autor: Saline A.
Seděl jsem v koupelně před zrcadlem, slzy nechávajíc téct, a zíral jsem na pozůstatky Davidových dotyků. Krk rudě zářil a nateklá tvář už se také pomalu zabarvovala. Prstem jsem obkreslil jednotlivé rány, usykával jsem, když jsem se omylem dotknul kůže o trochu hruběji.
„Billy?“ ozvalo se ode dveří. Otočil jsem se tím směrem a díval se do Tomových rozespalých očí. „Proč nespíš? Je brzo.“
„Omlouvám se, nedíval jsem se na čas.“
„Jdou dvě hodiny ráno,“ trpělivě si povzdechl a posadil se těsně za mě, rukou objímajíc mé bříško. „Nemohl jsi spát, Billy?“
„Hrozně mě bolely záda,“ sklopil jsem hlavu a pozoroval vzor dlaždiček.
„Máš tu hodně ran,“ znovu si povzdechl. Když jsem na zádech ucítil vlhké doteky na jednotlivých rankách, prudce jsem zvedl hlavu a zíral na Toma, který mě na ta místa něžně líbal.
„Tomi?“ zašeptal jsem. Tom ke mně zvedl pohled, ale jinak pokračoval v líbání. Táhle jsem zasténal, když své rty přesunul na můj krk, nepřestávajíc se dívat do mých očí. „Tomi, co to děláš?“ pevně jsem propletl prsty s těmi jeho, které mě ještě stále něžně objímaly kolem pasu.
„Pomáhám ti zapomenout,“ otočil mě čelem k sobě a začal polibky zasypávat mé klíční kosti.
„Tomi, ale to…“ prudce jsem vzdychl, sotva jsem ucítil jeho rty na své bradě. „Musíš, Tomi. To musíš,“ přisál jsem se na jeho rty.
Líbal jsem snad ty nejdokonalejší rty na světě, nemohl jsem se nabažit. Zuřivě jsem se k němu tiskl a nijak jsem neprotestoval, když mě vyzvedl do náručí a odnášel mě do ložnice. Sotva jsem přistál na posteli, Tom už ležel na mně a znovu mě hladově líbal.
* ♥ *
Když jsem celý rozlámaný vstával, bylo něco kolem deváté ráno. Lidé spěchali do práce, některé děti do školy a já si zoufale přál patřit k nim. Zažít alespoň jeden den jako Bill Kaulitz, neznámý, pro ostatní obyvatele světa neviditelný. Zažít dokonalý den bez všech těch starostí sypoucích se na mou hlavu. Prostě jen zažít den jako obyčejný kluk.
S povzdechem jsem si postavil vodu na čaj a opřel se o rám francouzského okna, pozorujíc podzimní zahradu. Z úvah o nedokonalém světě mě vytrhly až svalnaté paže, které pevně, ale se vší jemností sevřely mé boky.
„Máš uvařenou vodu, Billy,“ pošeptal mi Tom do ucha a políbil mě na tvář. „Ale jinak dobré ráno,“ zářivě se usmál.
„Dobré,“ pousmál jsem se a odstrčil se od okna, abych si zalil ten čaj. „Chceš něco?“
„Ne, vezmu si džus, děkuju,“ zamumlal. „Lituješ toho?“ vyhrkl po nějaké době.
„Cože?“ překvapeně jsem se otočil.
„Lituješ dnešní noci? Těch polibků?“ přešel ke mně a znovu stiskl mé boky.
„Nelituju. A o to víc mě to děsí…“ zašeptal jsem a sklonil hlavu.
„Proč?“ nechápavě nakrčil obočí.
„Mělo by mi to přijít odporné, nechutné, protože je to zakázané, ale… Od té doby, cos mě políbil, mé tělo prahne po dotecích od tebe, toužím po dalším polibku, jak kdybys byl droga! Nedokážu tu touhu ovládat, a to je tak… stresující!“ zapřel jsem ruce o jeho hruď a zadíval se do jeho očí. Plné nepochopení, strachu.
„Bojíš se?“
„Bojím, ale toho, že to skončí,“ pousmál jsem se a zlehka ho políbil.
* ♥ *
„Co se vůbec stalo, Tomi?“ povzdechl jsem si a pohodlně se opřel o Tomovo tělo rozvalené na gauči.
„Co tím myslíš?“
„To včera… Jak jsi k tomu vůbec došel? Bylo to dlouhodobé, nebo krátkodobé?“
„Vždy, když jsi domů přišel od Davida, zklamaný, strhaný a ublížený, uplakaný, postupně se ve mně vyvíjela touha přitisknout tě k sobě, políbit tě a ukázat ti, že je to dobré, že jsem tu s tebou, ale když jsi přišel včera a já tě viděl později plakat před tím zrcadlem, nevěděl jsem, co jiného dělat, tak jsem udělal tohle, i za cenu, že bych tě mohl vyděsit. Vsadil jsem všechno na jednu kartu, doufal jsem. Nic jiného nezbývalo,“ jemně přiložil dlaň na mou tvář a palcem mě pohladil.
„Měl jsi to udělat už dřív, Tomi,“ usmál jsem se.
„Měl jsem strach.“
„Nejlepší lék na strach, je bojovat s ním,“ vtiskl jsem mu letmý polibek. „Ale je jeden strach, proti kterému bojovat nelze,“ povzdechl jsem si.
„David?“ pevněji mě k sobě přivinul, ale s ohledem na má stále bolestivá zranění. Kývl jsem a hlavou se opřel o jeho rameno.
„Bude to teď pro nás těžké, Tomi. Vztah ve třech není lehký, když je jeden utajený, hotové peklo to bude teď, jelikož ty o Davidovi víš…“
„Myslím, že někoho dalšího bych ve tvém srdci i snesl,“ ztěžka vydechl a já k němu tázavě zdvihl pohled. „Ale jen v tom případě, že bys byl šťastný, že bys miloval svůj život.“
„Ale já miluju svůj život, Tomi!“ naléhavě jsem ho objal kolem krku. „Je má pár černých šmouh, ale momentálně ty šmouhy beru jako vstupenky k tobě. A právě v těchto chvílích miluju svůj život víc, než je zdrávo, protože TY jsi můj život, ve všech ohledech. Jsi má rodina, jsi můj nejlepší přítel a nyní už i partner. Co víc by člověk mohl od života čekat, než rodinu, přátelství a lásku, Tomi? Vyměnil bych VŠECHNO za chvíle strávené s tebou. Nikdy nedovolím, aby mi tě někdo nebo něco vzalo.“
„Nikdy jsem v anděly nevěřil, ale teď, když tě mám takhle blízko, už v ně začínám věřit,“ dojatě se usmál a horlivě se přitiskl na mé rty.
Něžně a zároveň prudce se dobýval do mých úst, naše jazyky se proplétaly v divokém tanci a těla se k sobě žádostivě tiskla.
* ♥ *
„Co to děláš?“ vylekaně jsem se ošil, když mi na zádech přistálo něco studeného.
„Lež, potřebuješ to namazat,“ vtiskl mi uklidňující polibek na rameno a znovu mě vtlačil do peřin, ve kterých jsem byl rozvalený.
Od toho incidentu s Davidem uběhlo už několik dní a kromě pár nočních můr, které mě v noci navštívily, mi to nic nepřipomínalo, dokonce ani on, jelikož jsem se od starého kamaráda dozvěděl, že na několik týdnů odjel z Německa. Taková zpráva mě nemálo zahřála u srdce, jelikož to znamenalo, že mám na nějakou dobu klid od jeho nepříjemných doteků, a mám čas, alespoň částečně, uzdravit můj psychický stav. Bylo to poprvé, co odjel a nedal mi o tom vědět, většinou si mě bral s sebou, jako doprovodné zpestření jinak nezáživných pracovních cest, a tak jsem přemýšlel, co by za tím mohlo stát.
Možnost, že by konečně dostal rozum a došlo mu, že to, co dělá, NENÍ normální, jsem ihned zavrhl. Věděl jsem, že ten on nikdy nezíská. Druhá varianta, že nechává zotavit mě a mé tělo po našem posledním setkání, mi také nepřišla zrovna pravděpodobná, a proto jsem mé úvahy uzavřel tím, že asi odjížděl narychlo a v tom spěchu na mě prostě zapomněl. Díkybohu!
Z přemýšlení o Davidově odjezdu mě probraly Tomovy ruce, masírující část zad těsně nad zadečkem. Neuniklo mi, že se mu ruce roztřásly, když jsem na jeho jemné doteky začal reagovat.
„Věříš mi, Billy?“ zašeptal těsně vedle mého ucha a labužnicky mě na něj políbil. Zachvěl jsem se pod tím gestem a jen stěží zadržel sténání.
„Víc, než komukoliv jinému na světě,“ zdráhavě jsem zamumlal a otočil se k němu čelem. V ten samý okamžik se Tom vrhnul na mé rty, jemně je skousával, a poté se s nimi mazlil, zatímco rukou pomalu bloudil po mém těle. „Tomi, co to děláš?“ vyhrkl jsem, když prsty přejížděl po lemu boxerek.
„Jen… mi věř, ano?“ prudce vydechl, a teprve když jsem téměř neznatelně zakýval hlavou, prolomil ty hradby a rukou vklouzl pod boxerky, až na mé vzrušené přirození.
autor: Saline A.
betaread: Janule
Jeden z pohodových dílů, asi přijdou horší, ale já si prostě tenhle užívala…skvělý. Takhle to přesně mám ráda. 😀
Taky jsem si ty krásné pohodové chvilky mezi dvojčaty vychutnávala =)♥
A David? Bojím se, že ten nám všem ještě ukáže…=(
Ale zatím je daleko a doufám, že tam i ještě nějaký čas zůstane.
tohle byl opravdu super dílek… taky jsem si to užívala, když tam nebyl žádný David, jen dvojčata… a ty něžné chvilky mezi nimi byly absolutně krásné 🙂
Och to bolo úžasné 😀 a to naozaj nepreháňam :D… tak sa mi to páčilo :D… och ako sa pobozkali vole to bolo úžasné a ten koniec bol hustý :D… a aj ja som rada že tam nebol ten kretén David 😀 som rada že odišiel a kľudne sa nemusí ani vracať :D… fakt ma to baví 🙂 je to super 😀
Krásne , som rada že teraz maju pohodicku a klud, aj ked sa priznám že mám obavy čo bude až sa David vráti. Teším sa na dalčí diel.