autor: Saline A.
„Nemůžu tomu uvěřit, Tomi. Já zase zpíval! A lidé mě poslouchali, tleskali nám!“ nadšeně jsem kolem něj poskakoval při cestě domů, a zároveň si vesele tleskal.
„Vždycky tě poslouchali, Bille. Byl jsi jejich modla, jejich ideál, a podle toho, jak se dneska chovali, na tvůj hlas stále nezapomněli,“ s úsměvem mě objal kolem ramen.
„Děkuju, že jsi mi to umožnil, Tomi. Jsem neskutečně šťastný,“ pevně jsem ho objal.
„No ne, bratři Kaulitzovi! To je mi ale překvapení,“ ozval se za námi ironický hlas a my se za ním vyděšeně otočili. Ve chvíli, kdy jsme pohlédli do Davidových očí, Tomův stisk kolem mých ramen zesílil.
„Co chceš, Davide?“ zavrčel Tom.
„Proč hned ten nepřátelský tón?“ zasmál se David. „Chci si s vámi povídat.“
„Ale my s tebou ne, Davide. Jdi pryč,“ udělal k němu Tom krok naznačující, že nemá náladu si hrát.
„Tome, nemusíš být hned tak nepříjemný,“ pomalu se otáčel k odchodu, ale ještě se zastavil a pootočil se na mě. „Zítra by ses mohl stavit, dlouho jsme se neviděli, Billy,“ ušklíbl se, ale to byl olej do Tomova hněvu. Hbitě ho srazil k zemi a sedl si na něj, aby mu znemožnil útěk.
„Tomi!“ vyděšeně jsem vykřikl a okamžitě se k němu sklonil. „Pusť ho, vždyť ho zabiješ!“
„O to mi jde,“ sykl a pevně ho stiskl kolem krku.
„Tomi, prosím! Prosím, kvůli mně,“ vzlykl jsem a jemně ho uchopil za ruku. Lehce se pod mým dotekem otřásl, ale stisk Davidova krku začal povolovat. Když ho povolil úplně a David se mátožně zvedl, ani se na mě nepodíval, zatímco Davidovy pichlavé oči prozrazovaly, že zítřejší den si za rámeček nedám, načež odešel.
„Co jsi to provedl, Tome?“ zašeptal jsem, pozorujíc Davida, jak spěšně odchází.
„On ti neublíží, Bille!“ pevně mě objal.
„To máš pravdu. On mě zabije a pořádně si to užije, Tome.“
* ♥ *
Seděl jsem na dřevěné terase za domem, pozorujíc podzimní východ slunce. Listy na zemi byly zbarvené do různých odstínů červené a žluté a ptáci si hledali potravu. Usmál jsem se při spatření mladého ježka, hledajícího teplý úkryt na přespání.
Hlavou mi prolétla vzpomínka z dětství, kdy jsme s Tomem našli ve sněhu ježka třesoucího se zimou a v dece ho běželi předat mámě, aby se o něj postarala.
Máma. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Půl roku, počítám stoprocentně. Od doby, kdy si mě tam po mém útěku z města našel David a odvezl mě domů, jsem se tam ponížením nedokázal ukázat. Jediná komunikace, která setrvává, jsou dopisy jednou za měsíc. Každý dopis si pečlivě schovávám – vím, že jednou to bude to jediné, co mi zůstane.
* FLASHBACK *
„Omlouvám se, Bille. Vyděsilo mě, když jsi odjel,“ jemně mi David přejel rukou po stehně.
„Znemožnil jsi mě před mámou!“
„Všechno jsem jí vysvětlil. Měl jsem strach, myslel jsem, že jsi mi nadobro odešel,“ zastavil před jeho domem a pokusil se mě pohladit, ale dřív, než to stihl, jsem vylezl z auta a trucovitě čekal před dveřmi. Nemohl jsem jít domů, Tom mě takhle nesměl vidět a neměl jsem u sebe peněženku, tudíž hotel byl pro mě také zakázané území.
„Omlouvám se,“ sevřel mě v náručí, sotva za námi zaklaply dveře. „Pořád tě mám moc rád. Nemůžu zapomenout, Bille, nejde to,“ naléhavě mi šeptal do ucha a začal mě něžně líbat.
„Nedělej to, Davide, prosím,“ začaly mi téct slzy, ale zároveň jsem se k němu žádostivě tiskl.
„Nedokážu přestat, potřebuju vědět, že mi stále patříš,“ jemně mě položil na sedačku a začal mě svlékat.
„Davide!“ zasténal jsem, když rty putoval po mém těle.
„Proč pláčeš, miláčku?“ slíbával mi jednotlivé slzy, když do mě pomalu vnikal.
„Protože až se vzbudím, všechny iluze budou pryč,“ vzlyknul jsem a naléhavě ho políbil.
„Nemysli na zítřek, ale na to, co je teď.“
* KONEC FLASHBACKU *
Povzdechl jsem si, když jsem si na tohle milování vzpomněl. Touha po něžných dotecích a sladkých slovech mě vždy dokázala přinutit zapomenout a podlehnout planým slibům. Věděl jsem, že až bude po všem, všechno se vrátí tam, kde to začalo, ale pro chvíli něžností jsem byl ochotný zaprodat svou duši. V poslední době se ty něžné chvíle zvyšovaly, skoro jsem začínal věřit, že se vrací MŮJ starý dobrý David, ale po těch několika incidentech s Tomem se to vytratilo úplně.
Z přemýšlení mě vytrhnul zvuk příchozí zprávy oznamující, že se mám v nejkratší době ukázat u Davida.
* ♥ *
„Davide?“ zavolal jsem do jeho domu, ale nic se neozývalo. Odložil jsem tedy kabelku na botník a pomalým krokem stoupal po schodech k jeho ložnici. Po otevření dveří se mi naskytl pohled na jeho polonahou postavu rozvalenou v peřinách. Posadil jsem se na kraj postele a dřív, než mi to bylo zakázáno, zapřel jsem se rukama vedle jeho hlavy a jemně ho políbil na čelo. Sotva se ho ale mé rty dotkly, prudce otevřel oči a svalil mě pod sebe.
„Co si myslíš, že děláš?“
„Omlouvám se, jen… Promiň, dnes jsem přemýšlel, a když jsem tě tu tak viděl, vzpomněl jsem si na staré časy.“
„Staré časy?“ nechápavě nakrčil obočí.
„Časy, kdy jsi mě měl rád. Když jsi mi dovolil dotýkat se tě,“ zašeptal jsem a sklopil pohled.
„Myslíš, že už tě nemám rád?“ překvapeně se odtáhl.
„Přiznej to, Davide. Máš rád jen mé tělo, nic jiného,“ odvrátil jsem od něj hlavu. „Kdybys mě měl skutečně rád, Davide, nezměnil by ses v to, co jsi teď, a každým dnem mi neubližoval.“
„To ti nakecal Tom?!“ zatvrdil se.
„Nech Toma být!“
„Pomstím se mu, Bille. Na tobě,“ zavrčel.
„Ale proč?!“ vyděšeně jsem vyjekl.
„Nikdo mě nebude ponižovat, a už vůbec ne on!“ tvrdě mě začal líbat.
* ♥ *
„Bille, už jsi doma?“ pousmál se Tom a políbil mě na tvář. Aniž bych se na něj podíval, s letmým kývnutím jsem se kolem něj protáhl a poodešel do obýváku, ve kterém jsem si ráno odložil teplý svetr. Zachumlal jsem se do něj a pomalu si to kráčel ke svému pokoji. Nechal jsem Toma nechápavě stát před dveřmi, přemýšlejíc o mém chování, a posadil se do ratanového křesla stojícího pod oknem. Zapnul jsem si muziku, na klín přitáhl arch papírů a jemnými tahy začal kreslit podzimní krajinu uvrhnutou pod šedý stín zármutku.
„Bille?“ nakoukl Tom škvírkou mezi dveřmi.
„Ano?“ zamumlal jsem, pohled neodtrhujíc od obrázku.
„Vařil jsem večeři, takže jestli chceš, jídlo je na stole.“
„Děkuju, ale nemám hlad.“
„Aha,“ překvapeně vydechl. „Bille, provedl jsem něco?“ popošel ke mně.
„Měl bys?“ nadzvedl jsem obočí a zadíval se na něj.
„Nevím, proto nechápu tvé chování.“
„Nic za ním nehledej,“ zašeptal jsem a doufal, že nepozná mou lež.
„Nic za ním nehledej,“ zašeptal jsem a doufal, že nepozná mou lež.
„Tak se mi nestraň, Billy. Jestli chceš pomoct, musíš mi být otevřený, nesmíš se ke mně obracet zády,“ klekl si přede mě a chytil mě za ruce. Překvapeně jsem na jeho gesto zíral a nechal tužku, aby se ztratila kdesi pod postelí, odkud už nemám šanci ji vylovit.
„Omlouvám se,“ hlesl jsem a pohladil ho po tváři.
„Nesmím tě ztratit,“ jemně mě políbil, což ve mně vyvolalo obrovskou touhu po dalších polibcích, a žádostivě jsem se k němu přitiskl.
„Neztratíš mě,“ zamumlal jsem do jeho rtů. Nechal jsem se stáhnout na zem, kde si mě na své tělo přitáhl Tom, pevně mě přidržujíc za zadek na svém klíně.
autor: Saline A.
betaread: Janule
Já tomu trošičku nerozumím, na jednu stranu mi připadá, že Bill Davida pořád miluje, a na druhou je s Tomem, co teda vlastně chce? Davida, který by mu neubližoval a miloval ho stejně jako kdysi, nebo Toma, který ho miluje teď?
Dalšího vývoje se docela bojím, to nedopadne dobře…
[1]: Naprosto musím souhlasit. Připadá mí, že Bill neví co chce. Proč teda zatím Davidem furt chodí? No uvidíme jakto všechno dopadne 🙂
[1]: a [2]: "Asi bylo něco pravdy na tom, že stará láska nerezaví, a taky na tom, že pro prvního partnera máte vždycky slabost. Ať už je jakýkoli." // úryvek z jedné povídku, na jejíž název si nyní nemůžu vzpomenout =X
Ale rozhodně myslím, že co se týče Billa, jakožto emocionálního člověka je toto tvrzení pravdivé a ani já si nemyslím, že by na něm nebyl ani kousek pravdy 😉
Samozřejmě se to tam ještě dále podrobněji vysvětlí, ale to jen tak, abyste nebyly zmatené příliš dlouho ;))
A děkuji za komentáře! :))
taky nechápu, proč za Davidem pořád chodí… vždyť to přece není jeho povinností… kdyby chtěl, memusel by tam chidt, Tom už by si ho ochránil… vážně to trochu nechápu a jak tak koukám, nejsem jediná… tak snad se nám to v příštích dílech nějak vyjasní 🙂
No aspoň nie som sama čo tomu nerozumie :)… ale to bude asi tým že aj Bill je tam trochu zmätený a nevie čo chce… ale ja byť na jeho mieste tak by som za Davidom nechodila… ja by som z neho mala fakt strach keď už Billovi toľko krát ublížil… ale strašne sa mi páči ten Tom… och ako sa Billa snaží chrániť je naozaj roztomilé :)… a je super že si Bill to spievanie užil 🙂
Och, to mě mrzí, že jste zmatené! Ale rozhodně v jednom díle (A já vážně nevím, ve kterém :D) jsem to vysvětlovala, uhm.. už jsem si vzpomněla, je to v 11. díle, takže se omlouvám, ale počkáte si :DD
Ale na druhou stranu mě těší, že jsem vás donutila nad tím přemýšlet 🙂 Myslím, že když nad tím budete hloubat ještě trochu déle, na vysvětlení přijdete, jste šikovné ! ;))
no ja sa tiež pridavam s tým že nechápem Billove chovanie, a teším sa daľej nech sa dozviem prečo to tak je. Dúfam ale 6e Bill urobí dobré rozhodnutie.
[3]: Myslím, že ta povídka je Eternity =)
[8]: Ano, to by měla být ona, děkuji! :))
začína sa to niako zamotávať 🙂 určite sa teším na ďalšie diely 😀
taky mě to trochu zaráží, na Billově místě bych na Davida hodila bobek. no uvidí se, co bude dál.