autor: Áďa
Ahoj všichni moji milí čtenáři, co jste dosud věrně setrvali u téhle povídky. Moc se vám omlouvám, ale mám teď ve svém životě docela dramatické období. Tím, že se psaním povídek z toho všeho vybíjím, tak díky tomu jsou moje povídky takové, jaké jsou (mnohdy pochmurné až brutální, ale je to vlastně jen hromosvod, abych v reálném životě byla relativně v klidu a pohodě, i když to někdy prostě nejde). Ovšem díky Janulině enormně vyvinutému smyslu pro realitu jsem musela i já uznat, že povídka jde dějově akorát do hajzlu a stává se z ní scifi hovadina. Původně jsem ji chtěla dopsat dle svého plánu, ale pak jsem si řekla, proč si zkazit (snad zatím hezkou) povídku jen proto, že se kazí situace kolem mě.
Takže si teď odpočiňte od zdeptaného Billa, zmateného Toma i osudem potrestané Katy. Doufám, že odmlka nebude moc dlouhá. Ale jedno si pamatujte. Já nikdy nenechávám své povídky nedokončené, takže dřív či později pokračovat bude. Do té doby se ještě jednou omlouvám, ale Janule měla pravdu. Kvůli zasr**** okolnostem kolem mě nemusím povídku hned likvidovat, jen abych si ulevila. V tom mi dobře vypomůžou jednorázovky, tak těmi si můžete čekání krátit (budou – li nějaké).
Snad vás moc mezitím neodpadne, ale skutečně nejsem génius, abych zvládala opravdu všechno.
S pozdravem vaše zlá teta Áďa
Katy poněkud nervózně přešlapovala v příletové hale. Oči jí těkaly z lidí procházejících kolem na informační tabuli a zpět na lidi. Aby sama sobě přiznala, ve chvíli, kdy jí Tom zavolal, že přijede, se jí docela dost ulevilo. Skutečně měla obavy, co by dělala, kdyby se Tom na ni vyprdnul. Cítila se přitom hodně trapně. Musela si přiznat, že to byla ona, kdo se do nich pořád rejpavě a ošklivě navážel a ne naopak. Byla na ně hnusná, kde jen mohla, a teď se tady divže neplazila po kolenou jen proto, aby přiletěli a nenechali ji s miminkem ve štychu.
Povzdychla si a v tu chvíli pocítila příjemné vrnění v bříšku. Položila si na něj dlaň a sklopila k němu oči, rty se jí přitom zvlnily do něžného úsměvu.
„No copak? Těšíš se na tatínka? Měl by tu být každou chvíli…“
Ještě si teda nebyla jistá, jak s Tomem tuhle situaci vyřeší, až se to narodí. Samozřejmě, že první, co udělají, budou testy DNA, aby se ověřilo, že dítě je skutečně Tomovo, ale ona si tím byla jistá, tohle udělá jen proto, aby jí to Tom věřil. Vždyť kdyby se jí tehdy na letišti v Singapuru neztratila ta taška, ve který měla antikoncepční prášečky, tak by se to nebylo vůbec stalo, a i přesto, že prášky poctivě brávala, tak s drtivou většinou chlapů, dokonce i se svým přítelem, spávala raději s kondomem, cítila se tak jistěji a bezpečněji. A ani poté, co se vrátila zpět do Ameriky, tak nespala bez ochrany, takže Tom byl skutečně jediný, kdo se mohl stát otcem, pokud by se teda neděla inovace biblických příběhů a ona nebyla gravidní jen proto, že si to vymyslel někdo tam nahoře. A o tom teda docela pochybovala, takže jedinou možností byl opravdu Tom.
„Broučínku můj… ty máš za maminku krávu,“ povzdychla si smutně. „Chovala se tak ošklivě, a teď se musí doprošovat, aby pro tebe měla korunky, aniž by se musela někde zadlužovat…“
A přitom se nijak ošklivě vůči Tokiáčům chovat nemusela. Jenomže jí jinačí reakci na německou čtyřku nedovolovalo ego. Pohrdlivě se ušklíbla. Jak byla tak blbá a naivní! Copak si opravdu myslela, že ty zákeřný řeči jim ublíží? Ne, ten Bill měl pravdu. Chovala se jako malá, nafoukaná diva. Arogantní, jízlivá a zlá. A proč vlastně? Proč vlastně mladým magdeburčanům házela klacky pod nohy a kopala proti nim válečnou sekyru? Vždyť se ještě ten večer, co jí vyfoukli těsně před nosem její vysněnou cenu, mohli dát v backstage dohromady a uzavřít spolupráci! Vždyť by to vlastně ve finále bylo hezké! Ladilo by jim to, stačilo by přitom, aby obě strany jen malinko upravily svůj hudební styl, a mohla z nich být dobrá, úspěšná pětice. Na koncerty by chodilo jednou tolik fanoušků. Oni by ji prosadili v Evropě a ona je na oplátku v Americe. Byly by to pro obě strany jen výhodné. Ale ne, ona prostě musela bejt ješitná jak sviň, a teď to má tady i s úrokama. Otřásla se, když si vzpomněla, jak trapně jí bylo, jak moc se jí třásly ruce, když vytáčela Tomovo číslo s prosbou, ať přijede. Ale on se zachoval nikoliv hajzlovsky, jak by se na jeho místě nejspíš bývala zachovala ona, ale statečně, a tím si v jejích očích získal docela solidní respekt…
Tom, vcházejíc do haly, se na okamžik mezi dveřmi zarazil. Oči měl upřené na postavu, stojící kousek ode dveří a srdce se mu rozbušilo nervozitou. To musela být ona, určitě jo. Jenže… vypadala úplně jinak. Když ji viděl naposledy, v Singapuru, byla to namyšlená manekýna s rypákem arogantně neseným vzhůru a pohrdlivým pohledem, určeným každému, kdo se k ní přiblížil.
Ale teď měl pocit, že vidí někoho úplně jiného. Ze všeho nejvíc by to zjevení přirovnal k truchlící víle. V dlouhých, jednoduchých černých šatech, s vlasy rozpuštěnými a volně splývajícími až po lopatky, s mírně teskným výrazem a dlaní na břichu… a vlídným, mateřským úsměvem, když klopila oči k mírné vyboulenině, která byla na jejím břiše znát. Strnul jako solný sloup. Ona si povídala s miminkem. Ani si neuvědomil, že jeho rty se roztahují do mírného úsměvu. Vypadalo to tak roztomile! Po nějaké zášti z minulosti nebyl v její tváři ani sebemenší stín a bylo znát, že těhotenství ji absolutně změnilo.
Ani si nevšimnul, jak smutně se na něj podíval Bill. Jako ve snách se rozešel, dokud nedošel až přímo ke Katy.
„A – ahoj,“ pozdravil lehce nejistě a pokusil se o něco jako úsměv.
„Ahoj,“ špitla a rozpačitě přešlápla. Chvilku vypadala, že zápasí sama se sebou, a pak k Tomovi zvedla oči plné vděku.
„Děkuju… děkuju ti, žes přijel… nevím, jestli bych to sama zvládla.“
„Určitě jo, jsi statečná,“ pokusil se Tom, který uvnitř stále ještě cítil mírnou zuřivost za to, co jim udělal, rozptýlit své chmury a uvolnit situaci. „Ale ve dvou… se to líp táhne, co říkáš?“
Netušil ani proč, ale když z něj vypadla věta, kterou použil naposledy za svých mladých dětských let, musel se na chvilku zasmát. I Katy zacukalo v koutcích, ale pak ucítila, jak se její miminko pohnulo.
„Hele, hýbe se!“ vyjekla a rychle vzala Toma za ruku, kterou vzápětí položila do míst, kde byly cítit jemné pohyby.
Billovi se malinko rozechvěl spodní ret, když viděl, jak Tom přidřepnul na bobek a přiložil k jejímu břichu kromě obou dlaní i obličej. Bylo to, jako by mu někdo vrazil ledově mrazivou dýku přímo do srdce. Ten pohled ho tak bolel! A nejvíce zraňující na tom bylo, když viděl Tomův dojatý úsměv, to, že ti dva vypadají skoro jako skutečný pár, který se musel jen na chvilku rozloučit, a teď se zase shledává. Když viděl Katyin úsměv, to, jak se zářícíma očima shlížela k jeho bratrovi, který vypadal, že je z jejího břicha absolutně naměkko…
Sklonil se k Daimonovi, i když se ve finále moc sklánět nemusel, protože štěně, i když mu byly necelé tři měsíce, už mu sahalo až ke kolenům, a předstíral, že kontroluje, zda je karabina vodítka správně zacvaknutá v kovovém kroužku, zapuštěném v látkovém tenkém obojku. Maskoval tak to, že se mu po tvářích skoulelo několik slz. Najednou si vůbec nebyl jistý, zda to tady zvládne. Ještě před odletem, ba ještě v letadle si věřil, to Tom byl ten nervózní, skoro až z nadcházející situace vyděšený. Ale teď, když viděl, jak se ti dva k sobě mají, na to, co se vlastně mezi nima dělo… To prostě v sobě ten nečekaný příliv zármutku nedokázal udržet.
Začal se tu cítit jako páté kolo od vozu. Byl tady totálně zbytečný. Nemusel jsem jezdit, vypadá to totiž, že ti dva to tady zvládnou bez problému sami. Proč se jenom ten večer, kdy se rozhodl, že s bratrem poletí, nechal ovládnout bratrskými city? Kdyby letět odmítl, nebyl by svědkem téhle scény, kterou měl stále jasně před očima, i když hleděl do barzojovy uhlově černé srsti, která na hřbetě už začínala být malinko delší a kudrnatější. I když hleděl do černých chlupů, když do nich nořil obličej, pořád viděl, jak Tom dřepí na bobku a s pusou od ucha k uchu se mazlí s břichem té krávy…
„Bille?“
Rychle a nenápadně si do štěněčí srsti otřel obličej a zvednul hlavu, nutíc se tak silou vůle o úsměv, který byl ale skutečnému úsměvu na hony vzdálený, spíš vypadal jako křečovitá bolestná grimasa.
„Co je?“
„No jen, že už jedem… jedem domů,“ zavolal na něj skoro přes půlku haly, která je dělila, Tom, a Billovi bylo víc než jasné, i když ho přitom opět bodlo u srdce, že slovem domů myslí ke Katy domů.
„Jojo, už jdu… jen jsem kontroloval, jestli je voďák opravdu zacvaklej, nedávno zlobil,“ odpověděl hlasitěji, než měl v úmyslu, načež se zvednul a s Daimonem, vykračujícím si hrdě u jeho levé nohy, se došoural až ke dveřím, u nichž dvojice stála.
„Ahoj,“ zahuhlal a jen s vypětím všech sil se podíval Katy do očí. Nemohl zabránit, i když chtěl kvůli slušnosti, bleskům zloby a nenávisti, které na zpěvačku okamžitě vystřelily, když se na ni jeho temně hnědé oči zadívaly a po setkání s jejími se nebezpečně zúžily.
„Ahoj,“ skoro až šeptla v odpověď a provinile před jeho pohledem po pár vteřinách uhnula. Věděla, že ty blesky nenávisti, které hrozily, že ji na místě zabijou, si plným právem zaslouží.
„Máš hezkýho pejska… toho jsem na fotkách vašich mazlíčků ještě neviděla… je nový?“ pokusila se, na ni až nepřirozeně vysokým hlasem, aspoň trošku prolomit ledy. Zatímco Tom horlivě přikývnul, Bill Daimona, který se už už ke Katy s vrtícím ocáskem natahoval, aby ji očmuchal, prudce strhnul k noze, až pejsek překvapeně vykníknul, když pocítil, jak moc velkou silou s ním páníček cuknul, což ještě dosud nikdy neudělal.
„Ne, je mu sto let,“ syknul ironicky.
Katy se malinko zachvěla, když zaslechla, kolik nenávisti se v tom hlase ukrývá a o pár kroků ucouvla. Tom, vidouc chvění, si okamžitě vydedukoval, že jí asi bude zima a okamžitě si sundal svou o několik čísel větší mikinu a Katy do ní starostlivě zachumlal. To Billa totálně dorazilo, zvlášť když si Tom dovolil opravit jeho verzi psova věku.
„Dělal si prdel, neboj… jsou mu teprv tři měsíce a je neuvěřitelně hravej,“ zazubil se a natáhnul
k Daimonovi ruku, aby to pár gesty dokázal. Ale i před ním Bill, kterému se do tváří vlévala nebezpečná červeň, štěně strhnul.
k Daimonovi ruku, aby to pár gesty dokázal. Ale i před ním Bill, kterému se do tváří vlévala nebezpečná červeň, štěně strhnul.
„Nech ho na pokoji!“ obořil se na bratra. „Jsem rád, že se tady chová ukázněně! Blbnout si můžete doma!“ dodal, pevně doufajíc v to, že Daimonek, který měl právě vyměněné všechny mléčné zoubky za stálé, a všem to neustálým kousáním čehokoliv, hlavně rukou, musel dokazovat, nezklame a nadělá Katy z baráku kůlničku na dříví.
„A mimochodem, má rodokmen až do třináctýho století, tak bysme se tu před ním všichni měli plazit a brát za čest, když si o nás začne brousit zuby!“ syknul nasupeně a pohodil hlavou, až se mu do rovna vyžehlené vlasy rozhoupaly.
Svou kočičí chůzí vyšel před letiště, s Daimonem poslušně poklusávajícím těsně vedle jeho levé nohy, a malinko se pousmál, když mu čerstvý vánek zafoukal do tváře. Popustil vodítko, aby ho měl pejsek delší a mohl se vyvenčit, zatímco uvnitř svého těla byl spokojený sám se sebou. Moc dobře si všimnul, jak Katy reagovala na jeho pohledy a jak ji dorazil svými jízlivými větami. Malinko ho to zamrzelo vůči Tomovi, protože na něm bylo vidět, že se mu Billův přístup moc nezamlouvá, ale nemohl si pomoct. Všechny negativní emoce, které do něj kdy Katy vlila, a které se umocnily tím, jak vstřícný vůči ní jeho bratr byl, měl potřebu někde vybít, měl potřebu jí všechny ty věty a činy, kterými ho kdy zranila, vrátit, těhotenství netěhotenství. Však ona to přežije. Zvlášť, když má po svém boku jeho vlastní dvojče, aby z toho všeho chudinka náhodou neměla nervy a těžkou hlavinku. Znovu se pousmál, pochválil Daimona, který ukázkově očůral ozdobný keřík, a když zaznamenal, že se k němu ti dva blíží, nasadil si brýle a s nimi se na jeho obličeji opět usadil arogantní výraz.
„Tak kde je to auto? To tady budem stát věčnost nebo co?!“
„Ta – tamhle,“ špitla Katy a ukázala na poblíž stojící stříbrné Volvo. Billovi se při tom pohledu malinko zachvělo srdce. Byl to podobný typ auta, jakým bývala jeho milovaná Q7, než ji byl donucen rozmlátit o svodidla, aby se vyhnul čelnímu střetu. Měl pro tahle velká auta slabost, a teď ho začalo prudit, že ta čůza má takovýhle krásný autí, zatímco on si teď musí vozit zadek v pouhým bavoráku. Sice to byl kabriolet a dárek od rodičů k osmnáctinám, ale stejně, na auto s logem čtyř kruhů to nemělo, ale teď si prostě novou Audinu nemohl dovolit. Tiše zuříc, dokráčel až k vozu. Nechal ty dva nasednout, zatímco Katyin řidič nastartoval, a zatímco Katy se uvelebovala vepředu a Tom hned za ní, Bill s radostí zaznamenal, že Daimon počůral levé zadní kolo. Šťastně ho drbajíc za ouškama, vzal si pejska na klín a usadil se vedle Toma. Když zavíral dveře, neodpustil si s nimi pořádně třísknout.
„Sorry, to jsem nechtěl. U mýho auta se zadní dveře hůř zavíraly… síla zvyku,“ pokrčil rameny a jen stěží zamaskoval jízlivý úsměv, když viděl, jak se Katy malinko zachvěla, když slyšela, jak moc s jejím milovaným autíčkem třísknul. V naprostém tichu se rozjeli ke Katyinu domu a Bill si začínal myslet, že to nakonec nebude až tak zlé, když se bude moct takhle vybít a vrátit jí všechnu tu bolest, kterou mu kdy ta mrcha způsobila… a Daimon mu v tom určitě rád svými štěněčími kousavými návyky, za něž ho nikdo nemohl trestat, pomůže.
autor: Áďa
betaread: Janule
Sama jsem zvědavá, jak se bude povídka vyvíjet dál, Tommy v tom bude asi hodně lítat. Jeho reakce je naprosto normální, který budoucí táta by nebyl dojatý, když by svou partnerku viděl v tak výjimečném okamžiku? Katy se přeci bavila s miminkem zrovna o jeho tátovi 🙂
Stejně tak rozumím i Billovi, snad by bylo pro něj skutečně lepší, kdyby zůstal doma. Muselo mu srdce krvácet.
Ádi, jsem zvědavá, jaké východisko pro ně najdeš. Bill zůstane sám, že? Chudák, bude znovu trpět.
Daimon se ale zatím slušně činí :))
[1]: hele… já sama na rovinu vůbec nevím, jak se jim to zamotá dál. nějak jsem teď absolutně bez nápadů. tak jenom doufám, že to nepotrvá moc dlouho. ale co se tam s kým stane, tak to nemám šajna ani já…
No nevím, co napsat, jsem tím příběhěm dojatá. Neuvěřitelně se mi líbí. Billovou reakci chápu. Má na to plné právo. Upřímně je mi ho líto, ale Katy svým způsobem taky trochu. I když je pravda,že teď už je ze svých činů dost poučená.
Tom by možná mohl galantně aspoň před Billem skrýt až tak velké nadšení, i když je to u něj taky pochopitelné, ale stejně. Bill si toho vytrpěl dost a Tomík mu tím nevědomky ještě přidává. No uvidíme, jak to dopadne. 🙂
[2]: Já vím, musí tě chytnout tvá pověstná tvůrčí slina 🙂 Já si ráda počkám, vždyť víš.♥
Tedáááá, aby se z ní Tom nepotentoval…Tu potvoru zákeřnou žádné těhotenství nezměnilo, kdyby jí nechyběly peníze, tak by si na nějakého Toma ani nevzpomněla, falešnice jedna, vidím do ní jak do lednice…=(((
Chudák Bill, Tomovu dítěti nemůže konkurovat a asi ani nechce, je mi ho líto, zatím to vypadá, že to bude právě on, kdo půjde z kola ven…
Aspoň Daimon to má za sto bodov, ale mohl radši počurat Katiinu nohu, než auto xDDD
Ádi, doufám, že tě nějaká ta můza brzo navštíví, přece nemůžeme nechat Billa takhle se trápit =)