Save me from the dark 5.

autor: Anett483

Drnčivý tón školního zvonku oznámil, že je konečně konec hodiny. Studenti se začali zvedat ze svých míst a už téměř nevnímali hlas profesorky, která se je marně snažila zastavit před útěkem ze třídy. 
„Nezapomeňte, že jsme už probrali celou etopedii, takže můžete v nejbližší době očekávat nějakou větší opakovací písemečku. Příště už začneme s probíráním psychopedie. Přeji vám hezký zbytek dne.“  

Bill podivně zamručel a hodil si do svého batohu sešit a učebnici. Věděl, že se bude muset učit na slibovanou písemku a jeho učení by mu v jeho skřínce nejspíš bylo k ničemu.  

„Bille? Na moment, prosím,“ profesorka si posunula své silné brýle na nose a ukazováčkem Billovi naznačila, aby šel za ní. Bill si povzdechl – samozřejmě, že jen tak, aby to profesorka nepostřehla.  

„Chtěla jsem se tě zeptat, jak se ti daří na praxi.“

„Na praxi? Všechno je v pořádku. Už vím, jak to tam chodí a pomalu se začínám zapojovat.“ Bill věděl, že přesně tuhle větu chce jeho profesorka slyšet od každého ze studentů a jedině tahle věta ji nechá v noci v klidu spát. Jeho unavený a utrápený výraz ji ale nejspíš dostatečně neuklidnil, a proto pokračovala.  
„Pokud by něco nebylo v pořádku, tak bys mi to řekl, že? Nastaly problémy. Do seznamu se mi dostal ještě dětský domov, takže k tobě na praxi nemůžu přiřadit Stefana, jak jsem ti slíbila, ale… pořád tě ještě můžu přeřadit jinam…“ Bill nesouhlasně zakroutil hlavou. 
„Ne. Líbí se mi tam, dobrovolně jsem se tam nahlásil.“ 
„Vážně?“  
„Samozřejmě.“ 
„Bille-“ 
„Paní profesorko, za chvíli mi odjíždí autobus a já ho nechci zmeškat.“ 
„Dobře. Můžeš jít.“ 

Samozřejmě, že mu žádný autobus nejel, ale nevěděl, jakou výmluvu na profesorku použít. Věděl, že kdyby ještě chvíli sledoval její utrápený výraz, určitě by vyklopil všechno, co ho potkalo, a že by ho profesorka bez jeho souhlasu šoupla jinam – o tom nebylo pochyb. 

Bill se co nejrychleji vyřítil ze školy, a zamířil k nejbližší samoobsluze, s úmyslem zklidnit aspoň na chvíli svůj hladový žaludek. Vzal první bagetu, která mu padla pod ruku, zaplatil a sedl si na nejbližší lavičku před obchodem. S vervou osvobodil bagetu z obalu a hladově se do ní zakousnul. Přežvykoval tak divoce, že si ani nevšiml, že se k němu blíží osoba v plandavém oblečení.  

„Čau.“ Bill přestal zuřivě přežvykovat a zvedl svůj pohled k Tomovi. Polkl sousto, které měl v ústech, a zvedl se z lavičky. 
„Ahoj,“ vzal zbytek bagety a vyhodil ji do nejbližšího odpadkového koše. Měl z Toma jednoduše strach. Rozešel se směrem domů a tiše doufal, že ho Tom nechá být. Mýlil se, když se Tom po chvíli objevil vedle něj.  
„Přijdeš zítra?“ 
„Samozřejmě. Už nějakou tu středu chodím pravidelně. Nevím, proč bych zrovna zítra neměl přijít.“ Billův hlas zněl mírně úsečně. Jako by se jejich role změnily a teď byl Tom ten, který se dožadoval pozornosti, a Bill ten, který jej ´odkopával´.

Ani jeden z nich dlouho nemluvil a Bill byl první, který tuhle ´nepříjemnou´chvíli přerušil.  
„Proč za mnou pořád chodíš?“ Bill se zastavil a Tom udělal totéž.  
„Pořád? Nevím o tom, že bych za tebou lezl pořád…“ 
„Ne? A co mělo znamenat to špehování na schodech minulý týden?“ Billův pohled byl zabodnutý do Toma, zatímco ten Tomův těkal všude kolem, jen ne se podívat na Billa. Bill byl jednoznačně úplně zmatený. Nechápal, že Tom v jeden den může být tak hrozně nepříjemný a druhý den zase milý a hodný.  
„Jen jsem šel na večeři a viděl, jak na někoho nejspíš čekáš, tak jsem chtěl vědět… nechtěl jsem-“ 
„Hele, nezajímá mě, co jsi chtěl nebo nechtěl. Jen říkám, že tohle mě vážně vytáčí.“  
„Proč?“ Tomovy otázky Billa dostávaly do úzkých. Přece mu nepřizná, že z něj má strach a neví, co od něj může čekat. To by si už klidně mohl jít vykopat hrob a rozloučit se se svým mladičkým životem.  

„Nevím. Mám rád svoje soukromí a nechci, aby mi do něj lezl nějaký…“ Bill marně hledal slova, kterými by pojmenoval Toma, jakožto svěřence výchovného ústavu, možná nebezpečného delikventa nebo zloděje.  
„Nějaký? Dopověz to.“ 
„To je jedno, jednoduše mě nech na pokoji.“ 
„Chtěl jsem s tebou mluvit už před 14ti dny, ale šel za tebou Alex, tak jsem si myslel, že s tebou chce mluvit.“  

Bill zapátral v paměti. Nikdy neměl pamatováka na jména. Se jménem Alex mu ovšem téměř okamžitě naskočil obraz nepříjemných zelených očí a jízlivého úšklebku. 
„Cože?“ 
„Šel za tebou a pak se dlouho nevracel do pokoje a přišel až na večeři. Myslel jsem, že jste spolu mluvili.“ Tom ledabyle pohodil rameny a zabodl pohled do svých ošoupaných tenisek. Bill si dal dohromady dvě a dvě. Měl nutkání Tomovi nevěřit. Uvažoval nad jeho slovy. Tom se s ním vcelku ´normálně´ bavil, a aspoň ho pozdravil, kdežto Alex byl ten, který ho téměř přehlížel. Možná by Tomovi uvěřil, kdyby se nekamarádil s Alexem. 

„Promiň, Tome, ale vážně už musím jít. Uvidíme se zítra.“ Bill se rozešel domů a nechápajícího Toma nechal za sebou. Doma si přečetl lísteček od mamky, která se omlouvala, že musela narychlo odjet do práce, aby si večeři ohřál a nečekal na ni, že přijde nejspíš hodně pozdě. Bill se s večeří neobtěžoval, hlad ho totiž úplně přešel. Zasedl ke svému notebooku s úmyslem zahnat pochmurné myšlenky něčím do školy. Rozhodl se, že by mohl udělat prezentaci do biologie, kterou jim profesor zadal, jako pololetní práci. Celé jeho snažení skončilo tím, že usnul. 

******* 

„Takže jediné, co po vás budu chtít, je to, abyste na příští týden napsali krátký příběh. Jestli bude vymyšlený nebo pravdivý, je čistě na vás. Teď můžete jít…“  
Skupinka kluků se se zahučením zvedla ze svých míst a pozvolna opouštěla místnost. Bill si úlevně oddychl. Konečně ho kluci začali alespoň trochu respektovat. Snažil se k nim být milý, a doufal, že oni se o to alespoň pokusí. 

„To bylo dobré, Bille. Vedeš si vážně moc dobře na to, že tu jsi tak krátkou dobu.“ Anis uznale kývnul a vycenil na Billa řadu svých bílých zoubků.  
„Díky.“ Bill stydlivě sklopil hlavu a věnoval se svému batohu, do kterého se právě snažil nacpat huňatý svetr. Venku se totiž až neúměrně oteplilo a Bill měl pocit, že ho jeho bundička udrží v teple i bez vlastnoručně upleteného svetru od jeho babičky.  

„Tak mě napadlo… máš něco v plánu na sobotu?“ Bill se zarazil a pomalu se otočil na Anise. 
„Cože?“ 
„No, jestli bys se mnou někam nezašel. Posedět, pokecat…“ Anis ledabyle pohodil rameny a věnoval Billovi další úsměv ze své sbírky.  
„Tak dobře. Dlouho jsem nikde takhle nebyl, takže proč ne…“ 
„Fajn. Tak já ti zítra nebo pozítří zavolám a dohodneme se, ok?“ 
„Dobře.“ 
„Už musím jít, takže-“ 
„Neboj se, zamknu.“ Anis se usmál, když Bill stydlivě sklopil hlavu.  
„Angela se může začít bát o svoje místo, jestli ti to takhle půjde dál. Já na zamykání vždycky zapomínal. Měj se…“ 
„Ahoj.“ 

………. 

Bill se po pěti minutách konečně vypotácel z místnosti a zamkl za sebou.  
„Bille?“ Polekaně se otočil a dal si ruku na hruď, když za sebou spatřil Toma. Tahle chodba byla pravděpodobně prokletá, jinak si to neuměl vysvětlit. 

„Co se děje?“ Bill se nenápadně tisknul ke zdi, když se k němu Tom neohrabaně blížil. 
„Víš… já… no jde o ten úkol, co jsi nám zadal. Potřebuju s ním pomoct.“ 
„No, to je ale samostatná práce, musíš ji vymyslet sám. Já ti přece do hlavy nevidím.“ 
Pomalu se blížil k východu, samozřejmě, že s Tomem v patách.  
„Dobře, dobře, potřebuju s tebou mluvit…“ 
„O čem?“ 
„O Alexovi.“ Bill se při vyslovení toho jména zarazil a otočil se na Toma. 
„Proč o něm?“ 
„Možná vím něco, co ty ne, ale rozhodně bys to měl vědět.“ 
Bill našpulil rty. Tom právě nakousl téma, které ho zajímalo, a zároveň děsilo.  
„Tak mi to řekni!“ 
„Nerad bych o tom mluvil tady.“ Tom otočil hlavu a tím Billovi naznačil, že tu i stěny mají uši. Bill chvíli váhal. 

„Kde a kdy se sejdeme?“

betaread: Janule