autor: Tina
Moje milé zlatíčka. Musím přiznat, že mě pěkně štvete. Ano, týká se to opět komentářů. Jak už tady je xkrát zmiňováno, štve to i ostatní. Vážně mě mrzí, že z nějakých 27 komentují pouze dvě. To už vážně nemá smysl to psát. Myslím, že hovořím za všechny autorky, když řeknu, že je to vážně děs. To vážně chcete, aby autorky žebraly o komentáře? To mi přijde dost divné a hodně nefér. Přece nechcete, abychom měli špatnou pověst, tím, že jsme líní komentovat. Já se taky snažím, vše co přečtu okomentovat. Je to zpráva autorovi, že jeho povídka má aspoň nějaký úspěch a věřte, že to skutečně potěší. Takže zatím to berte jako přátelské varování a nenuťte mě být zlá a vyhrožovat.
Ještě chci dodat, že tohle se netýká Janči a Ondiny. Ony jediné totiž pravidelně komentují každý díl a jsem jim moc vděčná. Holky bez vás bych ztratila chuť psát, takže moc děkuju. Strašně mě těší číst si vaše komentíky.
Tak a teď už přeju jen příjemné počtení. Tina
Otevřel dveře a vystrčil hlavu. Rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl.
„Jdeme,“ řekl. Tutanchamon svůj stisk ruky ještě zesílil. Měl strach. Společně běželi chodbou a pak rovnou ven.
„Pojď. Poběžíme do zahrad. Tam nás tak snadno nenajdou,“ navrhl pro změnu Tut a vedl Toma. Běželi do severní zahrady. Tam se oba udýchaní posadili pod strom a pevně se navzájem drželi za ruce.
„Děkuju,“ zašeptal Tom.
„Za…za co?“ otázal se ještě udýchaný Tutanchamon.
„Za to, že jsi mě neodsoudil, že jsi mě pochopil. Mohl jsi mě klidně nechat popravit nebo vyhodit, ale neudělal jsi to. Hodně ti dlužím,“ stále šeptal. Nechtěl být prozrazen a nalezen strážnými.
„Nic z toho bych nedokázal udělat. Jsem tak rád, že jsem konečně pochopil, co to znamená milovat a být milován. Nedokážu být tak krutý. Ani svou ženu, ke které jsem v životě nic necítil, jsem nedokázal nechat zabít za to, že mi byla nevěrná. A nedokázal bych to udělat ani s tebou, Tome Trümpere. Protože tě miluji,“ mluvil tiše, ale zároveň dostatečně nahlas na to, aby Tom slyšel každé slovíčko, které vycházelo z Tutanchamonových úst. Neuvěřitelně jej to zahřálo u srdíčka, že jeho city jsou opětovány. Vztáhl ruku k jeho tváři a lehce ho po ní pohladil. Poté se k němu naklonil a políbil jej. Jejich polibek přerušily paprsky slunce, které jim skrz korunu stromu prosvítily přímo do tváří. Jejich záře byla dostatečně silná na to, aby je od sebe oddělila.
Tom se zahleděl na slunce a musel si dát ruku před tvář, protože ta záře pálila přímo do očí- V mžiku mu problesklo hlavou několik posledních vět, které mu pan Schindler sdělil.
Máš na to sedm dní. Sedmého dne přesně v poledne se zjeví portál v západní zahradě. Máš půl hodiny na to, abys jím prošel. Pak se portál uzavře na věčnost.
Dnešní den je poslední, který zde stráví. Začal trochu panikařit. Protože slunce bylo již opravdu vysoko.
,,Ko-kolik je přibližně hodin?“ zeptal se Tom Tutanchamona.
„Bude poledne, proč?“ hodil po něm nechápavý pohled. Proč se zrovna teď ptá na hodiny? Spíše by měl uvažovat, co s nimi bude dál, tak jako on.
„Za jak dlouho?“ položil Tom pro Tuta další nedůležitou otázku.
„Přibližně za 15 minut. Proč se na to ptáš?“ stále nechápavě koukal. Odpovědi se ale stále nedočkal.
„Pojď. Musíme jít do západní zahrady,“ vstal a vytáhl faraona na nohy.
„Tome, řekni mi, co se děje?“ vyžadoval po něm vysvětlení.
„Nemáme moc času. Přesně v poledne se v západní zahradě objeví portál. Až se zjeví, mám jen půl hodiny na to, abych jím prošel. Pak zmizí na věčnost,“ vysvětlil mu rychle a táhl jej směrem k západní zahradě. Všechna radost Tutanchamona hned přešla. Nakonec mu jeho láska odejde, a on tady zůstane sám. Osamělý a opuštěný zůstane už navždy. Možná, že to tak mělo dopadnout. Třeba k sobě vůbec nepatří. Třeba Tom není jeho spřízněná duše. Zřejmě je odsouzený k životu osamělého vládce Egypta, který nakonec zemře žalem po své lásce, která jej opustila.
Zastavili se. Tom se rozhlížel kolem. Nikde neviděl velký kruh připomínající hladinu vody. Rozhlížel se dál. Jistě tady někde bude. Snad mu ten stařík nelhal i s tímhle. Nerad by tady už na věky zůstal.
Rozhlížel se kolem a vtom jej zahlédl. Byl od nich několik metrů. Když se však otočil, aby to oznámil svému miláčkovi, nenašel jej tam. Kam se poděl? Opět jej ovládla panika. Nervózně létal očima po okolí a snažil se jej najít. Panika jej opustila ve chvíli, kdy jej zahlédl stát u záhonu s květinami. Byl zahleděn do květů a lehce se jich konečky prstů dotýkal. Tom jej nechápal. Co se mu stalo? Proč je najednou tak jiný v chování? Zezadu k němu přistoupil. Užuž se nadechoval a chystal něco říct, když jej Tutanchamon předběhl a spustil první.
„Když projdeš tím portálem, už tě nikdy neuvidím. Vytratíš se z mého života tak rychle, jako jsi do něj vstoupil. Ale takový konec já nechci. Nechci zůstat opět sám. Nechci být jeden z mnoha dalších osamělých vladařů této země. Zemřu žalem, pokud odejdeš.“ Otočil se k němu a po tváři mu tekla první slza. Tom ji palcem setřel, a zadíval se do jeho očí, které se leskly jako nově vyleštěná zrcátka.
„Neopustím tě. Pojď se mnou. Pojď do mé doby. Tam nás za náš vztah nikdo trestat nebude. Pokud zůstanu, budeme to muset tajit, a to já nesnesu. Tajemství nevydrží věčně a časem by to někdo zjistil. Ale já se nechci schovávat. Chci tě ukázat celému světu.“ Vzal lehce jeho tvář do dlaní a políbil jej.
Mladý faraon byl zmatený. Věděl, že má své povinnosti. Jelikož je vládce této země. Že by jistě nebylo správné, kdyby opustil svůj lid. Tak mu radil rozum, ale srdce říkalo pravý opak. Konečně po takové době je skutečně šťastný a má své štěstí jen tak zahodit kvůli nějaké povinnosti? Byl to velmi dravý boj, který se v něm odehrával.
Čekal na jeho odpověď. Upřeně sledoval Tutanchamonovu tvář. Měla zamyšlený výraz. Tom neuměl číst myšlenky, takže si nebyl jist, jestli faraon jeho nabídku přijme. Neměli už moc času. Každou chvíli se mohl portál sám od sebe zavřít nebo je mohl někdo najít. V podstatě ani nevěděl, která z variant je horší. Obě byly špatné a obou se bál, ale byla tady ještě třetí a té se obával nejvíce. Co když Tutanchamon odmítne. Nebude chtít opustit svou rodnou zem a svůj lid. I to se může stát.
„Já …já nevím, Tome. Je to všechno tak rychlé. Chci jít s tebou, ale mám strach. Mám v hlavě strašně moc otázek, které mě děsí. Vůbec si ani v nejmenším nedokážu představit, jaké to tam je,“ smutně sklopil hlavu. Bál se Tomovy reakce a bál se toho, co by mělo přijít. Jeho tělem lomcoval strach z neznáma.
„Nemáš důvod se bát. Budu s tebou a se vším tě postupně seznámím. Neboj se, časem se všemu naučíš a zvykneš si. Když jsem přišel sem, taky jsem netušil, co na mě čeká, ale šel jsem do toho. Vlastně bych mohl říct, že mě k tomu spíš přinutil ten starý blázen. Také jsem se bál neznáma. Musíš prostě překročit tu pomyslnou čáru strachu. Vždyť tam na to nebudeš sám, budeš mít mě,“ dokončil svůj monolog a koukal do Tutanchamonových očí.
„Takže když projdeš tím portálem, už se nikdy nevrátíš? Už tě nikdy neuvidím?“ chtěl si jen upřesnit informace. Bylo toho na něj hodně. Jak ze strany vladaře, tak i z této strany. Tom pouze přikývl.
„Myslel jsem, že když půjdeš se mnou, že bychom tam mohli začít nový život. Třeba i lepší a šťastnější.“ Tom smutně svěsil ramena a povzdechl si.
autor: Tina
betaread: Janule
tahle povídka se mi líbí od začátku….mám ráda Egypt a představa,že Bill je faraon je dost dobrá a doufám že půjde do toho portálu – musí!!!!
Tute, prosím, poslechni své srdce. Odejdi s Tommym do jeho doby. S ním se nemusíš ničeho bát. Prosííím!!♥
Já jsem si myslela, že by se povídka mohla ubírat tímto směrem. Něco takového jsem psala v minulém komentáři, pamatuješ, Tino?
Nejkrásnější z celé kapitoly bylo faraonovo vyznání "…protože tě miluji" *slzí*. Opravdu krásný okamžik, který ještě podtrhla jeho tichá slova, naléhavost byla úplně cítit z faraonových něžných slov. Bože, to je nádhera. Další opravdu překrásná scéna, která se mě dotkla – když se velký a nádherný faraon dotýkal květů a jeho slova, kdy Tommymu přiznává, že bez něj sám zemře žalem, jeho první slza… Jejej, už zase slzím. Nějak moc to prožívám a nebo, a to je asi ten pravý důvod – Tino, překrásně píšeš!!
Doufám, že faraon projde portálem s Tommym (nebo pokud ne, Tommy musí zůstat v Egyptě), Haremheb a Aje se velmi rádi ujmou vlády nad Egyptem…
Povídka je čím dál krásnější!♥
Co se komentářů týká: mám takový pocit, že čtenáři prostě nechtějí nad povídkami myslet. Pokud to není naservírováno jednoduše, tak se na to vykašlou. Je mi to líto, protože právě povídky, které mají nějakou myšlenku, složitější děj, jsou ty nejkrásnější. No, myslet bolí. S tím, milá Tino, nic nenaděláme… Ráda komentář napíšu a o to raději, když vím, že trochu potěší.
úžasna ff
Já už jsem toho ohledně komentářů napsala tolik, že by to vystačilo rovnou na román =( Lidi jsou prostě líní a pohodlní, na myšlení, na to, cokoliv napsat, mně osobně to od nich přijde sprosté, jako by si v obchodě nabrali plný vozík a nezaplatili ani korunu…Zrovna o Vánocích to tady řešila i Janule, komentáře jsou prostě neřešitelný problém, nic s tím nenaděláme a lidi toho využívají, bohužel…=(
Já jsem vždycky ráda, když vím, že můj komentář autora potěší, =)
Povídka míří hodně zajímavým směrem, já osobně si myslím, že Tutanchamon s Tomem neodejde, je to zodpovědný panovník, který miluje svoji zemi a svůj lid a nemůže ho prostě jenom tak opustit…Pocit zodpovědnosti je svazující a tím víc, když jde o vladaře Egypta.
Spíše se přikláním k názoru, že Tom zůstane v Egyptě, ale fakt nevím…
Každopádně, ať se rozhodnou jakkoliv, pro jednoho z nich to bude velká oběť, oběť, kterou přinese svojí lásce ♥
Na jednus tarnu bych byla ráda, kdyby se konec nedržel faktických udájů a rači šel Tut s Tomem….
Jinak rozčilovat se kvůli komentářům nemá cenu.. já když vidím, že loveless si přečte přes 100 lidi a třeba jen 20 (v tom lepším případě)jich napíše komentář taky se mi občas ani trochu nechce u dalšího dílu zase strávit hodiny, kdybych si to přečetla jen sama pro sebe tak už bych o měla dávno…
wow tahle povídka se mi líbí
doufám že bude další díl
[4]: Janičko, když zůstanou v Egyptě, pak faraonovi zůstává JEN rok života. Pokud to bude tak smutné, tak se bojím číst dál… Tohle mi, zlatíčko, nedělej… Chci, aby byli spolu šťastni. To můžou být jen v dnešní době. Jejej, já neměla tvůj koment číst(jenže, to je težké, když se zrovna na ten TVůJ koment, stejně jako sama autorka, těším♥). Teď nad ním přemýšlím a bojím se, že vše dopadne špatně…