autor: LadyKay
„Cože?“
„Že jsme si kvit.“
„Jak jsme si kvit?“ V hloubi duše doufám, že tu narážku chápu špatně, že se Bill za chvilku začne smát a jen si ze mě dělá srandu. Zároveň mi něco říká, že tomu tak nebude. „Ty jsi spal s tím italským kreténem???“ První, kdo mi připadne na mysl, je ten navoněný frajer, se kterým jsem se srazil na párty.
„Nemáme si co vyčítat, lásko. Jsme si kvit…“ Neodpoví mi přímo na moji otázku, na níž vlastně ani nechci znát odpověď.
„A jedeme dál? To si chtěl říct?! Co?!“ Rupnou mi nervy a vykročím proti němu. Tohle se mi snad zdá! On se pomátl, naprosto mu přeskočilo! Jestli je tohle další z jeho vtipů, tak je zatraceně blbej! Bohužel se obávám, že to myslí vážně. O tom mě usvědčuje i tvrdost jeho pohledu. Když žertuje, může se tvářit sebevíc vážně, ale jeho oči ho vždy prozradí. Jenže teď nic.
„Ty nemůžeš nic vyčítat mně, já tobě taky ne. Vyrovnáno.“ Pokrčí rameny, olízne si rty a provokativně našpulí pusu. Sevřu ruce v pěst a zhluboka se nadechnu. Nechci přece skončit v kriminálu za vraždu. „Pojď ke mně,“ natáhne ke mně ruce a koketně zamrká.
„Cože?!“ Zaječím jak nějaká hysterka. „Ty si jako myslíš, že s tebou budu spát? Na to zapomeň! Před chvilkou mi s klidem řekneš, žes mi zahnul, a teď čekáš, že na tebe vlezu??? Že sex vyřeší všechny problémy? To si jako myslíš???“
„Udělal jsem to, co ty.“ Odvětí a znovu se narovná. Nejspíš čekal, že za ním bez váhání přijdu a lehl si. Moje odmítnutí ho však donutilo posadit se.
„A co jsem udělal? Co? O ničem nevím!“ Hlas mi s každým slovem přeskakuje. Vztek mnou lomcuje, moje srdce občas vynechá úder a dech nabírá na rychlosti. „Já ti nezahnul! Slyšíš? Ne-za-hnul.“ Čekal jsem šokovaný výraz nebo kajícného Billa, jenže mě opět přesvědčí, že má na věci naprosto jiný názor než já. Oko za oko, zub za zub.
„Aha,“ pokývá hlavou, „tak to můžeš udělat. Dávám ti svolení.“
„Ty si děláš prdel?! Ty nejsi normální!!“ Zařvu a na okamžik se k němu otočím zády. Rukama uchopím konce svých copánků a zoufale za ně zatahám. Čeho jsem se to dočkal? Proč?
„Myslím to vážně. Klidně to udělej, zlobit se nebudu.“ Obrátím se zpátky k němu a s bolestí v očích se na něj zahledím. O čem to tu mluví? To je všechno, co mi k tomu řekne? Ani za omluvu mu nestojím? Sice by to moc nepomohlo, vlastně vůbec, ale aspoň bych věděl, že ho to mrzí. Jak mi tohle mohl udělat?
„Já teď musím jít pryč. Hned.“ Zašeptám a konečně se hnu z místa. Tady nebudu ani minutu. Potřebuji být sám a nějak to vstřebat. Ale copak to půjde? Strachuji se tu o něj, uvažuji, zda ho někdo nepřepadl a neublížil mu. Vyčítám si, že jsem ho tam nechal samotného. A nakonec se dozvím, že Bill rozhodně nějak nestrádal a že si to dokonce skvěle užil!
„Kam jako jdeš?“ Ozve se za mnou, když si obouvám boty. Otočím se po Billovi, který stojí kousek ode mě se založenýma rukama a kroutí hlavou nad mým chováním. Spíš by jí měl vrtět nad tím svým.
„Pryč.“ Hlesnu a narovnám se. „Čekal jsi snad něco jinýho?“ Nechám ho tam stát s Absikem u nohou a prásknu za sebou dveřmi.
BILL
„On se za námi vrátí, Absi, neboj.“ Ubezpečím chlupáče, který neustále pendluje mezi předsíní a obývákem a přetáhnu si mikinu přes kolena. Sakra, tady je ale zima! Topení je zapnutý na maximum, a přesto drkotám zuby. Už přes dvě hodiny je Tom pryč, asi se to jeho uklidňování malinko protáhlo. Ale on se vrátí, určitě jo. Přece by mě tu nenechal! Mobil, který stále kontroluji, rozezní tón příchozí zprávy. ‚Kdy se zase uvidime, lasko? M.‘
„Až tě budu k něčemu potřebovat, pitomečku.“ Zašklebím se na displej. Co si myslí? Že se spolu vyspíme a automaticky z nás je pár? Ať se hodně rychle probere. A ještě mi bude říkat ‚lásko‘! V podstatě jsem ho jen využil, byl jsem si moc dobře vědom jeho zamilovanosti a touze po mojí blízkosti, tudíž pro mě byl snadný cíl. Jen co se přede mnou objevil, jsem po něm vyjel. Dostat ho do postele mi nečinilo žádné potíže. Sice to s ním bylo docela fajn, ale žádný zázrak, který bych musel mít několikrát do týdne. Tudíž si o mně může nechat zdát do chvíle, než zjistím, že by mi mohl být užitečný.
„Pojď ke mně, miláčku, pojď.“ Poklepu vedle sebe a vyčkám, než ke mně Absi vyskočí. Když tak učiní, položím se na bok a přitulím se k jeho hřejivému kožichu. Nadzvednu hlavu a podívám se k oknu, za nímž už svítá. „Přijde, určitě jo.“ Ubezpečuji spíš sám sebe než Absiho, k němuž se tisknu.
TOM
„Pardon,“ omluvím se ženě, s níž se srazím mezi dveřmi a ustoupím do krok dozadu, aby mohla vyjít ven. To by mě zajímalo, kam může takhle brzo jít? Je v důchodu a místo, aby si užívala zasloužilého odpočinku, o němž pořád melou, jde shánět po městě. Nechápu. To já až budu senior, budu sedět doma a jen se válet. Neunikne mi, že si mě prohlédne od hlavy až k patě, a když se o hůlce belhá pryč, něco si pro sebe mumlá. Uznávám, že musím vypadat příšerně. Taky jsem přes tři hodiny coural po městě.
Když jsem opustil byt, rozeběhl jsem se a běžel do chvíle, než jsem sotva popadal dech. To jsem se totiž zhroutil k zemi a snažil se nadechnout. Následně jsem se doplazil k nejbližší lavičce, na níž jsem usednul a hezkých pár desítek minut jsem střídavě nadával na toho Maxíčka a Billa, nadávky vystřídal pláč kvůli bráchově zradě a sám sebe jsem se ptal, jak mi mohl takovou sviňárnu provést. Jak mě mohl takhle zranit, vědomě zranit? Celou dobu jsem se domníval, že mi věří a že nepotřebuje neustále ujišťovat, že bych mu nikdy nebyl nevěrný, neboť ví, že ho miluju a nepotřebuji potěšení hledat někde jinde. Přesně to samé jsem si myslel i já o něm.
Jenže při první pochybnosti o mojí nevěře ani nepočkal na nějaké vysvětlení a preventivně mi zahnul. A aby toho nebylo málo, dal mi svolení, abych mu to oplatil. Donedávna jsem se domníval, že takovýhle věci jsou možný jen ve filmu. Co se děje u mě a Billa, ani hollywoodští scénáristi nevymyslí. Na to je i jejich fantazie slabá! S pohledem upřeným do dáli si povzdechnu a následně zmizím v domě.
***
„Tome?“ Pete, na němž je jasně vidět, že se před pár minutami vyhrabal z postele, si promne oči a zůstane na mě civět.
„Já… Můžu dál?“ Rozpačitě se poškrábu na hlavě. Pohádku o tom, že jdu tak náhodou kolem a tak jsem si řekl, že se zastavím, okamžitě zavrhnu. To by mi nesežral, protože normální lidi touhle dobou buď spí nebo vstávají a necourají po návštěvách.
„Jasně.“ O kousek mi uhne, abych mohl vejít. Protáhnu se kolem něj a otočím se. Pete zavře dveře a pohybem ruky mi naznačí, abych šel více do nitra bytu. Neustále se ohlížejíc přes rameno se ocitnu v něčem, co bude nejspíš obývací pokoj. Docela luxus, bleskne mi hlavou, když se rozhlédnu kolem.
„Lehneš!“ Přikáže psovi baskervilskému, jenž se už zvedal a nejspíš mě chtěl zase „přátelsky“ uvítat, ale páneček mu jeho záměr překazil. Jedno setkání s ním mi stačilo. Bůhví, kdy to monstrum naposled žralo!
„Dáš si kafe? Čaj? Něco jiného?“ Zamumlá Pete a prohrábne si rozcuchané vlasy. Teprve teď si všimnu, že na sobě skoro nic nemá. Když mé oči sklouznou k jeho trenýrkám, pohotově se zahalí do županu, který na sebe jistě ve spěchu hodil.
„Kafe by bylo fajn. Díky.“ Teprve když se vytratí, dojde mi, jak divná tahle situace je. Já zazvoním u jeho dveří! To je fakt postavený na hlavu. Jenže domů se mi nechtělo, protože se na Billa nemůžu ani podívat. Takže jsem přemýšlel, kam jít. Georg, který mě napadl jako první, má svou vlastní rodinu, a otravovat tam, se mi nechtělo. Mohl bych i k mámě, ale v tomhle stavu nejsem schopen jí vysvětlovat, co se mi stalo. Teprve při ranních toulkách městem mi došlo, že jsem skoro sám a nemám takřka nikoho, u něhož bych mohl zazvonit. Moje kroky nakonec zamířily ke dveřím Peta a já vlastně ani nevím proč. Že by mě k tomu přiměl fakt, že nás potkal stejný osud?
„Tome?“ Za mými zády se ozve odkašlání, které mě přinutí přestat civět na obrazy na zdech a otočit se. Pete, jehož jsem ani neslyšel přijít, stojí mezi dveřmi. Těžko říct, jak dlouho už tam postává a sleduje mě. „Mohl bys za mnou, prosím?“ Optá se s úsměvem a vyčká, než se rozhoupu a dojdu k němu. Teprve když stojím kousek od něj, se otočí na patě a zavede mě do kuchyně. Člověk by ani neřekl, že to tady může být takhle velký.
„Nasnídáš se se mnou, viď? Nedostanu košem, že ne?“
„No…“ Váhám. Připadám si pěkně blbě. Je to, jako bych se sem přišel najíst. Ale kručí mi v žaludku, takže pozváním nepohrdnu.
„Posaď se.“ Popostrčí mě ke stolu možná i kvůli tomu, že mu stojím v cestě. „Co snídáš?“
„To je jedno.“ Mávnu rukou, když už sedím za stolem a nechávám se obskakovat. Doufám, že je natolik chytrej, aby mi nenaservíroval nějaký zrní. Sice bych je ze slušnosti snědl, ale moc by mě to nezasytilo. Naštěstí mu to po ránu zapaluje, takže mi pod nos přistrčí pečivo a vzápětí přinese i šunku a sýr.
„Ty budeš jíst tohle?“ Ujede mi, když si vezme housku a chystá si na ni dát i šunku.
„No, chtěl jsem, ale jestli to máš v plánu spořádat sám, tak si vezmu něco jiného.“ Horko těžko potlačuje smích. Položí housku na talířek a prstem se dotkne mojí brady, čímž mi naznačuje, že jsem pozapomněl zavřít pusu. Že já se pořád takhle znemožňuju! Zakousnu se do pečiva a nejradši bych se neviděl. Vzal to v pohodě, neurazil se, ale připadám si jako blb. Co mě mi na klidu nepřidává, jsou jeho zelené oči, které se do mě nepřestávají vpíjet. Jako by se mi snažil dostat do hlavy a zjistit, proč jsem ho vytáhl z postele.
Ono by v podstatě bylo i na místě, říct mu, proč tu opruzuji takhle po ránu. Ale pravdu mu přece vykládat nemůžu! Copak mu můžu říct, že se mi Bill před pár hodinami přiznal, že mě podvedl, a že se u toho tvářil, jako by to bylo naprosto normální? Jednak bych se mu tu přiznal k incestu, což by byl první šok. Druhý by ho čekal v momentě, kdy by si to všechno pospojoval a došlo mu, že jsem já ten, kdo mu ukradl Billa. I když za to druhé by mi dneska nejspíš poděkoval. Vypadá šťastně, spokojeně, vyrovnaně, což se před tím říci nedalo.
„Ani jsem se tě nezeptal, jestli sladíš. Promiň.“ Postaví se na nohy a chystá se mi dojít pro cukr.
„To je dobrý, nemusíš.“
„Ani mléko nechceš?“ Nabízí mi jinou variantu. Zavrtím hlavou, Pete se posadí zpátky a natáhne se po svém hrnku s černou tekutinou, již začne míchat.
„Vzbudil jsem tě, co?“ Zajímalo by mě, proč se ho vždycky zeptám na naprostou blbost. Napadá mě x dalších otázek, a nakonec nahlas vyslovím tu nejpitomější.
„Nevadí, stejně bych za chvilku vstával.“ Usrkne trošku kafe, polkne a vzápětí potlačí zívnutí. Dost pochybuji, že jsou modelové ranní ptáčata. Znovu si ho začnu prohlížet. Zhubl, toho jsem si všiml už předtím. Ne o moc, ale tak dvě tři kila má dole. Sice není takové vyžle jako brácha, ale že by to byl kus chlapa, to se taky říct nedá. No, oni asi ani být nemůžou. A když je takhle rozcuchanej a navlečenej jen v županu, vypadá tak nějak… neobvykle?
„Já se fakt omlouvám…“
„To je v pohodě, Tome. Vstával bych tak jako tak. Od půl desáté mám nějaké schůzky.“
„A já tě zdržuju, že jo?“ Když mi dojde, že tu otravuju a že Pete má svou práci, vstanu.
„Seď, prosím tě.“ Za zápěstí mě stáhne zpátky na židli. „Náhodou je od tebe milé, že ses zastavil. Ale asi jsi nepřišel jen proto, abys mi zpříjemnil ráno. Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit?“ Znovu se mi chce brečet, asi stárnu, protože jsem čím dál citlivější. Ale koho by tohle nebolelo? Vždyť je to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Člověk, kterého miluji, mi ublížil, a místo pitomého ‚promiň‘ jsem se dočkal svolení k nevěře. To je k nevíře! Pořád to nejsem schopen pochopit a asi to ani nikdy nepochopím.
„Víš, co Bill miluje ze všeho nejvíce? Když tedy vynechám jeho samotného.“ Zeptá se mě a vstane. Dojde k lednici, z níž vytáhne krabici džusu, ze skříňky vezme dvě sklenky a vrátí se zpět ke mně. Netuším, proč začal mluvit o bráchovi, když předtím o něm odmítal říct jediné slovo. Že by přece jen uměl číst myšlenky a přišel na to, že ty moje se pořád točí kolem bráchy? Odpovědi se ode mě nedočká, na přemýšlení nemám sílu. Naštěstí si vystačí sám a sám si i svou otázku zodpoví. „Hračky. Kusy hmoty bez vůle, s nimiž si může dělat, co se mu zlíbí.“ To vystihl skvěle. Přesně tak se totiž cítím. Stará, odložená hračka, která ztratila svůj lesk. Zároveň si ale odmítám připustit, že se ten, kdo si se mnou hrával, začíná poohlížet po jiné, novější hračce. „Já byl jeho hračka a nahradil mě novou, a jak se zdá, i ta ho už omrzela.“
„Ty to víš. Celou dobu.“ Dostanu ze sebe přiškrceným hlasem, když mi dojde, nač naráží. Konečně chápu všechny narážky, jejichž smysl mi prve nedocházel. Krve by se ve mně nedořezal, když přikývne. A jsme v háji! „Co budeš dělat?“
„Co myslíš?“ Předkloní se, ten tam je milý výraz jeho tváře, rty má pevně semknuté a upírá na mě smaragdové oči, do nichž mám strach pohlédnout. Tohle není vůbec dobrý, ale vůbec ne.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Svolení k nevěře… teď si dělá Bill ale opravdu legraci, že? Být Tommym, tak ho okamžitě vyhodím z bytu. Jen ať diva táhne. Nakonec Bill má ten barák, kachličky v koupelně má jistě už IN, žádné růžičky (či co to tenkrát bylo)…tak ať vypadne!!!
Strašně jsem se bála, že Tommy půjde své trápení zapít, bože, jak plakal *slzí* Chtěla jsem napsat, že Bill myslí jen na sebe a na sex,ale Pete to na konci dílu vystihl naprosto dokonale. Bill miluje sám sebe a hračky a já PETA!♥♥♥ A co neudělají Petovy kouzelné zelené oči s Tommym (já se Tommymu vůbec nedivím, stejně působí i Tommyho čokoládky♥).Nejdřív popelnice, teď otevřená pusa, nakonec strach se do nich podívat.
Je pravda, že se v Petovi zatím vůbec nevyznám a proto netuším, jak moc a hlavně za jakou cenu se chce Billovi pomstít… (tou cenou myslím Tommyho zlomené srdce). Ale na těch toaletách přece přiznal, že mu na Tommym záleží. Chci Petovi věřit. Nesmí Tommymu ublížit. (Pokud budou Pete s Tommym nakonec spolu, Billovi to ublíží, nemusí proto už nahlásit nezákonný vztah kluků. Sám Pete by na tom vydělal…).
Néééééé!!!
Já to takhle nechci *kvílí a nevěří tomu, co právě četla*
Já nechci, aby byl Bill takový…proč, proč…??!!
Když jsem povídku začala číst, měla jsem o jejím průběhu trochu jiné představy, těšila jsem se na zamilovaná twinsátka, na to, jak Bill postupně a pomaloučku neodolá Tomovu kouzlu a jeho city bude opětovat.
Bohužel, realita příběhu mě úplně vykolejila, absolutně jsem nečekala, že z Billa časem bude sobecká kreatura…jsou to drsná slova, ale po dnešním díle jeho postavu ani jinak nazvat nelze…chudák Tomi, je mi ho neskutečně líto, tohle si nezaslouží…
Nic to ale nemění na mé nechuti k Petemu.
Abych řekla pravdu, jsem z vývoje povídky docela nešťastná, jsem holt měkká…
To povolenie k nevere ma dorazilo. Bože on vážne nechápal čo k nemu bráško cíti? On ho bral vážne len ako rozptýlenie proti nude? To je hrozné, je mi Toma ľúto, ale vadí mi, že pochopenie hľadá u Peteho. Tomu chalanovi neverím a stále si myslím, že on to tak naplánoval. Ja v podstate rada trpím keď čítam Tvoje poviedky, lebo od Teba je ešte aj to utrpenie nádherné, ale strašne dúfam, že to nebude príliš dlhé 🙁 Mám už na mále ešte chvíľa a už budem zase rumádzgať.