširoka roztaženými prsty, abych ho alespoň na oko malinko zahřál, a především uklidnil. Tisíckrát jsem si v minulosti představoval, jaké by to asi bylo, milovat se s ním. Všechny mé představy vzaly za své, obrátily se naruby a zůstal tu jen vystrašený a třesoucí se Bill. Vyděsilo mě to, co se mnou udělalo pár obyčejných doteků a pohlazení, tušil jsem, že nemám nejmenší šanci chránit sám sebe pro případ, že by mě znovu odmítl.
Nosem se zlehounka otřu o ten jeho, pořád vypadá stejně vyděšeně. Přes veškeré jeho pózy a přetvářku jsem si byl od dětství moc dobře vědom toho, že to on je z nás dvou ten křehčí a citlivější. Nezasvěcený pozorovatel by téhle myšlence asi nikdy nevěřil. Pro fanoušky jsem byl přece vždycky já tou malou chudinkou, která čeká na svou pravou lásku. Na jeho opravdové city se vlastně nikdy nikdo neohlížel a neptal. A já jsem přece nechtěl být stejný. Opatrně prsty pohladím drobné vlasy nad jeho na dotek horoucím čelem a on se konečně trochu křečovitě usměje.
„Můžu tě teď políbit?“ Zašeptám sotva slyšitelně, moje sebevědomí se právě scvrklo do malé bezvýznamné kuličky a hlas se mi neuvěřitelně chvěje. Neděsím se ani tak toho, že by mě teď mohl jedním slovem jednoduše odmítnout a vrátil by mě hezky zpátky na Zem, mám jen neuvěřitelný strach z toho, že už mi nikdy nedovolí, abych se k němu takhle přiblížil. Rozrušeně několikrát zamrká řasami, teprve teď si uvědomím, že se doslova celý nekontrolovatelně třese.
„Já… já nevím, Bille. Tohle přece není správné.“ Koktá zmateně a pohledem utíká daleko za moje záda.
„Hlupáčku. Není nic přirozenějšího než to, že tě teď políbím. Protože tě miluju.“ Nečekám na jeho odpověď, zhluboka se nadechnu a jednoduše vykročím do neznáma. Opatrně a jemně se otírám rty o ty jeho, které jsou pořád trochu strnulé strachem, ale pomaličku povolují. Ani na okamžik nepřivírám oči, můj oddaný pohled se doslova ztrácí v tom jeho, chtěl bych si ho zapamatovat. Prsty se zabořím do hadích ocásků na zátylku, jemně přitlačím a doufám, že mě neodmítne. Jazykem lehce obkroužím jeho horní ret, kolikrát jsem si to představoval těsně před usnutím? A pak, že se sny neplní! Konečně se trošku uvolní a položí ruce kolem mého pasu. Ještě o něco víc se k němu přitisknu a jazykem pomalu proniknu do příjemně vlhkého tepla. Překvapí mě, že když se jazykem líně otřu o ten jeho, neucukne, ale naopak mi ochotně vyjde okamžitě vstříc. Chutná přesně tak, jak vypadá. Neodolatelně sladce.
„Víš, že si vůbec ta nejskvělejší sladkost, kterou znám? Vůbec bych neměl výčitky svědomí, kdybych díky tobě přibral alespoň těch deset kilo.“ Zamumlám do jeho pootevřených rtů a on se spolu se mnou rozesměje.
autor: Gia
betaread: Janule
Taky jsi slyšela ten balvan, který mi spadl ze srdce? Tak strašně jsem se bála Tomovy reakce, protože to vůbec nevypadalo, že by se mu Billovo počínání líbilo.
Já jsem měla opravdu pocit, že Bill tlačil na pilu a to až příliš, mohlo se mu to krutě vymstít…
Dá se říct, že vsadil všechno na jednu kartu…a vyhrál ♥
"Tušil jsem, že nemám nejmenší šanci chránit sám sebe pro případ, že by mě znovu odmítl"
Tak tahle věta mě úplně zamrazila, myslím, že Bill by znovu Tomovo odmítnutí opravdu neunesl. Každopádně se mu jeho risk vyplatil a vynesl mu to, po čem ve svém životě nejvíce toužil, Tomovo srdce ♥♥♥
Nádherné =)♥
OMG!! Dokonalý dílek♥
Už jsem si říkala, že to nedopadne dobře a že Bill je příliš nedočkavý, ale Tom zareagoval klidněji, než jsem čekala.
Každopádně jsem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Jsem jenom zvědavá, jak to bude mezi nimi dál.
Určitě to nebude tak jednoduché, Tom si ještě jistě pořád není jistý se svými pocity a s celou tou situací.
Tady vůbec nedokážu předvídat, co se stane, je to napínavé a těžko se hádá a přemýšlí o dalších krocích.
Těším se na další dílek♥:)
Přečtu si asi až v sobotu, ale přečtu si, teď moc nestíhám. Bude tu ode mě koment 😀
Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) 🙂