utor: Marky Cat
Pro pochopení povídky doporučuji přečíst si jednodílku „I am not clean“ (znásilnění!).
Upozorňuji všechny slabší povahy, že téma této povídky není dvakrát příjemné. Nepříjemné bylo psát už tu jednodílku, proto byla tak krátká, šlo jen o to odpuštění a o to, že Tom lituje toho, co udělal, ale někteří jedinci, a myslím, že vzhledem k mému nejasnému psaní, mohlo být více takových, z mé krátké jednodílky nevyčetli to, co jsem chtěla říct. Jen shrnu děj. Bill byl v 18 letech přepaden, znásilněn a o 6 let později zjistí, kdo mu ublížil a odpustí mu, protože je jasné, že trpěl a trpí víc než on sám. Nicméně, protože tohle je twc blog, tak se do sebe nakonec zamilují, což je víc než nepravděpodobné a tohle nepovažuji za reálné, ale fantasii se tu meze nekladou. Sama mám na znásilnění svůj pohled a neodpustila bych nikomu nic, ale v případě Toma, to čím si prošel, a to, čeho bude Bill svědkem… To, co udělal, nesměl, ale kdo by jej mohl nenávidět, když… no víc se rozepíšu níž… pokud se vám bude něco zdát přitažené za vlasy, přehnané, dramatické až hysterické… no je to proto, že děj vymýšlím hned po probuzení.
Děj začíná po Tomově přiznání, poté, co se snažil Bill něco vymámit z Melindy… zhruba 2 týdny poté, co byl s Tomem na pláži
(něco tady smrdí… mám pocit, že se moje koťátko vyčůralo, kam nemělo… ne to se mi přehřál počítač…)
Didn’t i, didn’t i, didn’t i see you crying?
Feeling all alone, no friend, you feel like dying!
(I want you to want me – cover – Chase Holfelder)
Take a look at my body, look at my hands
I’ve been treated so wrong, i’ve been treated so long
as if i’m becoming untouchable
I’m a slow dying flower, frost killing hour
I need…
a lullaby, a kiss goodnight, angel sweet, love of my life
(Nathalie Merchant – My skin)
Střílej
Byl jsem unavený. Ze školy, z praxe, z nedostatku spánku, ze všeho, co se stalo v poslední době. Sedl jsem si k snídani, nebyl jsem schopný dojíst. Únavou mě bolela hlava a žaludek jsem měl jako na vodě. Ráno jsem se několikrát přistihl při myšlence, že nikam nepůjdu, zůstanu zalezlý v pokoji, schovaný pod dekou v posteli. Neměl jsem chuť absolutně na nic. Neměl jsem náladu na život. A zároveň jsem doufal, že mě tento stav, dobře známý, brzy opustí, abych mohl znovu normálně žít, což bylo něco, pro co jsem usilovně bojoval několik let.
Když se mi to konečně podařilo, já se konečně dostal do fáze, kdy jsem dokázal vystoupit z temnoty, ze své ukřivděné, poničené, paranoidní ulity, a znovu se radovat, znovu se smát, být šťastný, najít opět smysl ve věcech, které pro mě dlouho nic neznamenaly, které jsem dřív miloval a pak je odvrhl, se objevil on a vše mi připomněl. Připomněl mi, jak jsem bezbranný, co mi mohl udělat a co může udělat kdokoliv jiný, vzal mi naději jen tím, že se ukázal. A to jsem si myslel, že právě to potřebuji. Znát pravdu, znát jeho obličej, ale v nočních můrách jsem stále viděl černou postavu bez tváře, stále mi hrozilo nebezpečí, stále jsem se bál lidí, protože i když by mi neublížil on, Tom, kdokoliv jiný může. S ním přišlo i toto uvědomění. S ním přišel strach, představy. S ním přišly mé ‚co když‘ a ‚kdyby‘, opět tu byli moji strašáci…
Kdybych jej nechal mluvit dál, možná bych se dozvěděl něco, co by mi pomohlo, abych jej poznal, abych se nebál, abych si okamžitě nevybavil hrůzu oné noci…
Kdybych se zeptal Melindy jiným způsobem, kdybych víc naléhal, aby mi řekla něco, co by mi pomohlo pochopit víc…
Kdybych tehdy zůstal doma, nešel s kamarádkami do hospody, kdybych se neopil nebo kdybych počkal na autobus, abych nemusel procházet tmavým parkem…
Co když je Tom lhář, obelhal Melindu, Grega, mě…
Co když je doopravdy nechutné monstrum? Není bipolární, nikdy nebyl zn- nezažil to… co když to dělá dál? Má další oběti?
Co když říkal pravdu? Co když trpí stejně jako já?
Měl bych mu odpustit? Měl bych se s ním sejít?
To, že jsem jen odešel, nic mu neřekl, nijak to neuzavřel, mě ubíjelo. Nebylo to uzavřené. Neřekl jsem mu, co jsem si plánoval, že bych svému útočníkovi řekl, kdybych jej potkal. Neudělal jsem vůbec nic, jen jsem odešel a Tom mě nechal jít. Měl jsem to ukončit na pláži.
Jak mu můžu věřit? Jak ho můžu litovat? Jak bych mu mohl odpustit? Melinda to ode mě nemůže žádat, sama neví, jaké to je. Přiznal se na policii, ale nedostal trest, přiznal se mi do očí, ale nedostal odpověď, prošlo mu to krásně a hladce. Tváří se, že toho lituje, ale je to tak? Co ode mě očekává? Požaduje, potřebuje odpuštění… ale copak můžu? Copak se dá něco takového odpustit? Chci, aby si byl vědom toho, co udělal, aby věděl, jak je to špatné. Co když říkal pravdu? Pak už od svých pěti let ví, jaké to je… a přesto…
Žádal jsem Melindu, abychom si v ordinaci společně s Tomem promluvili, ale ona prý ztratila s Tomem spojení a neviděla jej stejně dlouho jako já. O co mu jde? Ukáže se tady… Omluví se mi a odejde? Je možné, že by si něco udělal? Protože jsem mu neodpustil? Bylo by lepší, kdyby se nikdy neukázal? Určitě by to bylo snadnější… ale tehdy jsem to přece chtěl, ne? Chtěl jsem jej poznat a zeptat se, proč mě přepadl. A teď? Už to vím. Je bipolární a utrpení z dětství jej dohnalo k tomu, aby si zkusil, jaké to je, se někoho takto zmocnit… Je to snad nějaká omluva? Může vůbec něco omluvit takový zločin? Melinda mi neřekla ani slovo, když jsem toužil vědět, co přesně se mu stalo tak hrozného, že jej to donutilo tohle udělat. Neměl by spíš být zhnusený? Nikdy se ani nepokusit o stejné násilí? Melinda jen řekla, že kdyby nebyl bipolární, nejspíš by se zachoval přesně tak, jak říkám, nikdy by jej to ani nenapadlo…
Dokola a dokola jsem o tom musel přemýšlet, ve škole jsem se za dva týdny stačil zhoršit, v praxi jsem byl nesoustředěný a často napomínaný. Poprvé za čtyři roky mého studia jsem se bál, že jej nedokončím, a co možná hůř… někdy jsem si říkal, že by mi to zase tolik nevadilo. Že bych to stejně nedokázal dělat. Že mám svých problémů dost a že se z nich nedostanu… nikdy. Nebudu psychiatr, nikomu nepomůžu, když nedokážu pomoct sám sobě!
Ještě se k tomu připočetl Gregory, který se jako jediný snažil mi pomoci. Melinda byla zavázaná nic neprozradit, to Greg nebyl; rodičům jsem neřekl o Tomovi a přátelům jsem neřekl o znásilnění, alespoň ne těm, se kterými jsem se denně vídal buď ve společném pronajatém domě, nebo na univerzitě, na sebeobranu jsem přestal chodit, přestal jsem se aktivně zúčastňovat pomoci obětem násilí a přerušil jsem kontakt se všemi lidmi okolo této činnosti. Dřív to bylo něco, co mi tolik pomohlo, teď mě to znervózňovalo. Gregory mi radil, poslouchal… Ale stále… každý den byl stejný, monotónní, falešný… falešný smích, falešná radost, falešná bezstarostnost. Pocit, že už nikdy to nebude dobré, už už navždy bude život nudný, už nikdy nebudu šťastný, se vrátil, a i když jsem si to moc přál, nezmizel.
Dal jsem výpověď. Vyházel věci z bytu.
Na ulici jsem nebyl poprvé. Přišlo mi, že jsem od 16 let vlastně bezdomovec, co občas někde na chvíli bydlí. Na psychiatrické léčebně, v polepšovně, v pasťáku. Na ulici, tam a tady.
Ostatním lidem na ulici nemusíte nic říkat, nic vysvětlovat, rozdělíte se o cigarety, o pivo, o peníze. Vlezete si do objetí a oni jsou rádi, že jste s nimi. Nechtějí vás znát, nepotřebují o vás něco vědět a něco řešit. Jejich priority jsou někde úplně jinde. Když jsem přijel do tohoto města, přijali mě Marta a Marc. Bohužel Marc umřel a Marta zmizela. Člověk na ulici je jako vlk v divočině. Sám nepřežije. Sám nemůže být.
Našel jsem jen feťáky. Nikoho, kde bych byl v bezpečí. Před sebou. Drogy. To bych si opravdu přilepšil. Ironie. Uvažoval jsem, že si pořídím psa. Věrného a bez schopnosti odsoudit mě. Ale u mě by trpěl. Co já vůbec o psech vím? Jak vypadají, že štěkají a jsou nejlepším přítelem člověka… Já jsem zrůda.
A pak mě to pohltilo. ‚Nutkání‘. Udělat něco šíleného. A jako pravý ztroskotanec, jako pravé monstrum, jsem se nechal unést.
Šel jsem z praxe. Vyčerpaný, hladový a jistý tím, že obědvat nebudu, jinak bych zase skončil s prstem v krku a slzami v očích, bezradný, že je mi zle, ale úlevy se mi nedostane. Jen to pomyšlení na jídlo… byl jsem takový typ člověka. Jakmile přijde stres, objeví se nechutenství.
Zazvonil mi telefon ve chvíli, kdy jsem nastartoval auto.
„Ano?“
„Bille, musíš hned přijet!“
„Vždyť už jedu, Emily. Co se stalo?“ Emily měla problém s kontrolou tónu svého hlasu. Vždy zněla tak dramaticky, jako by se dělo něco hrozného. Jako by někdo umřel nebo vypukla válka… něco takového. A pak řekla něco ve smyslu, že došel toaletní papír, nebo že musí jít rychle dodělat domácí úkol, že zapomněla…
„Někdo je u nás…. myslím před domem a je nahý a volá tě, vypadá příšerně… Bille? Mám volat policii? Kdo je to?“
„Jak vypadá?“
„Nemám teda volat policajty? Já mám strach.“
„Jak vypadá, Emily?“
„Já nevím, nechci se podívat, bojím se ukázat se mu z okna… Co když se dostane do domu?“
„Emily!“ Okřikl jsem ji netrpělivě. Napadlo mě, kdo by to mohl být, ale jak mě našel? „Má dlouhé vlasy? Je vysoký asi jako já a štíhlý?“
„Já nevím! Bille, ty ho znáš? Přijeď rychle, nebo volám policii! Prosím,“ a zavěsila.
Jel jsem jako blázen, projel jsem na červenou, málem jsem srazil chlápka na kole, a když jsem zaparkoval, zjistil jsem, že telefon mi zvoní v kapse. Típnul jsem ho a rozhlédl se po parkovišti, než jsem vystoupil. Vyšel jsem zpoza rohu domu naproti našeho, opatrně, pomalu. Možná Emily zavolala pomoc, jak chtěla, a už je ten blázen pryč, odvedla ho policie…
Uklidňoval jsem se tak jen pár vteřin, pak jsem ho uslyšel hulákat přes celou ulici, ale nerozuměl jsem ani slovu. Jako by nemluvil anglicky. Ani jiným jazykem. Jako by byl šílený. Což určitě byl.
„Pane? Musím vás požádat, abyste odešel, jinak volám polici.“ Oslovil jsem ho s telefonem v ruce a na číselníku jsem vyťukal 911. Byl jsem od něj několik metrů a zdálo se, že mě vůbec neslyšel. Byl skutečně úplně nahý a neměl s sebou vůbec nic až na něco, co vypadalo jako…
Upustil jsem telefon, otočil bych se zády, ale to bych neviděl, co dělá on… nechtěl bych to dostat do zad, co mám dělat? Co mám sakra dělat? Normální člověk by prostě utíkal, ale já zamrzl. Jsem snad psychiatr… budoucí, ne snad? Zkusím vyjednávat, za chvíli přijede policie… stejně by slyšel můj dusavý běh, neumím běžet potichu. Na klidné, celkem tiché ulici, až na jeho výkřiky, by se moje kroky nesly s ozvěnou.
Sakrasakrasakrasakra… Rozešel se ke mně rázným, rychlým krokem, stejně jako před 6 lety Tom…
Tom!
„Tome? Co to děláš? Co to děláš?!“ Hlas mi strachem poskočil. Téměř jsem zaječel a automaticky se přikrčil. Doopravdy měl zbraň. Všímal jsem si jen toho a jeho rukou… Vše bylo fajn, dokud nemířil na mě. Stejně jako tehdy nemluvil a vypadal, že se rozmýšlí, co vlastně dělá. Zhluboka dýchal. Klidně… Klid…
„Klid, Tome. Jen se uklidni a… polož to na zem.“ Jako bych mu tím připomněl, co drží, Tom zvedl ruku se zbraní. Cítil jsem srdce bušit všude. V hrudi, v uších, v hlavě… Pumpovalo jako splašené, tolik jsem se nebál o vlastní život ani tehdy. Tehdy Tom zbraň neměl. Proč ji měl dnes? Přišel mě dorazit? Co to má znamenat?!
Choval se zvláštně. Prázdný výraz. Bledá tvář. Kruhy pod očima. Popraskané rty. Pomalé pohyby. Náhle mě chytil za ruku a vtiskl mi do dlaně malou zbraň. Byl to Glock. A byl obtěžkaný náboji. Tom se třásl, divil bych se, kdyby ne zimou. Já se třásl strachem a adrenalinem. Pak se na mě podíval. Učil jsem se číst z očí a řeči těla lidí, ale momentálně jsem to nedokázal. Tom mě držel za zápěstí ruky, do které mi vložil Glock. Byl to pevný, ale nebolestivý stisk.
„Co po mně chceš?“ Dostal jsem ze sebe. Doufal jsem, že Emily už zavolala a že policie je na cestě.
Mlčel. Díval se mi do očí. Ruku mi posunoval k sobě, až se hlaveň dotkla jeho hrudi. To ne, to snad ne…
Třásl se dál, ale stisk měl neochvějný. Sledoval jsem místo, kam mě nasměroval. Přímo na srdce. Vrtěl jsem hlavou. Slova jsem nenacházel. Nenenenenenenene…
„Střílej.“
autor: Marky Cat
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tak to asi bude pěkný nervák.
Tak to naozaj zacina skvele. To bude riadna psychosina. 🙂 v dobrom slova zmysle. Tesim sa na pokracovanie.
Mne sa jednodielka velmi pacila. Velmi ma zaujima co Tom prezil. Co ho donutilo toto spachat.
A vobec mi nebude vadit ked to bude trochu pritiahnute za vlasy. Ved vsetko je rak trochu crazy v nasich zivotoch. Hahaha.
Pri tom konci som fakt rada, že sme ťa ukecali k napísaniu pokračovania, :-p