autor: LadyKay
„Udáš nás?“ Řeknu a dušička je ve mně malá. Můj, respektive náš osud, má v rukou Pete. Ten samý Pete, jemuž jsem předtím neudělal skoro nic dobrého, jehož jsem si dobíral a v neposlední řadě jsem mu rozbil i hubu. Ovšem ten, s nímž jsem před pár týdny zakopal válečnou sekeru. Ale i ten, kterému můj bratr málem zničil kariéru, připravil ho o pár slušných zakázek. Nedivil bych se, kdyby se mu chtěl mstít.
„Měl bych?“
„Já nevím. Jo?“ Odvážím se na něj konečně podívat. Hraje si s páskem od županu a nespouští ze mě oči. Asi si mě hodlá vychutnat. A pak to samé čeká bráchu. Jak na to, sakra, mohl přijít? Nejspíš jsem ho od začátku podceňoval. „Tak co uděláš?“
„Chceš to vědět?“ Ježiš, to jsou dotazy! Jasně, že to chci vědět. Nezmůžu se na víc než jedno slabé kývnutí. „Nic.“
„Nic?“ Vyjeknu a spadne mi brada.
„Ano, nic. Proč bych měl?“
„No, kvůli mně tě nechal. Pak tě pomluvil a udělal z tebe nebezpečného šílence… Musíš nás oba nenávidět.“ Alespoň tohle si myslím. Na jeho místě bych sám sebe nesnášel a stejně tak moje ďábelské dvojče.
„Bill je rád, když ho lidé milují a zrovna tak, když ho nesnáší. Obojí svědčí o zájmu o jeho osobu a ten jaksi postrádám. Tudíž z mojí strany se může setkat nanejvýš s lhostejností, to je pro něj trest. A co se tebe týče…“ Odmlčí se a zadívá se někam za mě. „Už jsi přišel na odpověď na mou hádanku?“
„Hádanku?“ Jakou hádanku zase? On mi nějakou někdy dával? V hlavě mi to v rámci možností začíná šrotovat, ale nějak se nemůžu rozpomenout.
„Tu z Milána.“ Napoví mi. A jo, tohle myslí. Jak bych asi mohl? Bill mi nic neřekl, jen se vztekal, a nedostal jsem ani žádnou nápovědu. K tomu teď nejsem ve stavu, kdy by mi to nějak extra zapalovalo. Tudíž jen zavrtím hlavou. „Nevadí.“
„Ty fakt nic neuděláš?“
„Řekl jsem, že ne. V klidu se nasnídej. Já si skočím do sprchy. Musím ze sebe udělat člověka.“
Pete dopije kávu a vstane od stolu. Nevěřícně na něj třeštím oči a nejsem s to pochopit, co se tu odehrává. Už jsem se viděl, jak mě odvádějí v klepetech, jak na mě navlíkají vězeňský hadry a jak mi dozorci plivou do těch blafů, co v krimu vaří. A najednou mi Pete začne tvrdit, že nás nenahlásí a že pro Billa je horší trest ignorace. Mě dokonce ani trestat nehodlá. Jen nějak nechápu proč. Kdyby mě kvůli někomu opustil člověk, kterého jsem miloval, zabil bych jej. A Pete nejen, že ke mně nenávist necítí, ale je na mě milej. On mi asi fakt bude vděčnej!
***
„Nemám tě někam hodit?“ Nabídne se mi Pete před domem, když se ocitneme na ulici. Zatímco se zkrášloval, seděl jsem jak zařezaný v obýváku, sledoval tu jeho stvůru, která ze mě ani na vteřinu nespouštěla oči, a uvažoval nad tím, zda mu mám věřit nebo ne. Celé mi to přišlo proti zdravému rozumu. Nemůžu najít jediný důvod, kterým bych si mohl vysvětlit, proč se rozhodl nás dva ušetřit. Má v rukou mocnou zbraň, kterou by leckdo bez váhání použil. Billovi by to nejen zničilo pověst, ale poslalo ho na pár let za katr, a stejně tak mě. Na nic jsem nepřišel, takže dál tápu.
„Raději půjdu po svých.“ Zavrtím hlavou. Asi by nebylo dobré, kdybych přijel s ním. Bill má oči všude.
„Už víš, co budeš dělat?“ Zeptá se a vzápětí dodá, že pokud nechci, nemusím mu odpovídat.
„Vím. Myslím, že jsem se rozhodl správně.“ Kývnu. Určitě je moje rozhodnutí správné.
„Držím pěsti. Že se můžeš kdykoli ozvat, pořád platí.“
„Dík. Měj se.“ Křiknu za ním, když přebíhá ulici a odemyká si auto. Možná bych se na dráhu modela měl vrhnout taky. Karl přece říkal, že bych na to měl. Bude to zlatej důl. Když se tak dívám na jeho novou nablýskanou káru a vzpomenu na ten byt, nouzí trpět nebude.
Pete mi zamává, nasedne a vzápětí kolem mě profrčí. No, tak vzhůru za Billem, dokud mám v sobě odvahu něco dělat. Hádám, že náš rozhovor v klidu rozhodně neproběhne. Musím mu však ukázat, kde jsou meze, a že se mnou nemůže zametat. Možná jsem tohle měl udělat už dávno…
BILL
Když uslyším šramot klíčů v zámku, okamžitě vyskočím na nohy. I Absi se probere, seskočí z gauče a upaluje do předsíně přivítat toho, na něhož tu celou dobu čekáme. Za pár vteřin se na prahu objeví Tomova postava. Úsměv na jeho rtech, který byl určen psovi, zamrzne, když zaregistruje mou přítomnost.
„Ahoj, Tommy,“ usměji se na něj a chystám se k němu vykročit. Nakonec však jen obejdu stůl. „Musíš mít hlad. Udělal jsem ti snídani, akorát ti už asi vystydla.“ Nečekal jsem, že se takhle zdrží. Jak vajíčka, tak slanina, kterou jsem našel v ledničce, budou studená jak psí Absiho čumák.
„To je v pohodě, nemám hlad.“ Zavrtí hlavou, přesto se posadí na židli.
„Ani kávu si nedáš?“ Nabídnu mu něco jiného.
„Už jsem jednu měl, díky.“ Odmítne mě a ukáže na židli naproti sobě. „Posaď se. Chci s tebou mluvit.“ Ten tón se mi moc nelíbí. Je takový odtažitý, chladný. To nevěstí nic dobrého. V tom, že mám pravdu, mě usvědčí další věta: „Bille, chci, aby ses odstěhoval.“
„Cože???“ Zaječím a vstanu. „Jak odstěhoval? Kam?“
„Pryč. Potřebuji být sám. Nemůžu tu s tebou bydlet a dělat, že se nic nestalo.“
„Tome, to…“
„Mlč,“ přeruší mě, „prostě si sbalíš svoje věci a odstěhuješ se.“ Jen co to dořekne, začnou se mi po tvářích kutálet slzy. Tohle nemůže myslet vážně!
„Nikam nepůjdu.“ Zavrtím hlavou, posadím se zpátky a založím si ruce na prsou. Násilím mě odsud tahat jistě nebude.
„Tenhle byt je můj. Chci, aby ses odsud odstěhoval.“ Řekne znovu už o poznání důrazněji.
„Ale já… Tommy, nemám kam jít. Dům jsem prodal a ten náš není ještě hotový.“ Zabralo to. Tom totiž mlčí, drbe na hlavě Absintha a upřeně na něj hledí. Věděl jsem, že není takový nelida. Na ulici by mě nevyhodil. Mohl bych se sice nastěhovat k mámě nebo být v hotelu, ale nejspíš mu to ještě nedošlo. Taky dobře. Za pár dní to z něj vyprchá, a když se budu snažit, bude to mezi námi zase fajn.
„Takže ty odsud nepůjdeš?“ Znenadání ke mně vzhlédne a z tvrdosti jeho pohledu se mi sevře nitro. Důrazně zavrtím hlavou.
„Dobře.“ Sleduji, jak se zvedne a zamíří do ložnice. Vyměním si s Absinthem pohled. Kam to šel? Když pes začne kňučet a rozeběhne se směrem, kterým odkráčel Tom, přinutí mě to rovněž vstát.
„Co to děláš?“ Zůstanu stát na prahu jako opařený. Na posteli leží taška, u skříně stojí Tom a vytahuje z ní oblečení. „Ty mi balíš věci?“
„Tobě ne, sobě.“ Vyvede mě z omylu a složí kalhoty, které následně uloží do svého zavazadla. „Když nejdeš ty, půjdu já.“
„Tome, můžeme to přece vyřešit v klidu…“ Posadím se na matraci a uchopím jej za zápěstí. Tom se mi však vyškubne a zlostně se na mě zadívá. „Nesahej na mě.“ Procedí skrze zuby a hodí do tašky několik triček.
„Každý sem tam udělá chybu, mon amour. Ale říká se přece – chybovati lidské, odpuštěni božské.“ Připojím úsměv a natáhnu k němu ruku, abych jej pohladil. Ucukne však a věnuje mi opovržlivý pohled.
„Kde jsi celou dobu byl?“ Zeptám se, odpovědi se však nedočkám. Místo toho zapne zip a přehodí si tašku přes rameno. „Tak slyšíš? Na něco jsem se tě ptal.“ Zopakuji znovu a musím se ovládat, abych nezačal řvát. Sice jsem na chvilku usnul, ale když jsem ho nenašel, prostál jsem šíleně dlouhou dobu u okna a vyhlížel ho. Nakonec jsem sbalil Absiho a vyrazil s ním ven. Prošli jsme celé okolí a hledali Toma. Nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Vrátili jsme se tedy domů a čekání jsem se snažil zkrátit přípravou snídaně, jelikož jsem byl přesvědčen, že bude vyhladovělý, až se vrátí. Ani se jí nedotkl, kávu prý měl. Kde si ji ale dal, mi neřekl.
„Dávám ti týden na to, aby sis něco našel. Prachů máš dost.“ Zaksichtí se a chystá se odejít z ložnice, ale zabráním mu. Popadnu ho za ruku a přitáhnu ho k sobě.
„Ty ode mě nemůžeš odejít!“
„Ne? Tak mi řekni jediný důvod, proč bych nemohl. Jediný rozumný důvod, proč bych s tebou měl zůstávat i po tom, co jsi udělal.“
„Jsi můj, Tome, jen můj. Patříme k sobě. Sám jsi to řekl, několikrát jsi to řekl.“ Připomenu mu, co dříve tvrdil novinářům i mně samotnému.
„Že jsi na tohle myslel, když ses nechal ojet od toho Taliána!“ štěkne a vytrhne se mi.
„Donutil jsi mě k tomu.“
„Cože???“ vyvalí na mě oči. „Já tě donutil?“
„Ano.“ Přikývnu. Kdyby se nenechal osahávat od toho zmetka, a pak s ním neodešel, nic z toho by se nestalo. Má na tom svůj díl viny, ač dělá, že ne.
„Tak poslechni. Když člověk někoho miluje, nemá potřebu být nevěrný. Já bych ti tohle nikdy neudělal! Nikdy! I kdybych se válel namol po zemi, nedokázal bych ti zahnout!“
„Ale já jsem nikdy neřekl, že tě…“ Sklapnu, když zaregistruji jeho nevěřícný výraz.
„Myslím, že jsi řekl dost. Víc slyšet nepotřebuju. A teď uhni.“ Surově mě odstrčí a opustí ložnici. Jak já, tak Absinth se za ním rozběhneme, abychom mu zabránili odejít. Dostihneme jej až v předsíni.
„Počkej, nemyslel jsem to tak. Nemůžeš mě opustit!“
„Za týden se vrátím a ty ať máš sbaleno. A postarej se alespoň o psa.“ Po těchto slovech se ozve rána. Absi zoufale skučí a škrábe na dveře, které se za bráchou před pár vteřinami zaklaply. Sesunu se k zemi a zírám do míst, kde ještě před chvílí stál Tom. On doopravdy odešel! „Tome!!!“ Můj výkřik se nese bytem a je doprovázen nešťastným psím vytím.
TOM
Nakvašeně vystřelím z domu a kráčeje po chodníku se snažím vstřebat to, co jsem před chvilkou slyšel. Nedořečená Billova věta se mi stále ozývá v hlavě. Přestože ji nedokončil, moc dobře vím, jak měla znít. Já idiot!!! Celou dobu jsem sám sobě lhal. Naivně jsem se domníval, že i on mě miluje. Místo toho mě tahal za nos. Byl jsem pro něj jen rozptýlení. Něco, čím si krátil čas. Copak po tomhle s ním můžu zůstat? Ublížil mi, jak nejvíce jen mohl. Kdyby to neřekl, možná bych mu po čase odpustil, vyříkali bychom si to a třeba bychom spolu mohli dál být. Možná ano, možná ne. To už je teď stejně jedno. Po tomhle ale žádné pokračování nehrozí. Jak jsem mohl být tak blbej? Jak je možné, že jsem nepoznal, že si se mnou celou dobu jen hraje?
Nejspíš to bylo tím, že jsem to poznat nechtěl. Spadl jsem kvůli němu do chlastu, neopětovaná láska mě tolik let ničila a rvala mi srdce na kusy. Když jsem pak dostal to, po čem jsem toužil, připadal jsem si jako ve snu. To je to. Jen jsem snil, byl zaslepen, omámen a nebyl s to reálně uvažovat. Viděl jsem, co jsem vidět chtěl. Probuzení bylo jako facka. Na jednu stranu mě to ničí, ale na druhou je to dobře. Aspoň už konečně vím, na čem jsem. Zvláštní je, že ani nebrečím. Nejspíš mi slzné kanálky vyschly. Emoce se ve mně však i nadále střídají z vteřiny na vteřinu. Zoufalství a smutek se perou se vztekem a touhou někomu rozbít hubu.
Zničehonic se zarazím a zůstanu stát na místě. Kam vlastně jdu? Sbalil jsem si sice věci s tím, že ho tam nechám a dám mu týdenní lhůtu, aby se ode mě odstěhoval, ale nějak jsem nedomyslel, kde ten týden budu já. Vytáhnu z kapsy mobil a najdu číslo mámy, která je první, kdo mě napadne. Když už se chystám zavolat jí, svůj nápad zavrhnu. To bude první místo, kde mě Bill bude hledat, až se vzpamatuje, což podle mě nebude moc dlouho trvat. Když ne k ní, tak kam teda? Ke Georgovi? Hloupost! Má vlastní rodinu, tam přece otravovat nemůžu. S Gustavem jsem zatím nemluvil a ani nevím, zda mě ještě považuje za svého kamaráda, jemuž by v nouzi pomohl. Sice se říká, že v nouzi poznáš přítele, ale ani jeho vyhledávat nebudu. K mojí smůle máme s bráchou společné přátele, u nichž by mě brzy našel. Teprve teď mi dochází, že vlastně skoro nikoho nemám.
Po dlouhých vteřinách strávených přemýšlením, kde bych po sedm dní mohl složit hlavu, nakonec v seznamu najdu jedno číslo, které po chvilce vytočím. Moje poslední naděje. Tam mě Bill hledat nebude, jelikož místo, kde při troše štěstí budu, nezná. Budu tak mít možnost se nějak vzpamatovat. Kdyby mi někdo před několika měsíci řekl, že budu pomoc hledat zrovna tady, tak se mu vysměju a pošlu jej se léčit. Jeden táhlý tón střídá druhý, a když už se chystám zavěsit, ozve se na druhé straně ‚Prosím?‘
„No, čau, tady Tom. Nemohli bychom se sejít? Potřeboval bych s tebou něco probrat.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Oh, nový obrázek? Trochu mě to zmátlo…
Tááák, Tommy pojede s Petem do Indie :)))) Ladynko, řekni, že ano, prosíííím! 🙂
Já jsem v této části na Tommyho tolik pyšná, že našel sílu Billa vyhodit z bytu. Mám z toho velikou radost. Měl to udělat už dávno. Vím, byl zaslepený láskou, nemůžu Tommymu nic vyčítat.
Jediný důvod? Bille, stačilo říct jednu jedinou větu, jen 3 slova: "Miluju tě, Tommy!" Ani teď jsi to nedokázal, tak táhni!
"Ale já jsem nikdy neřekl, že tě…", panebože, tohle bylo to nejkrutější, co se mohl Tommy dozvědět, musí ho to strašně bolet.
Takže, sen máme zdárně za sebou, teď bude následovat ta noční můra. Docela se bojím. Nevím, zda můžu Petovi natolik věřit. Zatím ho miluju, ale běda ublížit "mému" Tommymu! :))) Pete, slyšíš mě?
Co je to za místo, které Bill nezná? Komu může Tommy volat? Napadl mě Pete… Ano, to musí být Pete. Bydlel s Billem, pak Bill jejich dům prodal a Bill vlastně teď neví, kde Pete bydlí. Tommy musí volat Petovi a Pete ho k sobě musí vzít. Ano, anooooo. Miluju pár Tommy + Pete.♥♥♥
BTW: Ladynko, jak jsi psala o té hádance, je to sice taková hloupost, ale já si v ten moment vzpomněla normálně na Popelku :))))
Tento díl se maximálně povedl a to jsem měla strach, co Pete udělá. Krááásné! Strašně moc se teším na další kapitolu.♥
Já, na rozdíl od Ondi se na další díly netěším vůbec….
Já ani nemám sílu něco napsat, nemůžu…možná později, až se vybrečím…
Janičko, neplač! Ladynka to jistě nějak nakombinuje, že budeš nakonec spokojená, uvidíš. Nebuď smutná!
juj, musím říct, že jsem vůbec nečekala, že ten obrázek k povídce dáš, ale moc děkuju :))) ♥ bože, čtu tady ten díl znova..ááá sakra já se snad nedočkám a umřu 😀 😀 chudík Tomi 🙁 🙂
néééé doufám že se Tom k Billovi vrátí a řene mu ty 3 nádherný slova "Miluju tě, Tommy!"
Tak to bude ještě zajímavé Toma mi je moc líto.