Životní sen 26.

autor: BlackAngel

Tom

„Tak a máme to za sebou!“ nadšeně prohodí Jost a počká, až se všichni naskládáme do dodávky. Zapadnu na svoje místo, úplně dozadu. Čekám, že se otevřou dveře a vedle mě sedne zase Bill, ale jsem celkem překvapený, když ho vidím, jak sedá za Gustavem dopředu. Ti dva si zapnou laptop a řeší nějakou novou hru. Zklamaně ty dva pozoruju. Ach jo, proč se takhle aspoň nebaví se mnou?  

„Co je, Tome, ulítly ti včely?“ zahlaholí Georg, nasouká se vedle mě a debilně se pošklebuje. V tuto chvíli bych ho tak nejraděj nakopl. Bill se po tom jeho výkonu otočí a chladně se na mě dívá. Trvá to asi věčnost, ten jeho nic neříkající pohled. Pak se hned otočí a zase hraje s Gustavem. Zbytek cesty mi nevěnuje ani jeden jediný pohled. Mojí zábavou na celou cestu je čumění z okna, pozorování ubíhající silnice a sledování všech lidí, co míjíme. Gustav hraje s Billem tu kravinu, no a Georg, ten chrápe vedle. Pff, to mám teda společnost. To koukání mě ale taky nějak ubíjí. Cítím, jak se mi klíží oči a padá na mě únava.

Bill

Na zpáteční cestu domů  zaparkuju vedle Gustava dopředu, chtěl mi ukázat nějakou novou hru v notebooku. No mě se to hodilo, alespoň nebudu muset být opět tak blízko Tomovi. Zapadneme do dodávky a Gustav to hned ladí.

„Co je, Tome, ti ulítly včely?“ tlemí se zezadu Georg. Zvědavost mi nedá, otočím se na Toma. Ten můj pohled zachytí a hledí taky, dívá se tak sklesle. Ten jeho pohled mě úplně kopne do žaludku.  

„Bille, ehm, jdeš teda hrát?“ drcne do mě Gustav. Odvrátím se od Toma a pustím se s Gustíkem do hry. Nevěnuju pozornost jízdě, úplně jsem zabraný do té hry. Gustav měl pravdu, ta střílečka je luxusní. Blbneme u toho jak malí kluci. Za nějakou dobu, která mi přijde jako pár minut, už dodávka zastavuje před Georgovým domem.  

„Georgu, vystupovat!“ zavolá David, když se Georg k vylízání z auta nějak nemá. No ale to asi bude horší. Georg solidně vytuhl, je vzadu, vylomený a nahlas chrápe. Je na něho fakt vtipný pohled. Chvíli mi cukají koutky a pak se už musíme všichni hlasitě smát. Tom do něj začne dloubat, ale s Georgem to ani nehne. Jen se převalí na bok, zamlaská a pokračuje ve spánku.

 „To je zbytečný, nejdřív odvezeme vás, kluci, ten jeho medvědí spánek jen tak neprolomíme!“ nadává David. Pokračujeme tedy ke Gustavovi. No a pak jsme na řadě my s Tomem. Rozloučím se s Jostem, vystoupím z auta a pomalu odcházím domů. Tom mě ale ještě rychle zastaví a jemně mě vezme za loket.

Tom

No konečně doma, ta cesta byla podle mého nekonečná. Vystoupím z auta, mrknu se na Billa, ten se ale na mě ani nepodívá a jde domů. Vejdu mu do cesty a jemně ho stisknu za loket: „Bille, počkej, prosím,“ tiše promluvím a podívám se na něj. Bill se jen chladně dívá, neschopný pohybu, nervózně si skousává svůj nádherný ret. „Bille, to už to mezi námi bude pořád takový? To už to nebude tak hezký, jako dřív?“ stoupnu si blíž k němu. Bill se jen hlasitě nadechne a o krok ustoupí. No a já zase stoupnu o krok blíž k němu a vezmu ho do náruče. „Prosím, lásko, ať se děje co se děje, řekni mi to, prosím!“

Bill

 „Prosím, lásko, ať  se děje co se děje, řekni mi to, prosím!“ zašeptá  Tom a přitáhne si mě k sobě ještě víc. Já už mu to budu muset nějak říct, ale když vidím, jak mě miluje, tak mi to prostě nejde přes rty. Vykroutím se z Tomova objetí, zase popojdu kousek dál od něj a konečně promluvím: „Tome, já už s tebou nemůžu nic mít, my dva spolu nemůžeme chodit, líbat se a… ehm, no však víš. Mezi námi dvěma to takhle dál nemůže být, protože, ehm, protože, my dva máme spolu něco moc společného, my dva jsme totiž, ehm…“ seknu se a cítím, jak se mi stahuje strachem krk a jak mě začínají pálit oči.  

„Bille, co to má znamenat, my dva jsme co?“ Tom to evidentně nechápe.

„Ne, já to nedokážu, nemůžu ti to říct, nemám to srdce ti to říct a ublížit ti!“ vzlyknu a raději se rychle rozběhnu k nám domů. Toma tam nechám překvapeně stát. Vejdu do chodby, dveře zabouchnu a svezu se zády po nich na zem. „Sakra, do hajzlu, proč?!“ křičím z plných sil a ani se nestarám, jestli je někdo doma. Zase jsem to nezvládl, už chybělo jen jedno slovo. Stačilo říct, že jsme bratři, sourozenci.  

„Billí, ty už jsi tu? Zlato, co se stalo?“ mamka si ke mně sedne a já se jí ihned vrhnu do náruče. Konečně je tady někdo, komu to dokážu říct, kdo o tom bohužel taky ví.

„Mami, Tom se mě zase ptal, co se to se mnou děje, proč jsem tak jiný, já už mu to málem řekl, ale, zase jsem to nedořekl, nedokážu to, prostě ne!“ vzlykám. „Neumím mu to říct!“ vykřiknu.