One christmas day 6. (konec)

autor: Kiki

Děkuju moc za komentáře.  Sice je po svátcích, ale snad nevadí  se trošku vrátit, no ne? 🙂 Tahle povídka mě  napadla z ničeho nic. Vlastně ten konec. Stačilo jen domyslet děj a bylo to. Ještě jednou, děkuju. K.  

Vánoce – Den D

Bill i Tom spolu byli ještě  několikrát venku, ovšem, jen z čistého přátelství. To ani jeden netušil, že to tak vlastně není. Oba se na tenhle den moc těšili. Budou spolu…

Podle dredova přání byli na Vánoce, tento den, u něj. Bill tam byl už od rána, aby mu pomohl doladit výzdobu. Podle Toma má skvělý vkus na doplňování, smysl pro ladění věcí a podobně. Nemusel ho moc ani přemlouvat, šel rád.  

Takže tu teď vlastně  seděli spolu a koukali na pohádku v televizi. Černovlásek tyhle pohádky miloval. Ale ještě víc Toma. Rozhodoval se, jestli mu to má říct. Když ano, jaká je šance, že jeho city bude opětovat? Nulová. Zavrhne jej, vyžene ven, nebude se s ním bavit a Bill tak bude mít zlomené srdce. Pokud bude zticha, bude se trápit dál. Co z toho si vybrat? Co bylo lepší? Nevěděl. Zakroutil sám pro sebe hlavou.

„Tome?“ brouknul.  
„Co?“ odvrátil pohled od televize do jeho očí. Miloval je. I v něm se konal tento boj.  
„Nevadilo by ti… kdybych se šel teď… projít? Víš, musím nad jednou věcí pořád přemýšlet a-“ 
„Jasně že ne. Jen, je tam tma.“ Podíval se z okna, pak hned koukl zpět do toho moře čokolády. 
„To nevadí. Já se hned vrátím.“ Zvedl se. Hodil na sebe mikinu, bundu a mohl jít.  

„Bille, počkej!“ křikl za ním ještě Tom, než stačil zavřít dveře. Doběhl k němu a z věšáku sundal náhradní klíče. „Pak si sám otevři, ok? A spěchej, nikde mi hlavně neumrzni.“ Zasmál se, zatahal za jeho koženou bundičku.  
„Neboj.“ Naposledy mu zamával, ale to už vyrazil do ulic města.  

Procházel se menším lesem, kde to měl nejraději. Tady se dalo nejlíp přemýšlet. Posadil se na chladnou zem, pod mohutný strom, kde nebylo ještě nasněženo. To se mělo za chvíli však změnit.

Opřel se hlavou o kmen, koukajíc vzhůru na inkoustové nebe, kde pomalounku začaly poletovat sněhové vločky. Přivřel oči k sobě. Přemýšlel. K ničemu však nedošel. Pořád byl nerozhodný.  

Seděl tam tak asi hodinu, kdy mu začala být pořádná zima. Koukl na mobil, kde měl několik nepřijatých hovorů od Toma. Ani nepostřehl, že mu volal. Rychle se zvedl a rozešel se zpátky. Miloval křupající sníh pod nohami. Vždycky ho to dovedlo uklidnit. Tak jako teď.

Zastavil se na místě, asi v polovině cesty. Řekne mu to! Musí. Nevydrží to dusit v sobě. Tom bude alespoň vědět, na čem je. Možná ho ztratí, ale nevydrží se na něj koukat jako na kamaráda. To se na něj nebude raději koukat vůbec…

Jen co strčil klíče do zámku, byly prudce otevřeny a on strhnut do něčí náruče. „Oh, Bille, kde jsi byl? Měl jsem strach! Proč mi nebereš mobil?“  
Bill několikrát za sebou zamrkal, než si uvědomil, v čí náruči to je. „Jsem v pořádku. Neslyšel jsem ho. Omlouvám se.“ Šeptl tiše. 
„To je Ok, co kdybychom se už šli najíst, hm?“ navrhnul Tom. Chtě nechtě, musel ho pustit. 
„Jo, mám docela hlad.“ Vytáhl klíče a položil je na stolek. Rozešel se umýt, po cestě si svlíkal mikinu a bundu, které pak pověsil na věšák.

„To je… to je nádherný, Tome!“ otevřel malou krabičku, kde našel kožený náhrdelník. Takový… obojek. On je miloval.  
„Nevěděl jsem, co vybrat, tak…“ kousl se do rtu. „Doufám, že se ti to líbí.“ Dodal.  
„Ani nevíš, jak moc! Připneš mi ho, prosím?“ udělal psí oči.  
„Jasně.“ Usmál se, vzal mu ho z rukou. Bill si chytil vlasy, natáhl svůj laní krk. Tom mu ho dal kolem krku a tak, aby ho to nedusilo nebo podobně, mu to zapnul. „Tak co?“ pustil si černovlásek vlasy. Opět mu splývaly podél ramen.  
„Sluší ti.“ Usmál se.  
„Počkej, počkej!“ zatleskal nadšeně rukama. „Taky tu pro tebe něco mám.“ Podal mu balíček, pečlivě zabalený.“ 
„Oh, děkuju…“ vzal si ho Tom. „Myslím, že je škoda ho rozbalit.“ Zasmál se, ale když viděl Billovy zářící oči nedočkavostí, roztrhnul papír. Našel tam čepici, kterou… „Tu jsem vždycky chtěl!“ vyhrkl. Sundal si starou a nasadil si tu novou.  
„Opravdu? To jsem rád, že jsem se trefil… Tome, musím… ti něco říct.“ Zvážněl. Couvnul by, ale už nemůže. „Já… miluju tě,“ šeptl tiše, sotva slyšitelně. Dred to však slyšel.  
„T-To… opravdu?“ nemohl tomu uvěřit. Tak on… taky!  Viděl, jak Bill nepatrně přikývl. Šlo poznat, že se bál jeho reakce. Neměl vůbec proč, to on ale nevěděl. Vrhnul se mu kolem krku. „Já tebe taky!“ šeptl mu do ouška. Pevně ho držel. 
„Nevěděl jsem, jestli… ti to říct, protože… můžeš mě klidně vyhnat a zavrhnout-“ 
„To bych ti nikdy neudělal, lásko, Billy…“  
„Tommy, miluju tě, neskutečně moc …“ vpil se mu do rtů. Teď už jen a jen jeho rtů…  

KONEC