autor: Áďa
Stál v temné chodbě bez oken. Byl tam sám. Ani Tom, ani Georg s Gustavem, ani David, dokonce ani nikdo z fotografů tam nebyl. Zachvěl se a přešlápnul z nohy na nohu. Podpatek kozačky z hadí kůže tiše zazvonil o kamennou podlahu, ale i když akustika byla velmi silná a ozvěna se chodbou nesla do dáli, nikdo nereagoval.
Přesto Bill cítil, že není sám a sílila v něm děsivá předtucha něčeho hodně moc nebezpečného. Ta předtucha mu vháněla led do žil. Znovu nervózně přešlápnul. Vystrašeně upíral oči do tmy před sebou… a pak to uviděl. Z hlubin chodby se k němu plazil had. Ale i když vypadal stejně jako ten, kterého měl na sobě při rozhovoru a focení, byl tenhle jinačí. Byl mnohonásobně delší, a mohutný byl skoro tak jako Bill. Ladnými, elegantními oblouky vinul své tělo blíž a blíž, a když se dostal až k nohám vyděšeného zpěváka, který byl hrůzou paralyzovaný na místě, zvednul svou ošklivou, ploskou hlavu až do úrovně Billova obličeje.
„Nemussssíššš ssse sssnažit,“ zasyčel had a přitom se rozeklaným jazykem dotkl Billovy tváře. „Osssudu neutečeššš… ať budete dělat cokoliv, tak užžž nikdy nebudete tak ssslavní jako dřív… vaššše hvězzzda zzzhasssíná… zalezzz… zalezzzte do sssvých děr… a nevyssstrkujte nosssy… nebo si je můžžžete ssspálit…“
Omotával se přitom Billovi kolem těla, s každou smyčkou se jeho tělo stahovalo víc a víc.
„Ale já chci, aby to bylo jako dřív,“ kníknul Bill vyděšeným hláskem. Ucítil něžný dotek na tváři, ale když se tam podíval, uviděl jen hadí jazyk.
„Nepovede ssse to… nikdy…“ syknul had a změřil si ho pohrdavým pohledem. „Kažžždá loď ssse dříve nebo pozzzději potopí… sssbalte to…“
„N -n ne,“ vzlyknul Bill a jenom stěží už dokázal dýchat, jak ho silné hadí tělo svíralo, a znovu ucítil dotek, tentokrát na čele. Dotek strašně studil a Bill poznal, že si na jeho čelo had položil hlavu. „Prosím, nech mě být…“
„Neboj,“ šeptnul had hlasem, který Bill znal a začal znova syčet. „Je to zbytečnossst…“
„Ne…“
„Neboj, Billí… zbytečnossst…“
„Ne, prosím…“
„Zbytečnossst…“
„NE!“
„Zbytečnossst…“
„NEEEEEEE!“
Bill vyletěl až do sedu. Celý obličej mu zkrápěl horký pot, obklad, který mu měl srazit horečku, se válel na zemi, jak ho Billovo vymrštění se shodilo. Přerývaně dýchal a ruce, kterými byl zapřený o matraci postele, se mu slabostí rozklepaly natolik, že už dál nebyly schopny ho udržet, a on se tak opět zhroutil na záda. Vyděšeně kolem sebe těkal očima, ale to už se v jeho zorném poli objevil Tom.
„Neboj, miláčku… neboj…“
Billovi se rozklepaly rty.
„To – Tomi, já-„
„Neboj se, Billí… nic se neděje, už je to dobrý… jsem u tebe, zlatíčko…“
Svým tělem se na něj opatrně položil. Volnou rukou dal Billovi opět na čelo obklad a konejšivě své dvojče objímal do té doby, dokud se Billovi aspoň trošku nesrovnal dech.
Bill absolutně nechápal, co se děje. Bylo mu neuvěřitelné vedro, i když se klepal zimou. Měl nehorázný strach a pořád měl tendence kolem sebe vidět toho gigantického hada, který mu šeptal ta ošklivá slova. Chvílemi mu bylo docela špatně a znervózňovaly ho Tomovy oči, které byly zarudlé, jako by jeho bráška plakal.
„Tomi… prosím… co se děje?“ kníknul a samotného ho překvapilo, jak moc slabě jeho hlas zní.
Tom se na něj smutně podíval.
„Jsi nemocný, maličký… udělalo se ti špatně. Zvracel jsi a pak jsi omdlel. Naskočila ti horečka a až do předchvíle jsi blouznil… kvůli pár posranejm fotkám,“ zavrčel Tom nenávistně a sevřel ruce v pěsti.
Bill si tiše povzdychnul. Měl pocit, že to, co mu Tom vyprávěl, mu je hodně povědomé, ale když se na to snažil rozpomenout, znovu ho silně zabolela hlava. Tiše zasténal a Tom ho něžně líbnul na spánky.
„Odpočívej, miláčku… musíš nasbírat síly.“
Bill mlčky kývnul, ale i to kývnutí mu způsobilo silný tlak ve spáncích, až z toho znovu tichoučce fňuknul. Tom to zanaříkání pochopil jinak.
„Neboj, už tam nepůjdeme… už se nebudeme fotit s těma bestiema… a ty boty jsem nechal zničit,“ pousmál se, neuvědomujíc si, že Bill ve svém horečnatém stavu nepobírá, co mu říká. „Už se ti nic nestane, o to se postarám.“
Přiložil mu ke rtům hrníček s čajem, ve kterém byly rozpuštěné léky, a přiměl své dvojče to vypít.
Jak Bill polykal teplou, skoro až horkou tekutinu, cítil, jak se mu žilami šíří jakýsi příjemný pocit tepla a bezpečí. Najednou začínal mít dojem, že to s ním nebude tak špatné, že ten stav, ve kterém teď je, mu někdo určitě vysvětlí, že Tomovy oči přestanou být tak moc rudé a smutné. S těmito myšlenkami přestával vnímat realitu a ponořil se do klidného spánku beze snů…
O týden později
„Ne. Stevene, to ne! Řekni, že si děláš srandu!“ zakvílel David do telefonu, zatímco jeho čtyři svěřenci v tichosti seděli na gauči a nejistě ho pozorovali. Byli už zpátky v Německu, ale ještě dřív, než se sem stihli dostat, je předběhl bulvár se zprávou o jejich totálním fiasku, které se jim v Japonsku přihodilo. Propírali to teď všichni, a i když se s tím kluci snažili vyrovnat, Bill to nesl velice těžce. Pořád ještě nebyl stoprocentně fit a zevnitř ho spaloval drtivý pocit viny. To on se předvedl jako ten největší srab. Měl schízu z hada, který byl krotký a nic mu neudělal. Všechny ty posměšné narážky, které byly korunovány jeho fotkou s hadem kolem krku, hadími botami na nohou a textem o jeho následném zhroucení, patřily jemu. To on pošpinil dobrou pověst kapely zrovna tam, kde se toužili prosadit snad ze všeho nejvíc.
Zdrceně si povzdychnul, nenápadně, aby to nebudilo podezření, si poposednul blíž k Tomovi a s hlavou v dlaních sledoval Davida, který vypadal, že vede hodně, hodně nepříjemný hovor. Svíraly se mu útroby tím, co se bude dít za pár dnů. David se teď určitě dozvídá něco od Universalu, a to něco bude muset on, Bill, vykonat, ať to bude cokoliv…
„Ne, Stevene! Prostě ne! Tohle nemůžete!“ vřísknul nebezpečným hlasem a Billovi se rozšířily zorničky. To nevypadalo dobře, ani trochu.
„Takže tohle je vaše poslední slovo?“ syknul David. „Fajn… prosrali jste to na plný čáře… ale že nám vrazíte kudlu do zad zrovna vy, to jsem fakt nečekal… ALE NA TO TI SERU, TY KOKOTE! Nazdar.“
S tím nejděsivějším zaryčením, při kterém se zježily všechny chlupy na těle všem čtyřem klukům, mrštil svůj mobil proti zdi, a když na zem dopadlo několik kousků přístroje, začal po nich zlostně skákat. Brunátněl ve tváři čím dál víc a vypadal, že je naprosto zbavený všech smyslů. Bill se bojácně schoulil Tomovi za záda, ale nikdo si toho nevšímal.
Trvalo asi deset minut, než se David uklidnil. Během té doby stihnul výbuch vzteku, příliv pláče a záchvat totální bezmoci. Na obličeji se mu vystřídaly snad všechny barvy, než se už relativně uklidněný, pořád však ve stavu bezmocné deprese, zhroutil do křesla.
Nikdo se neodvážil ani ceknout, dokud se David párkrát nenadechl.
„A je to v hajzlu… Universal s náma právě skončil.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Ach proč to bylo tak krátké? Ne, neber mě vážně, prostě se mi to líbí, přijde mi, že něco podobného by se časem klidně mohlo stát.
No jsem zvědavá, co se bude dít dál:)
Jej, to už je konec?
Záčátek s hadem mi připomněl vizi, zlé proroctví z "Ďáblovy lsti". Zlá předtucha se plní…
Opět mě dojímá Tommyho péče o nemocného Billa. Ádi, ty zase Billa tak trápíš :)))
Jsem opravdu zvědavá, co s nimi máš v plánu dál…
Fúha no tak toto som nečakala. Je mi ich všetkých lúto a najme Billa. Som zvedavá ako to bude dalej vyzerať.
Tak tohle se vyvíjí fakt dost drsně…
Chudák Bill, přijde mi jako před nervovým zhroucením a tahle zpráva mu zrovna moc nepřidá, je mi ho strašně líto, ještě, že má Tomiho, který ho dokáže podržet a povzbudit, ale ani Tom není ze železa a i on bude potřebovat podporu.
Po pravdě, že je Universal odepíše jsem nečekala, spíše jsem si myslela, že budou chtít po klukách nějaký twincestní skandál, teď nevím, co je horší.
A začínám se bát, znám Áďu a vím, co dokáže… =)