autor: Malámúza
Priority
„Tohle není špatné,“ řekl Ted.
„Znamená to, že je to sračka?“ Zeptal se Tom s lehkým úšklebkem, když se jeho prsty vzdálily od strun.
„Ne,“ zasáhl do toho Steve a přitáhl si židli vedle Billa, který, k Tomově úlevě, do toho zatím nijak nezasahoval. Bill příliš nemluvil a pouze uchváceně sledoval dění kolem sebe z pozice u mixážního pultu. „Ale chci trochu pracovat s tím přemostěním.“
„Jo, myslel jsem, že to řekneš,“ řekl Tom a natáhl se pro notový papír se svými zápisky, který mu visel na kytarovém pouzdře. „Taky se mi to moc nelíbí.“
„A chci přivést Mika a zapracovat na základu,“ pokračoval Steve a vzal si nabízený papír od Toma. „Dělal jsi na tom s Mattem, že?“ Vzhlédl pro potvrzení. „Takže tohle viděl?“
„Jo, i celá kapela,“ ujistil ho Tom. Jeho oči zabloudily k Billovi skloněnému na své stoličce, zatímco se Steve díval na hudbu. Tom pocítil okamžité bodnutí viny za to, že ho přivedl. Bill nevypadal znuděně, ale vypadal nervózně. Nebylo těžké poznat, že tady nechtěl být. Když zvedl oči od svých nehtů a našel na sobě Tomův pohled, znovu se podíval jinam a přesunul nohu na jednu z ostatních stoliček.
Tom potřásl hlavou a odvrátil pohled od svého bratra. „Co?“ Řekl Stevovi.
„Ptal jsem se, ´Má k tomu Matt i text?´“ Zopakoval a vypadal trochu frustrovaně. Dokázal být o trochu více strach nahánějící než Ted, který vždycky vypadal, jako že chce být s každým kámoš. Ale zase, taky byl starší než všichni ostatní v místnosti. Občas Tomovi připomínal Davida; díky němu Tomovi jeho starý manažer chyběl. Zeptal by se Billa, jestli ho v něm taky viděl, kdyby si nemyslel, že by to vše jen zhoršilo.
„Uh… ano,“ dostal ze sebe Tom, nebyl si jistý, proč mu dalo tolik práce soustředit se na naprosto obyčejné úkoly.
„Okay, půjdu mu zavolat; zjistím, jestli by sem on nebo Janice nemohli přijít,“ informoval je Steve a už vytahoval svůj mobilní telefon. „Hned jsem zpátky.“
Vyšel ven na chodbu a rozhostilo se ticho. Ted byl od chvíle, kdy začali pracovat, neobvykle tichý a Tom se bál, že každým okamžikem bouchne a případně začne obtěžovat Billa ještě víc, když už i teď se zdál být nesvůj. Tom ho ostražitě sledoval, ale zíral dolů na své tenisky, stejně jako Bill na své boty. Možná se ho Tom svým dřívějším okřiknutím dotknul, kdo ví. Ale v celé místnosti byl tak zvláštně napjatý vzduch, že si byl Tom docela jistý, že to nemělo co dělat s jazykovou bariérou.
Tom mohl slyšet, jak si Ted odkašlal, jak si Bill dloubal nehty, a tak spíš jen proto, aby ty zvuky potlačil, se jeho prsty znovu rozběhly po strunách v náhodných tónech. Pohupoval přitom hlavou a jeho mysl se rozlétla, zatímco zíral do nahrávací místnosti, hlavně proto, že byla v jeho zorném poli než z nějakého jiného důvodu.
Nejprve to neregistroval. Nedíval se na Billa a nebyl to neznámý pocit, takže chvíli trvalo, než se na to jeho uši zaměřily, aby si uvědomil, že si jeho dvojče brouká spolu s ním. Bylo to tak přirozené a známé, a když si Tom uvědomil, co se to děje, téměř nechtěl přestat. Jakkoliv moc si myslel, že by jej bolelo, kdyby znovu slyšel Billův hlas, vůbec nepomyslel na to, že mu to chybělo.
Ale přestal. Přitiskl dlaň proti strunám, uklidnil jejich vibrace a otočil se, aby sledoval Billa, který mu jeho pohled vracel, jeho melodické tóny se také vytratily. Tom nyní mohl říct, že Bill to taky nedělal úmyslně, a to jej zklamalo.
Zírali na sebe a Tom nevěděl, jestli si toho Ted vůbec všiml, a tak sklopil hlavu a vzdychl, opřel se a spustil kytaru tak nenuceně, jak jen to dokázal. Bill se neodvrátil tak jednoduše a Tom viděl, jak jej Ted zvědavě sledoval. Tom hádal, že už ten pohyb zaregistroval.
„Promiňte,“ řekl Bill anglicky, než následoval Stevovu cestu ven ze dveří.
Ted se otočil k Tomovi s téměř komicky zmateným výrazem na tváři. „Já myslel, žes říkal, že nemluví anglicky.“
Tom potřásl hlavou a ani se neobtěžoval se na Teda podívat, zatímco se sám postavil, odložil kytaru do pouzdra a zvolal přes rameno „Hned jsem zpátky.“
Steve vypadal vylekaně, když vtrhl na chodbu, telefon měl stále přitisknutý k uchu. Pohlédl zpět na místnost, ze které se Tom vynořil, a pak na něj.
„Viděl jsi mého bratra?“ Dožadoval se Tom, vůbec se přitom nestaral o osobu čekající na druhé straně Stevova telefonu.
„Co?“
„Můj bratr, ten, který byl tam uvnitř s námi,“ vysvětlil Tom a střelil pohledem dál do chodby. „Viděl jsi, kam šel?“
„Řekl ´Koupelna?´ Usoudil jsem, že to byla otázka, tak jsem mu ji ukázal,“ řekl mu Steve. „Takže předpokládám, že je tam.“
„Scheiße,“ zamumlal Tom, otočil se a zamířil zpátky směrem ke kancelářím. Za sebou slyšel vágně Stevův telefonní hovor, dost na to, aby zjistil, že to byla Janice, kterou se mu podařilo sehnat, než zahnul za roh a hluk v pozadí se pomalu vytratil.
Tom nikdy dřív ve svém životě nebyl tak rád, že našel nějaké dveře odemčené, ale když je otevřel, nevěděl, co dělat. Bill stál opřený o umyvadlo, ale voda netekla. Jeho tmavá hlava byla sehnutá, prsty svíral porcelán, a Tom věděl, že Bill ví, že tam je, ale nepohnul se, dokonce ani nepotkal jeho pohled v zrcadle.
„Bille?“ Odvážil se Tom po chvíli.
„Myslím, že…“ Bill polkl a popotáhl, o krok ustoupil. Stále se neotočil čelem k Tomovi. „Myslím, že přijet sem možná byla chyba.“
***
Vanessa byla doma, když se vrátili.
Byla v teplákovce, ale vlasy měla stále ještě udělané z natáčení a vypadala krásně tím přirozeným způsobem, který si dovolila jen doma. S očekáváním vzhlédla od svého laptopu na Toma, než jí oči padly na Billa, který byl po celou jízdu domů tichý, navzdory Tomovým snahám s ním navázat rozhovor a vysvětlit mu, že to, co se stalo, byla jen stěží velká věc, ačkoliv Tom věděl, že byla. Bože, bylo to málem intimnější, než kdyby se znovu políbili.
Ale myslet na líbání Billa právě teď zřejmě nebyla ta nejmoudřejší volba.
„Budu nahoře,“ řekl mu Bill, jakmile spatřil Vanessu, byla to jeho první slova od chvíle, co dříve opustil koupelnu. Tom ho chtěl zastavit, promluvit si s ním a přinutit jej odpovídat, ale v současné chvíli byla jeho snoubenka daleko naléhavější záležitostí. Sledoval, jak Bill míří zpátky do chodby, než se k ní znovu otočil.
„To odkráčíš pokaždé, když na mě budeš naštvaná?“ Zeptal se Tom. Nebyl to ten nejlepší způsob, jak začít; mohlo to být snadno interpretováno tak, jako by se chtěl začít hádat, ale řekl to téměř hravým tónem. Protože to tak bylo jednodušší.
„Omlouvám se,“ řekla lehce. Tom jí tuto schopnost záviděl, ačkoliv by to nikdy nepřiznal. „Za tohle,“ dodala.
„Já, ehm…“ Tom si nacpal ruce do kapes a zadíval se někam do blízkosti televize. Vzdychl a znovu pohlédl na Vanessu. „Podívej,“ začal. „Já jsem se tak trochu… trénoval v tom, abych byl nezávislý. Jsou tady určité věci, o kterých nerad mluvím, a které s tebou opravdu nemají nic společného.“
„Tvoje rodina by neměla být jednou z nich.“
Tom jí chtěl odseknout s ´Říká kdo?´, ale kousl se do jazyka. Kdyby se dohadoval, že vůbec netuší, čím si ohledně své rodiny procházel, jen by si pod sebou vykopal ještě větší díru, to věděl. Věděla by to, kdyby jí to řekl, o tom právě mluvila. „Jenom říkám,“ řekl místo toho, „… že to bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu na to, jak všechno sdílet.“ Dokonce i když strávil většinu života děláním právě tohohle. To, co neřekl, bylo, že s někým jiným.
Vanessa pokrčila rameny s neveselým úsměvem na tváři. „Jak dlouhá je nějaká doba, Tome?“
Na to Tom neměl odpověď, ač by jí jednu rád dal. Zavrtěl hlavou. „Já nevím.“
Vanessa si povzdychla a zvedla si ruku, kterou se zapírala o křeslo, k ústům a odvrátila se od něj. „… Opravdu bych si někdy přála dostat se ti do hlavy,“ řekla nakonec spíše sama pro sebe než pro něj.
Tom se nad tím zamyslel. „Ne, nepřála,“ rozhodl se.
Znovu se k němu otočila. „Miluju tě,“ řekla a vzhlédla, protože usoudila, že takové prohlášení si zaslouží oční kontakt. „Ráda bych ti trochu porozuměla. Jak můžu milovat někoho, komu nerozumím?“
Tom si nebyl jistý, jestli tím komentuje ironii celé té situace, anebo jestli se jej skutečně ptá.
„Chceš si mě vzít?“
Ta otázka byla jako rána do obličeje, dost na to, aby jej rozhodila, ale jeho odpověď byla okamžitá. „Ano. Bože, jak bys vůbec mohla-„
„Já vím, já vím,“ přerušila ho a Tom, nastartovaný s dlouhou tirádou, byl trochu zklamaný. „Já vím, měla bych to vědět.“
Tom uvažoval, jestli to znamenalo, že to nevěděla, ale už dál nepokračovala. Myslel si, že tohle bylo takové klasické dohadování, ale už jej začínala trochu děsit. Přešlápl z nohy na nohu, nejistý, co říct. Ani si nebyl jistý, jestli byl na řadě, aby promluvil. Ale pak se Tom rozhodl, že k tomu nechce být Vanessou pobízen stejně jako doktorem Carlislem. Nebylo to fér. Zasloužila si něco lepšího než zacházení, které dával někomu, koho ani neměl rád.
„Budu se víc snažit,“ řekl jí a znovu tím přitáhl její pozornost.
„Jo, to vím,“ řekla, povzdechla si a odložila svůj laptop na gauč, aby mohla vstát. Obešla gauč a zastavila se těsně před Tomem, zvedla ruce k jeho krku a postavila se na špičky. Tom ji políbil dřív, než mohla ona políbit jeho, trochu překvapen, když se ukázalo, že chtěla pouze jednoduchou pusu. Vrátila se zpět na celá chodidla a palcem mu přejela po tváři. „Ale chci, abys to dělal proto, že to chceš. Ne proto, že si myslíš, že musíš.“
„Já-“ Začal Tom, než si uvědomil, že nemá připravenou žádnou odpověď. Chtěl si myslet, že to není pravda, chtěl být schopný jí říct, že to tak není. Chtěl jí říct, jak moc je pro něj důležitá. Jak moc chtěl, aby pro něj byla ta nejdůležitější. A jak moc mu je líto, že není.
Ale omluvit se za to by znamenalo přiznat, že pro něj není ta nejdůležitější. Přiznat to sám sobě i jí. Takže Tom neřekl nic.
„Poslouchej, já nejsem naštvaná,“ řekla Vanessa, poodstoupila a už se mu nedívala do očí. Bill cítil to ´ale´ dřív, než přišlo. „Ale, já, uh… zůstanu na pár dní u Cama.“ Znovu vzhlédla, zjevně se snažila odhadnout jeho reakci. „Je to v pořádku?“
Tomův okamžitý instinkt byl vehementní Ne. Dokonce i když to ale předpokládal, tak ho nečekal. Více než cokoliv jiného byl v šoku, že se tak rozhodla zřejmě už dříve během dne, když už její bratr věděl, že přijde. Dřív, než si s ním vůbec promluvila o tom, co se stalo.
Sakra. Tohle byla velká věc.
„Já nevím,“ řekl Tom, protože to nevěděl.
„Je to problém, Tome,“ řekla mu, jako by to sám nevěděl. Už začínal chápat, co na tom bylo tak zoufalého. „Trvá to už nějakou dobu. Včerejší večer byl jen…“ odmlčela se, zněla rozčileně buď nad sebou samotnou, nebo nad celou tou situací.
„Jo,“ řekl. Už nechtěl slyšet víc.
„Není to ani pauza.“
„Tak co to je?“ Zeptal se Tom a odfrkl si. „Co? Chceš… přemýšlet? Nebo něco takového?“
„Ne,“ ujistila ho, rukou sevřela jeho paži. To jej trochu uklidnilo a vydechl. „Chci, abys přemýšlel ty.“
Tom jen sotva našel sílu, aby odpověděl, když ho znovu políbila, o trochu déle než poprvé. Pak zacouvala a následovala Billovy kroky nahoru po schodech.
Tom se po chvilce otupěle posadil na pohovku.
Zůstal tam, dokud neuslyšel bouchnutí vstupních dveří.
***
Tom nedokázal unést myšlenku, že by Bill zmizel i pro dnešní večer, což byl důvod, proč se nakonec vydal nahoru.
Bill někomu psal na svém mobilním telefonu, když Tom vstoupil do pokoje pro hosty, ale vzhlédl, jakmile podlaha zavrzala. Nejprve vypadal nepohodlně, než se celá jeho tvář zkroutila obavami. Svěsil nohy ze strany postele a posadil se.
„Co se děje?“ Zeptal se.
„Vanessa odešla,“ vyhrkl Tom dřív, než si to vůbec uvědomil.
Poté nedokázal přečíst Billův výraz. Zmatek byl všudypřítomný. „Odešla, odešla?“
„Ne,“ řekl Tom spíš proto, že to tak chtěl, než proto, že by věděl, co je pravda. „Já nevím. Ne.“
Tom na sobě mohl cítit Billovy oči, ale nevzhlédl od podlahy. „… Jsi v pořádku?“
„Ne.“
„Chceš si promluvit?“
„Ne o tomhle,“ řekl Tom. Vkročil jednou nohou zpátky do chodby, kde nechal své kytarové pouzdro poté, co vyšel po schodech. Popadl ho za rukojeť a zvedl tak, aby ho Bill viděl. „Chci hrát,“ řekl mu. „… Pokud jsi s tím v pohodě.“
„Tak hraj.“
„S tebou,“ poznamenal Tom a sledoval, jak se Billův výraz změnil. „Já vím,“ řekl, protože Bill se chystal otevřít ústa, věděl to. „Já jen…“ vzdychl. „Tak trochu právě teď potřebuju něco známého.“
Bill polkl. „Já… já myslím, já nevím, jestli já, ehm…“
„Já vím.“ Tom vešel hlouběji do pokoje. „Mohl bys to zkusit?“
Nastalo ticho na tak dlouho, až si Tom začal myslet, že tohle bude ta poslední kapka. Teď už Billa definitivně vyhnal z domu. Do prdele, Bill dříve ani pořádně nezpíval, a teď ho tady o to Tom žádal. Ale on to potřeboval.
Myslel si, že to oba potřebují.
„… Okay,“ řekl Bill.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Tom mě vytáčí já vím že to není lehké ale pořád nic neřešit a vše nechat na Billovi to není fér.
Sakra, třískněte už někdo Toma po hlavě, ať se mu rozsvítí! Vážně už to celá povídka potřebuje!
Díky za dnešní díl a vážně se těším co zas příště zlatíčko po…e!
Tohle je z Tomovy strany rozhodně pokrok. Alespoň trochu převzal iniciativu a za to má ode mě plusové body. A mimochodem jsem fakt ráda že Vanessa vyklidila pole. Ne že by byla vyloženě špatná, jen je tam prostě navíc.
Děkuji za překlad
Mně je Vanessy čím dál víc líto, a to není vůbec dobře! Vážně je mi na jednu stranu líto, že odešla, ale na stranu druhou si říkám, že to je moc fajn, protože pro sebe budou mít kluci celý čas a já doufám, že se jejich vztah posune.
Rozhodně souhlasím s holkami, protože Tom by konečně potřeboval pošťouchnout. Jsem ráda, že alespoň teď udělal malý pokrok tím, že došel za Billem a dokonce chce hrát na kytaru s Billem. Je to strašně krásné. 🙂 Opravdu doufám, že se dá jejich vztah ještě zachránit, a doufám, že se to stane velice brzy, protože si to po tom utrpení konečně oba dva zaslouží!
Moc děkuji za překlad! 🙂