autor: Emilia
Zdravím všechny twincestní sluníčka:) i když ho v tomhle zimním období moc nesvítí. A jak teď byly ty Vánoce a v televizi se nám střídala pohádka za pohádkou, rozhodla jsem se taky jednu takovou, dá se říct pohádku, sepsat. Napadlo mě to náhle, takže to berte spíš, jako takovou oddechovku. Doufám, že se bude alespoň trošku líbit. Pa vaše Emy 😉
„Tomi, je tady tak krásně.“ Zadíval se Bill zasněně do dáli, kde moře pokračovalo donekonečna. Dvojčata si užívala dovolenou, jako každý rok, plnými doušky. Prostředí Malediv bylo jednoduše úchvatné a velmi rádi se sem znovu a znovu vraceli. Schylovalo se k večeru, slunce už tolik nepálilo a jemný písek jim proplouval mezi prsty při procházce po pláži.
„Pojďme si zaplavat.“ Vyhrknul Bill nadšeně.
„Teď?“ Kouknul na něj Tom. Zrovna si chystal zapálit cigaretu. Bill mu ji však pohotově vytrhnul z ruky a se slovy: „Chyť si mě, jestli ji chceš,“ utíkal k moři.
„Ty malá zrůdičko, kolik je ti let?“ Zakroutil Tom hlavou. Odpovědí mu byl jen zvonivý smích.
Rozeběhnul se tedy za Billem, avšak v polovině cesty se zarazil. Zahlédnul pod stromy jakýsi stín. Popošel blíž a uviděl dívku. Velmi krásnou, s dlouhými vlnitými blond vlasy, s nimiž si pohrával vítr a přehazoval je na různé strany. Její kůže byla bledá, barvy sněženky. Na sobě měla pouze lehký bílý šat. Zadívala se na Toma, usmála se a naznačila prstem, aby šel za ní. Byla nádherná, přesně jeho typ… dřív. Od té doby, co si Tom uvědomil, jaké city chová ke svému bratrovi, se na dívky nedíval stejně. Čas od času se dokopal k nějakému tomu úletu, kvůli udržení své pověsti, ale neužíval si to, jak by si někteří mysleli. Bill se Tomovi se svými city svěřil a Tom mu je opětoval, jenže věděl, že takhle by to být nemělo. Neměl by být se svým bratrem, zákon to nedovoloval, a tak, ačkoli Billa miloval, nebyli spolu. Věřil ve správnost tohoto rozhodnutí. Bill na to měl úplně jiný názor, ale nemohl Toma k ničemu nutit.
Ta dívka vyzařovala nějakou zvláštní sílu. Přitahovalo jej to k ní. Nějaký magický proud energie. Jako by snad někdo stál za ním a popostrkoval ho. V tu chvíli na Billa úplně zapomněl. Měl prázdnou hlavu a jediné, na co se soustředil, bylo tiché volání té dívky, které se rozeznělo v jeho uších. Krok po krůčku se vydal za ní. Až se úplně ztratil ve stínu.
Bill mezitím doběhnul k moři. Otočil se, ale Toma za sebou nespatřil.
„Tome?“ Zavolal. Rozhlížel se všude okolo.
„No tak, Tome, kdo je tady teď dítě? Nehraj si na schovávanou a vylez.“ Řekl se smíchem Bill.
„Ty vážně chceš, abych tě šel hledat? Fajn.“ Vykročil Bill a začal prohledávat prostory za keři a stromy. Nikde Toma nenašel. Napadlo jej, že se snad vrátil do jejich pokoje. Najednou obloha ztmavla a z lehkého vánku se stala menší vichřice.
„Tome, kde jsi? Slyšíš, tohle není sranda!“ Panikařil Bill a přidával na intenzitě hlasu. Otevřel dveře do jejich přístavku přímo na moři, kde byli ubytováni. Prohledal pokoj a potom zamířil do koupelny. Dveře nešly otevřít. Bill s nimi zuřivě lomcoval.
„Sakra, Tome, otevři.“ Vykřikl Bill. Najednou vše utichlo a dveře se se zavrzáním otevřely. Bill pomalu vstoupil dovnitř. Tom tam nebyl. Bill se zoufale svezl na podlahu a potichu vzlykal.
„Tomi…“
„Nejspíš se nevrátí.“ Ozval se za ním hlubší hlas. Leknutím vyjeknul a prudce se otočil.
„K-do j-s-te? A co js-te provedl s Tomem?“ Koktal mezi vzlyky Bill.
„Oh pardon. Dovolte, abych se představil. John Montgomery jméno mé.“ Potřásl zmatenému Billovi rukou.
„Kde je Tom?“ Zeptal se Bill znovu, nedbajíc na slušnost, že by se měl představit nazpátek. Stejně ho všichni znají.
„Pravděpodobně s ní.“ Ukázal John na obraz za Billem, visící nad prostornou vanou. Nikdy dřív si toho obrazu nevšiml. Byla na něm dívka s dlouhými vlasy, světlými jako len. Ta samá dívka, která k sobě nalákala Toma. Byla namalována v chůzi, ohlížejíc se přes rameno. Její pohled byl i na obraze hypnotizující.
„Kdo je to?“ Položil Bill další z mnoha otázek.
„Nimuel. Vládkyně větru. Je to čarodějnice.“ Bill i přes vážnost situace vyprskl smíchy. Věřil na posmrtný život a podobné věci. Ale na čarodějnice? Ne! Když se však podíval na Johna, jenž měl ve tváři vážný výraz, přestal.
„Vy tohle myslíte vážně?“ Ujistil se.
„Samozřejmě. Na vtípky není vhodná chvíle.“ Zamračil se John.
„No, já nevím. Neměla by vypadat trochu víc… děsivěji?“
„Ona ve skutečnosti je. Tohle není její pravá podoba, jen zjev, kterým přiláká ty ubohé nešťastníky.“ Vysvětloval trpělivě John.
„Jak tohle všechno vůbec víte?“ Svraštil Bill obočí.
„Sleduji ji už dlouho. Snažila se mne nalákat taky. Neuspěla. Snaží se odtrhnout muže od milovaných osob.“
„Proč?“ Nechápal Bill. Kdo by mohl dělat něco takového?
„Byla zamilovaná do smrtelníka. Všechno bylo fajn, do doby, než jej nachytala s jinou. Byla to taky obyčejná dívka. Proto se jednou za 4 roky zjeví a odláká muže od milované ženy. No ve vašem případě tedy od vás.“ Dokončil John vyprávění. Bill se začervenal. Věděl John o jejich citech? Jistě, musel to vědět. Jinak by Nimuel neměla důvod Toma unést.
„No a co s nimi dělá?“ Podíval se Bill na Johna s obavou vepsanou v očích.
„To nevím. Každopádně se žádný z těch mužů nevrátil.“ Řekl s povzdechem John.
„To je… velice pozitivní.“ Ironie v Billově hlase byla téměř hmatatelná. Do očí se mu tlačily opět ty neposedné slané kapičky. Co když Toma už nikdy neuvidí?
„Chci vám pomoct dostat vašeho… ehm… milence zpět. Nemůžu zaručit jeho návrat. Avšak můžeme něco udělat a ne jen sedět se založenýma rukama. Jdete do toho se mnou?“ Podal John Billovi ruku. Ten ji přijal a zvednul se z podlahy.
„100%.“ Odpověděl.
V sídle Nimuel
Nimuel se proměnila do své skutečné podoby. V té ovšem nevypadala tak úchvatně. Ze světlých vlasů se staly černé, v nichž se prolínaly sem tam šedé pramínky. Zpod průsvitné kůže byly viditelné tmavé žíly a oči působily, jako by byly snad ze skla. Děsivé a smrtící. Na rukou měla dlouhé temně fialové nehty, a šaty se vzorem hadí kůže na ní byly obepnuté velmi těsně. Tom nic nechápal. Kde se tady vzal a co po něm tahle ženská chce? Myslel si, že snad blouzní, když se před jeho očima z té krásné blondýnky stalo tohle monstrum.
Nimuel k Tomovi přistoupila a chytila ho za zápěstí. Otočila jeho dlaň vzhůru a zaryla se svým dlouhým drápem do jemné kůže, ze které okamžitě začala vytékat karmínová červeň. Tom usyknul a chtěl couvnout, jenže nohy jej neposlouchaly. Byl držen nějakou neviditelnou silou na místě. Nimuel přejížděla v menší kaluži krve.
„Mmm, tvé srdce je tak plné lásky, sotva může unést její tíhu.“ Promluvila. Její hlas byl nakřáplý a nepříjemně syčivý.
„Co to? Tvůj bratr? Ach maličký, to je tak dojemné.“ Vysmívala se Tomovi.
„Co ode mě sakra chceš?“ Vyprskl Tom.
„Vysát z tebe tvou lásku a zanechat tě plného prázdnoty a bolesti, než naposledy vydechneš. Ale možná to neudělám, lišíš se od ostatních. Nepotkala jsem nikoho, kdo by choval takovéhle city ke své vlastní krvi. Proto se se mnou oženíš a zůstaneš v mém sídle navždy.“
„Nikdy!“ Vykřikl Tom. Nimuel plivla do Tomovy krvavé dlaně a v té ho začalo ukrutně pálit. Tom vykřikl a zhroutil se na zem.
„To si jenom myslíš.“ Zasmála se a odešla z místnosti. Tom se podíval na svoji ruku, teď už bez jediného škrábnutí. Po tváři mu stekla slza a složil hlavu do dlaní. ‚Tohle musí být zlý sen.‘
Zpět na ostrově
„Takže k čemu tohle všechno je?“ Ukázal Bill rukou na různá zařízení, která viděl poprvé v životě.
„Stroj, s jehož pomocí se dostaneme do světa, kde žije Nimuel.“ Odpověděl John.
„Už jste to někdy zkoušel?“
„Ne, nicméně by to mělo fungovat, myslím.“ Pokrčil John rameny.
„Aha, takže si to shrneme. Mého bratra unesla vyšinutá čarodějnice a my máme jen pochybný stroj, možná nefungující, na jeho záchranu? Okay tohle je opravdu skvělé.“ Pochodoval Bill sem a tam, prsty si mnul spánky.
„Klid. Panika nám moc nepomůže. Na tomhle stroji pracuji 20 let. Věřím ve funkčnost svého životního díla.“
„Já vím, dobře, jen… jde o Toma, víte? Mého Toma, mé všechno. Nemůžete čekat, že to budu mít na háku.“ Vydechnul Bill.
„To od vás nečekám… tohle podržte.“ Vrazil John Billovi do rukou jakousi trubici. „Musíme potřebné věci nastrkat do kufru auta a vyrazit na jednu opuštěnou část ostrova. Tam to uděláme. Nepotřebujeme svědky.“ Vysvětloval John. Bill jen přikývl.
…
Mezitím na druhé straně uběhl celý den a právě nastalo odpoledne. Nimuel zaúkolovala své služebné, a celou noc až do teď se chystala svatba. Tom toho moc nenaspal. Seděl u zastarale zdobeného okna na mohutném betonovém parapetu a pozoroval plískanici venku. Nebyla snad jediná vteřina, kdy by tady vysvitlo slunce, či silný vichr přestal házet opadanými stromy na všechny světové strany. ‚Billy, lásko moje, opusť mi, že jsem ti nedával najevo své city tak, jak sis zasloužil, dokud byl čas. Dokud jsem měl možnost. Teď už tě nikdy neuvidím a nepřestanu toho litovat do své smrti.‘ Tomovi se opět spustily po tvářích slzy. Opřel si hlavu o chladné sklo a svým dechem jej zamlžoval. Z čista jasna se prudce rozrazily dveře. Stál tam nějaký Nimuelin poddaný. Tom ho v duchu otituloval zombie. Všichni tady vypadali jako mrtví.
„Mám rozkaz tě nastrojit na svatbu.“ Oznámil Tomovi služebný.
„Nebudu si oblíkat tuhle maškarádu a tu čarodějnici si taky nevezmu!“ Vykřikl Tom.
„S tímhle královna počítala. V tom případě…“ Nedořekl služebný a hodil na Toma zelený prach. Ten jej znehybnil.
„Co si to dovoluješ? Za tohle zaplatíš.“ Prskal kolem sebe Tom, jak jej služebný začal strojit.
„Škoda, že mi také nedala něco na umlčení.“ Zabrblal si potichu pro sebe.
O hodinu později
Tom stál u oltáře s Nimuel. Samozřejmě nedobrovolně. Opět znehybnila jeho tělo. Všechno kolem bylo vystrojeno. Vůbec to však nevypadalo svatebně, nýbrž jako na pohřbu. Kněžský zombie mumlal nějaké nesmysly v jazyce, kterému Tom nerozuměl. O chvíli později se Nimuel napila z poháru a donutila se z něj napít i Toma. Kněží odešel a Nimuel, ačkoli Toma opět dá se říct, rozmrazila, přinutila jej svými čáry, aby ji následoval.
…
„Tak vše je na svém místě. Teď už jen pohnout pákou.“ John a Bill vyrazili na opuštěnou část ostrova a právě dostavěli bránu, s jejíž pomocí se měli dostat za Tomem.
„Co když to nebude fungovat?“ Strachoval se Bill. O půlnoci to vypukne. Srdce mu svírala obrovská úzkost. Jestli tohle nevyjde, půjde a skočí z prvního paneláku, který uvidí.
„Za tři minuty dvanáct, připrav se.“ Instruoval Billa John. Bill na sobě měl pouze plavky a byl bosý. Nestihl se v tom všem zmatku ani převléct. Ne, že by si na takovou věc vůbec vzpomněl. Jeho mysl byla zaplněna pouze záchranou Toma. Jakmile odbila půlnoc, John zatáhl za páku. Okamžik se nedělo nic a potom je oslepilo prudké světlo. Objevili se ve víru a padali dolů.
„Áááááá.“ Řvali oba dva z plných plic. Vyplivlo je to ven a přistáli ve křoví. Bill se odtamtud vydrápal a prskal kolem sebe.
„Říkal jste bezpečný cestování? Málem nás to zabilo.“
„No přistání jsem moc nepromýšlel.“ Vylezl z křoví i John a oklepal se.
„Očividně.“ Odfrknul si Bill. „Takže, co teď?“ Nadzvedl obočí.
„Vidíš ten zámek půl kilometru od nás?“ Ukázal John kamsi za Billa. Ten se ohlédl a otevřel na prázdno pusu.
„To je Nimuelino sídlo. Pokud poběžíme, můžeme se tam dostat během 3 minut, tak honem, neztrácejme čas.“
…
Nimuel zavedla Toma do zámeckých zahrad. Spíš hřbitova, jak tomu zase Tom dodal příhodný název. Najednou se zastavila, čímž Tomovi také znehybněly nohy.
„Uhm, co se děje?“ Zeptal se Tom potichu s nervozitou v hlase, tohle se mu ani za mák nelíbilo.
„Je čas na novomanželský polibek.“ Zazubila se Nimuel na Toma svými ne zrovna bílými zuby.
„C-co?! Novomanželský polibek?! To už proběhla svatba?!“ Vykulil Tom oči. Došlo mu, že ten kněžský zombie byl nejspíš oddávající, ale vždyť si ani neřekli ano.
„Samozřejmě.“ Začala se k němu přibližovat Nimuel. Tom nemohl utéct, do půl těla byl znehybněný.
„A… neměli jsme si říct a-ano nebo t-tak něco?“ Koktal vyděšeně Tom.
„Není třeba, zlatíčko.“ Tom před sebe natáhl ruce v ochranném gestu, když byla Nimuel až moc blízko.
„Já… já víš… ehm neměli bysme na to tolik spěchat… sotva jsme se vzali.“ Snažil se Tom zamlouvat situaci. ‚Jestli mě tahle zrůda políbí, na místě se pozvracím.“
„Oh, ty jsi tak sladký.“ Zasmála se Nimuel. Byla od něj jen pár centimetrů daleko. Tom zavřel oči a čekal na svůj nemilosrdný úděl.
„Nech ho na pokoji, ty jedna zmije.“ Ozval se hlas. Tom otevřel oči a spatřil nějakého postaršího muže. Nimuel obrátila pozornost k tomu muži a Tomovi se do nohou vrátil život. Pomalu couval, když v tom narazil na čísi tělo. Otočil se a spatřil svého bratra.
„Bille!“ Vykřiknul radostně a skočil mu kolem krku. „Ani nevíš, jak rád tě vidím.“ Tiskl se Tom k Billovi pevně.
„Tomi, jsem tady, všechno bude v pořádku.“ Špital Bill Tomovi do ucha a pohladil jej po vlasech.
„Jak dojemné.“ Ozvala se Nimuel. „Ne na dlouho, živí se odsud nedostanete.“ Vyštěkla.
„To si nemyslím.“ Zamával John Nimuel před obličejem lahvičkou s divnou fialovou tekutinou.
„Ty jeden syčáku.“ Vyletěly Nimuel z očí blesky. John však rychle uskočil do strany. Lahvička se skutálela do trávy. Nimuel se k ní chtěla přiřítit, ale John jí skočil na záda.
„Musíte na ni tu tekutinu vylít.“ Křičel na kluky. Bill se rozhodně vydal k lahvičce, jenže do cesty se mu postavil služebný zombie, co strojil Toma na svatbu. Tom k němu přiskočil.
„Ty jedna příšero, teď si vyřídíme účty, síly jsou vyrovnané.“ Skočil na něj. Bill urychleně přistoupil k lahvičce a otevřel ji. Nimuel ze sebe Johna shodila a právě na něj chtěla seslat nějaké kouzlo. Bill k ní přiběhnul a zezadu na ni tekutinu vylil. Ozval se křik a zapraskání. Oslnilo je světlo a Nimuel zmizela v plamenech ohně, stejně jako všichni její služební.
„Je mrtvá?“ Zeptal se Bill.
„Ne, jen uvězněná tam, kde by si nikdo nepřál být.“ Zvednul se John ze země. „Měli bysme se odsud rychle vypařit, zámek se co nevidět zbortí.“ Informoval kluky John. Bill přišel k Tomovi, popadl ho za ruku a všichni tři běželi zpátky k bráně. Návrat proběhl bez komplikací, až na přistání.
„Tenhle přístroj rád hází lidi do křoví.“ Brblal Bill, když se opět sbíral ze země.
„No, mohlo to být horší.“ Podotkl John.
„Jo, to bych tedy rád viděl jak.“ Mlel si Bill dál svou.
„Máš ve vlasech křoví.“ Usmál se Tom na Billa a větvičku mu vyndal.
„Oh Tomi, jsem tak rád, že jsi v pořádku.“ Skočil Bill Tomovi kolem krku. Po chvíli se otočil na Johna.
„Děkuju vám za všechno, bez vaší pomoci bych si neporadil.“ Potřásl Bill Johnovi rukou.
„Nemáte zač. Jsem rád, když můžu být užitečný.“ Mávl John rukou. Odvezl kluky zpátky k jejich příbytku a šel si po svém.
…
Později, když dvojčátka ležela přitulená v posteli, Tom zamumlal: „Už nechci žádnou ženskou ani vidět. Odteď už to budeš jen ty.“
„Ale, ale, nelíbila se ti? Taková krasavice.“ Ušklíbnul se Bill a šťouchl Toma do žeber.
„Tss. Taková hnusná semetrika. No řekni, vymyslel by tohleto nějakej mužskej? Ani by ho to nenapadlo. To jenom ženský pořád kujou nějaké intriky a nemůžou to jít nechat snadno dál.“ Gestikuloval zamračeně Tom. Bill se usmál. Byl tak roztomilý.
„Miluju tě.“ Zašeptal a políbil Toma do koutku úst.
„Já tebe taky.“ Stiskl Tom Billovu ruku. „A Billy?“
„Hm?“ Zamumlal Bill ospale.
„Myslím, že příští rok můžeme klidně zůstat doma. Další čarodějnice bych už asi nezvládl, co kdyby ta příští byla požíračka pohlavních orgánů?“ Bill se zachichotal.
„Cokoli, Tomi.“
KONEC
autor: Emilia
betaread: Janule
ano, opravdu taková milá, něžná pohádka… akorát do zdání opravdové pohádky chybělo přiznání, že John je ten muž, do kterého se původně zamilovala 😀 ale jinak nádherný… krásný příběh… 🙂
To bylo krásný…taková pěkná pohádka na dobrou noc…chtělo by to víc takovýchto povídek..opravdu se moc povedla…Krásná krásná pohádka 🙂
Hezká pohádka na dobrou noc =)♥
Stejně jako Sandra jsem si myslela, že John je tou osudovou láskou Nimuel.
Ale to se mi opravdu líbilo, pak mě to chytlo a musela jsem to dočíst do konce 😉 Myslím, že Tom byl i tak trošku vytrestaný za ten svůj rádoby zálet, na který pomýšlel, ale alespoň konečně otevřel oči a rozhlédnul se kolem sebe, konečně mu došlo, že na něm Billovi opravdu záleží, když pro něj tohle všechno udělal. A ta poslední scénka mě dostala nejvíc, myslím, že pokud taková čarodějnice existuje, určitě na Maledivy nepojedou, představa, že by Tom přišel o svou drahocenou chloubu, musí být ještě strašnější než horor… :-D♥
Prostě moc krásná pohádka ♥