autor: Sch-Rei
„Tome, musím s tebou mluvit,“ pronesl Tomův otec, a založil ruce. Tom se kousnul do rtu a přikývnul.
„A-ano?“
„Vím, že z toho nebudeš moc nadšený, a našel sis tu přátele, dokonce jak jsi říkal… přítele, ale… V práci mě přeložili jinam,“ povzdechnul si a sklopil pohled. Tom zalapal zděšeně po dechu.
„Cože?“ vypísknul a zakroutil hlavou.
„Nemůžeme se zase stěhovat!“
„Je mi líto, Tome.“
***
„Bille! Běž otevřít,“ houkla Simone. Někdo poplašně zvonil u nich na zvonek. Bill protočil oči a seběhnul schody z patra. Doběhnul po velké předsíni ke dveřím a otevřel je. Rozzářeně se usmál, když zjistil, že tam stojí Tom, ale úsměv mu klesnul, když zjistil, že jeho tváře jsou utrápené, opuchlé a uslzené. Vyšel z domu a zabouchnul dveře.
„Tomi? Co se děje, pláčeš?“ řekl ustaraně a přitáhnul si dredáče k sobě. Tom mu obmotal ruce okolo krku a zavzlykal. Začal v rukou drtit Billovo tričko. Hlavu zabořil do prohlubně mezi Billovým krkem a ramenem.
„J-já… M-my…“ vzlykal.
„Tome, v klidu, neplakej.. Ššš…“ šeptal Bill a hladil Toma po zádech.
„Co kdybysme si na to šli sednout dovnitř, hm?“ navrhnul tiše. Tom jen znovu zavzlykal a přikývnul. Bill se na něj pousmál a věnoval mu polibek na rty. Tom se na něj podíval a zamrkal. Bill se usmál a chytil Toma za ruku. Propletl s ním prsty a vtáhnul ho dovnitř. Ještě před tím, než vyšli dřevěné zdobené schody do patra, kde byl Billův pokoj, nezapomněl ho Bill upozornit, že krom něj je doma ještě jeho matka.
„Tak, povídej, co se děje?“ řekl ustaraně Bill a přitáhnul si Toma, který stále plakal k sobě.
„M-my… Otce přeložili v práci na druhou stranu republiky,“ zavzlykal. Bill zalapal po dechu.
„J-jak že?“ zamrkal poplašeně a chytil Toma lehce za bradu.
„Musíme se stěhovat, znovu,“ zavzlykal a objal Billa okolo ramen. Bill nevěřícně koukal před sebe. S pootevřenou pusou pohledem probodával zeď před ním. Stěhovat? Pryč? To jako že… Bude bez Toma? Začaly se mu oči naplňovat slzami.
„Nechci,“ šeptnul Bill a pevně semknul víčka. Nevěděl, jak je tohle možné. Jak je možné, že pláče? Cítil zvláštní pocit v hrudi. Nebylo to nic příjemného, chtěl se toho zbavit, ale čím dál víc věřil skutečnosti, že se Tom bude muset stěhovat daleko od něj, tím víc to bylo silnější a nesnesitelnější. Zavzlykal. Tom se od Billa kousek odtáhnul.
„B-Bille?“ pípnul. Bill k němu zvednul pohled plný slz.
„T-ty… Ty pláčeš?“ zašeptal a začal si utírat slzy. Bill jen mlčky přikývnul a kousnul se do rtu. Tom se pousmál. Začal Billovi stírat z tváře slzy. Bill se zachvěl a přivřel oči.
„Proč?“ vzlyknul tiše Bill.
„Hm?“ zamrkal Tom a naklonil hlavu trošku do strany.
„Nemůžeš mě opustit,“ zavzlykal Bill. Tom jen mlčel a snažil se zahnat další slzy, které se mu prodraly přes víčka na tvář.
„Nemůžeš, protože jen s tebou cítím to, co cítím. Jen s tebou mám pocit, že můžu létat, jen tvé oči mě unáší do závratí, jen tvé doteky mě rozechvějí. Jen tvé rty mě pohltí vlnou slasti a jen pohled na tebe mi rozklepe kolena. Jen minuty bez tebe mě dokážou zabíjet touhou se tě zase dotknout, políbit tě. Jen ty mě dokážeš opravdu rozesmát, jen ty mě dokážeš opravdu rozplakat. Jen ty dokážeš se mnou udělat to, co ještě nikdo nedokázal. Tome, jen do tebe jsem se dokázal zamilovat…“
KONEC
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
I když tenhle konec v podstatě vůbec koncem není, je opravdu krásný…♥
Billovo vyznání bylo nádherné a já si prostě budu představovat, že si spolu psali, telefonovali a že se po nějaké době Tom přistěhoval zpátky k Billovi, jsou přece bratři, tak proč by to takhle nemohlo být =)
Oni prostě musí zůstat spolu, navždy =)♥♥♥
[1]: Víš, Jani, ono to ještě pokračování má, řekla bych hodně dlouhé, ale sem na blog už to posílat nebudu. Nemá to cenu… Chtěla sem. ten děj sem všelijak komplikovaa a prodloužila, měla to být druhá řada, ale jak říkám… kašlu na to. I když moje vícedílky se nikdy extra nečetli, tak aspoň myslím, že by se našli nějací tři lidi, co si to přečtou…
Ale Tobě strašně moc děkuju. 🙂 Za všechny komentáře. <3 Komentuješ mi každou povídku, a aspoň umíš hodně potěšit a autorku trošk unakopnout k dalímu dílu, protože ví, že aspoň jedna osoba to určoitě čte a na tvoje komentáře se vždycky u povídek těším nejvíc. 🙂 ^^
Takže moc Ti děkuju. ^^
Abych řekla pravdu, ani se ti nedivím. S komentáři je to opravdu smutné, a neni to jenom u tvých povídek, týká se to v podstatě většiny povídek, co tady jsou. Běžně se mi stává, že něco čtu a komentuju jenom já a Ondina, někdy mám pocit, že ta tisícovka lidí z návštěvnosti, která sem chodí, jsme vlastně jenom my dvě…
Je to smutné a mě je vždycky líto, když to vidím. Nevěř tomu, že tuhle povídku čtu jenom já, těch lidí bude dost, ale bohužel je nikdo nepřinutí komentář napsat. Za chvilku opravdu dojde k tomu, že se autoři na psaní vykašlou a nebude co číst a zbyde jenom archiv. A Janule se nakonec tak naštve, že se na blog definitivně vykašle a potom si snad lidi konečně uvědomí, jak se chovali…
Snad tě to neodradí od dalšího psaní, i když chápu, že po tomhle máš nejspíše chuť se na všechno vykašlat.
Takže vydrž, třeba bude líp =)♥
Flashbacky mi konečně odhalily, proč byl Bill tak bezcitný, byla to jen jeho obrana vůči světu. Tímto způsobem se pral se životem, který byl zlý.
Tommy ho krásně změnil, už jen, když Tommyho dokázal Bill pohladit po tváři, to byl velký úspěch. Po jejich krásné chvíli naopak Billa Tommy probudil svými rty. Mě samozřejmě dostal okamžik, kdy byly popsány Tommyho oči jako 2 čokoládky!♥♥♥
Konečně, když našel Bill smysl života a jak jsem už tady v jednom komentu psala světlo v tom jeho životě, zakročí ten zlý osud…
Bill Kaulitz PLÁČE – oh, to tedy nenechá chladnou ani mě! To jeho konečné vyznání – nádherně volená slova, která přesně osloví…míří na to místo za hrudní kostí.
BTW: na obrázku k povídce se mi Tommy moc líbí, jedna z nej fotek z doby, kdy měl dredy (s tím plyšákem).♥
Ono je to s komentáři takové těžké – já osobně třeba vícedílky čtu téměř zásadně až po dokončení naráz – protože si nevzpomenu každý den se podívat, jestli nevyšel nový díl a mezi díly děj vlivem spousty jiných podnětů zapomínám … takže až vidím poslední díl nějaké povídky, sednu si a přečtu si ji celou … a tedy nemůžu komentovat průběžně a motivovat autorku, ikdyž se mi následně povídka strašně líbí …