Reden

autor: Sandra Trümper

Byl to jeden z typických podzimních podvečerů. Slunce už bylo nízko nad zemí, přestože velké hodiny v místnosti ukazovaly teprve pár minut po čtvrté. Sychravé listopadové počasí většinu lidí, včetně takových hvězd, jako jsou hollywoodští herci, režiséři, zpěváci, nebo třeba německé klučičí kapely, vysilovalo.

„Tak se už konečně vyžvejkni, Davide!“ utrhl se na svého manažera, který jim už čtvrt hodiny říkal cosi o nové době a originální mládeži, Tom. 
„Vaše písničky potřebují nové téma,“ vypadlo nakonec z Josta. 
„Cože?!“ vyhrkl Bill, kterého se toto prosté sdělení silně dotklo. 
„Chci říct – většina vašich textů je o lásce. O silném citu a o psychice člověka, který do ní spadne po hlavě. A ten zbytek je o šťastných pocitech, které zažíváte na pódiu.“ 
„A vyhovuje to takhle nám i fanynkám,“ doplnil ho Tom, který pocítil neuvěřitelnou touhu zastat se bratra. Ostatně, jako vždycky. Pokaždé, když na Billově tváři neviděl šťastný úsměv, ho cosi nutilo mu ho na tu tvář dosadit. I kdyby to třeba nemělo být v jeho silách. „Tak v čem je problém?!“ David si povzdechl.

„Potřebujete aspoň jednu písničku o sexu,“ vyřkl nakonec to, co jim chtěl říct od samého začátku. 
„Cože?!“ bylo mu čtyřhlasnou šokovanou odpovědí. 
„No, vemte to takhle – jste teenageři a ti se už od dávnověku vyznačovali tím, že absolutně nerespektují zákazy. Takže k dnešním teenagerům prostě patří sex, drogy a alkohol. No, a jelikož jste přece jenom kluci,“ střelil rychlým pohledem po Billovi, „ten sex bude asi nejlepší,“ vysvětlil jim to, co po něm chce management. „Hele, já si to nevymyslel!“ hájil se hned, jak si všiml vyděšeného pohledu Billa a nehezkého pohledu od Toma. 
„Nemůžeme hrát o sexu,“ namítl Tom, který v této oblasti nebyl zrovna nezkušený. 
„Proč ne?“ 
„Protože…“ najednou jako by hledal slova. Jeho obvyklá výřečnost se kamsi ztratila. David měl pravdu – proč by nemohli? Protože Bill je na to až moc citlivý. Nedokázal by předstoupit před tisíce lidí a bez potíží zazpívat nemravná slova. 
„Samozřejmě to nemůžete zpívat na plnou… pusu, jak se říká,“ ujal se jeho zaváhání okamžitě David. „Musíš to nějak zakamuflovat, Bille. Použít dvojsmysly. Celá písnička by měla bejt na první pohled a podle názvu naprosto nevinná, ale jakmile by se do toho někdo zaposlouchal, měl by z toho slyšet něco… já nevim… erotického… něco… možná trochu hravého, ale přitom…,“ hledal správná slova, aby své myšlenky vyjádřil. A Bill rudl s každým jeho slovem víc a víc.

„Fajn, myslim, že jsme pochopili,“ zasáhl okamžitě Tom. Nebylo mu příjemně, když se Bill cítil nepříjemně. Nějakým zvláštním způsobem to vždycky vytušil. A přestože jemu rozhovor na toto téma nedělal nejmenší problém, věděl, že pokračovat můžou kdykoliv jindy. A s Billem jedině v soukromí, když bude naprosto jisté, že nikdo kromě nich nebude na doslech. „Bill se o to pokusí, dobrá?“ vyhledal bratrovy oči a upřeně se do nich zadíval. Použil jejich zvláštní pouto, díky kterému pokaždé všechno vyčetli ze vzájemného pohledu, a sdělil mu, že mu pomůže. Že ho v tom nenechá samotného a poradí mu. Neumí používat a kroutit slova tak, jak potřebuje, ale Bill ano. A společnými silami to zvládnou. Jako všechno. Tohle všechno se mu snažil pohledem říct. A Bill to pochopil. Úsměvem mu dal najevo souhlas.

Bylo už něco kolem desáté večer. Bill seděl u stolku ve svém pokoji, mračil se a pomalu ale jistě si ohryzával tužku. Nesnášel to. Nenáviděl, když musel psát něco na něčí rozkaz. Slohy ve škole ještě nějak zmákl, ale písničky? Do toho mu nikdy nikdo nesměl kecat. Ani Tom. No, možná Tom trošičku. Vlastně on byl jediný, od koho si Bill nechal v této věci poradit. Ale kecat mu do toho nesměl, to ne. A teď si přijde David a… 
Trhl sebou, když se ozvalo klepání na dveře.

„Dále,“ houkl a nedotknutý papír propálil nenávistným pohledem. Pak ho však stočil k pootevřeným dveřím, kde stálo jeho dredaté dvojče. „Ahoj,“ usmál se na něj. 
„Ahoj,“ Tom mu úsměv opětoval. „Tak jak pokračuješ?“ 
„Nijak,“ povzdechl si černovlásek a energicky vstal. „Nepůjdeš dál?“ zeptal se překvapeně, když Tom neudělal jediný pohyb, který by naznačoval opak. 
„Je tu s tebou někdo?“ odpověděl nesmyslnou otázkou starší z dvojčat. 
„Ne,“ zavrtěl hlavou Bill a lehce se zamračil. „Kdo by tady asi tak měl být?“ pohodil hlavou, lehce si odfrkl a usadil se na postel. „Jenom ty,“ křivě se pousmál. 
„A ty,“ i Tom povysunul jeden svůj koutek vzhůru a zuby cinkl o svůj piercing ve rtu. Konečně vešel řádně dovnitř a zavřel dveře se třemi číslicemi. Nevěděl, co přesně se bude dít, ale v hlavě měl jistou vzdálenou představu. Musí mu pomoct s napsáním požadované písničky.

Hallo, 
du stesht in meine Tür 
sonst ist niemand hier 
ausser dir und mir 
ok 
komm doch erstmal rein 
der Rest geht von allein 
in Zimmer 483

„Nemyslíš, že bysme měli pomalu jít spát?“ nadhodil zcela nečekaně Tom. Potřeboval se s Billem dostat do postele. Jakkoliv. Protože by mu to asi nemohl všechno říct jenom tak, bez potřebné atmosféry. O svých sexuálních aférkách před bratrem nikdy nijak podrobně nemluvil. Ale teď musel. Kvůli písničce. Aby byla dokonalá, jak David chce, ale aby kvůli ní nemusel Bill podstoupit svou duši romantika. Bill se ale rozesmál.

„Spát? Tomi, neblbni!“ plácl ho lehce po ruce, když se dredáč usazoval vedle něj. 
„Je už deset,“ připomněl mu Tom s lehce tázavě pozdviženým obočím. 
„A?“ pokrčil rameny Bill. Teprve v tu chvíli si Tom uvědomil, že vlastně není nalíčený. Jeho tvář bez make-upu, který nyní používal téměř pořád, vypadala nečekaně unaveně a ztrhaně. Ale také jemně a zranitelně. Právě proto mu musí pomoct. Nesmí se zranit jen kvůli nějaké pitomé písničce. „Nezapomeň, že tady nerozhoduje venkovní světlo, Tomi,“ lehce si ho dobíral. Tom se musel opravit. Přestože jeho tvář opravdu byla vyčerpaná, se šťastným úsměvem, který jí zdobil, vypadala spokojeně. Jako by měla všechno, co chce. Teď, když je jeho bráška po jeho boku… 

„Máš pravdu,“ přikývl nakonec s úsměvem Tom. Nemohl se mračit, když se jeho bráška tak krásně smál. „Prostě zatáhneme závěsy a…“ 
„Ve dne bude noc,“ zašklebil se Bill. „A teď…,“ zvedl se a ladně došel až k vypínači. „Není rozhodující, jestli je tu noc nebo den,“ dodal, když rozsvítil opravdu všechna světla. Tom se na něj usmál zpátky. I on se zvedl a šel naopak zatáhnout závěsy, jak řekl před tím. Jakmile byli zcela izolováni od okolního světa a díky rozsvíceným zářivkám se zdálo, že je v pokoji den, na malý okamžik si jen hleděli zpříma do očí. Nakonec to Bill narušil opětovným úsměvem. Nevěděl, proč se neustále na Toma tak culí, ale jeho rty jako by se samy za sebe rozhodovaly, že jeho dredaté dvojče chtějí poctít tímto kouzelným tvarem. 

„Dáš si něco?“ zeptal se a přešel k minibaru. Otevřel ho, díky čemuž jeho tvář ozářilo přímé světlo právě z této skříně. 
„Miluju hotely,“ prohlásil Tom a zase si kecnul zpátky na postel. „Všechno máš na dosah ruky.“ 
„Vítej v jednom z nich,“ ohlídl se na něj Bill a znova ho obdařil úsměvem. Cítil se šťastný a spokojený, stejně jako Tom. Přítomnost jejich dvojčete jako by jim z hlavy vyháněla všechno ostatní. Bill dokonce zapomněl na rozčilování se, že mu nejde sestavit text. „Tak dáš si něco?“ 
„No jasně. Jak po tom budu asi zejtra vypadat?“ zašklebil se Tom, který tyto jejich soukromé akce znal. Pokaždé to další den bylo mnohem horší, než když flámoval s Georgem. Možná za to mohl fakt, že s Billem se pokaždé dokáže uvolnit tak, jako s nikým jiným nikdy jindy. 
„No a?“ pokrčil černovlasý rameny a pohodil svými dlouhými vlasy. Pro Toma byly ještě stále novinkou. Nějak měl v hlavě svého mladšího brášku stále s krátkými vlasy. Pohyby, které tyto dlouhé vlasy Billovi umožňovaly, pro něj byly stále ještě nezvyklé, a zvláštně ho vyváděly z rovnováhy. „Stejně máme zejtra volno.“ 
„No tak jo,“ rozhodl se nakonec Tom. Jedna nebo dvě skleničky na kuráž přece nebudou vadit, ne?

Hier drinnen 
ist niemals richtig Tag 
Das Licht kommt 
aus der Minibar 
Und Morgen wirds hier 
auch nicht hell 
Willkommen im Hotel

„Tak, cos chtěl?“ zeptal se Bill, když mu s úsměvem podával vodku s redbullem. David to neviděl rád, ale oba už věděli, co si můžou dovolit. Tom mu úsměv vrátil, a když si od něj skleničku přebíral, lehce ho pohladil po prstech. Billem projelo dobře známé vzrušené mrazení. 
„Promluvit si,“ odpověděl prostě a i s pitím si sedl na Billovu postel. Byla tu sice i pohovka, nicméně oba dávali přednost pohodlné, široké posteli. Teď už si nevzpomněl na svůj původní plán, že se s Billem musí dostat do postele. Udělal to prostě podvědomě, protože chtěl a protože ti z nastalé situace logicky vyplývalo. S kýmkoliv jiným by to bylo divné, ale s Billem ne. Ale to už se mu jeho malé dvojčátko hlavou opíralo o rameno. 

„A o čem chceš mluvit?“ Billův hlas byl trošku unavený, ale naprosto uvolněný a šťastný. Toma zahřálo u srdce vědomí, že to je jeho zásluha. Nicméně do odpovědi se mu moc nechtělo. Billovi se nebude líbit. Věděl to. Proto se nejdřív pomalu a rozvážně napil. 
„O písničce, kterou ti dneska zadal David,“ vypadlo z něj nakonec. Bill se od něj odtáhl a překvapeně se na něj zadíval. Díky těmto prudkým pohybům si vylil trošku pití ze skleničky do postele, ale to mu v tu chvíli bylo od srdce jedno. 
„Ty se mnou chceš mluvit o sexu?“ vyhrkl Bill téměř šokovaně. Tohle vědomí v něm vzbuzovalo zvláštní pocity. Srdce se mu divoce roztlouklo a v břiše se mu šimravě chvěla motýlí křídla. Nikdy s Tomem o takovýchto věcech nemluvil. A právě tato skutečnost v něm vyvolala tyto prazvláštní pocity. Ale dredáč na tom nebyl o nic líp. Věděl, že to je pravda, v mysli si to neustále opakoval, ale slyšet to z těch nyní hříšně pootevřených úst bylo něco zcela jiného. A do toho ty tmavé vlasy, rozcuchané a trčící kolem bledého obličeje, ve kterém ho uchvacovaly čokoládové oči, jež nyní byly tmavší než kdykoliv předtím, a zářilo z nich cosi divokého, nezkrotného…  

Tom hlasitě polkl. Cítil, jak se mu rapidně zvýšil tep a jak se mu dýchá čím dál tím hůř. Otázka zůstala nezodpovězená. Beztak oba znali odpověď dřív, než se ozvala zvláštně zastřeným hlasem.

„Proč?“ Billův hlas do Tomových uší nedorazil, neboť mu v nich při pohledu na pohybující se narůžovělé polštářky začalo hučet. Přesto otázku pochopil. 
„Nechci, abys kvůli nějaký blbý písničce přišel o…,“ jeho tváře nabraly červený nádech a on sklonil hlavu. Už větu nedopověděl. A ani nemusel. Billovy divoké oči zněžněly. Opatrně, nejistě položil svou volnou ruku na bratrovo stehno. Tom překvapeně vzhlédl. Jejich pohledy se střetly a oni se vpili do očí toho druhého. Na té chvíli bylo cosi zvláštního, téměř až magického. A oba to cítili. „Chtěl jsem ti jenom pomoct,“ vydechl nakonec tiše, téměř zoufale. 
„Já vím,“ zašeptal něžně Bill. 
„Ty jsi tak…“ 
„Já vím.“ 
„A já…“ 
„Já vím!“ tentokrát zazněl Billův hlas až překvapivě příkře a jeho stisk na bratrově stehně zesílil.  

Tom smutně zamrkal a svěsil hlavu i ramena. Bill si provinile skousl ret. Nevěděl, proč tak přehnaně zareagoval, ale pokaždé, když byla řeč o pověsti jeho dvojčete, jako by jeho útroby stiskla studená ruka. Ten pocit se mu nelíbil.

„Děkuji, Tomi,“ usmál se proto na něj hned sladce. Tom vzhlédl a úsměv mu vrátil. Položil ruku na tu Billovu a lehce ji stiskl. „Tak… jak chceš začít?“ optal se černovlasý, odložil si skleničku na stolek a natáhl se vedle svého bratra. Cítil zvláštní chvění v podbřišku. Kdo ví, co se bude dít dál?

Wir wolten nur 
reden 
und jetz 
ligst du hier 
und ich lieg daneben 
reden 
reden

„No… to je právě to, co nevím,“ přiznal Tom. Na malý moment zavládlo napjaté ticho. Ale snad vteřinu potom se pokojem roznesl dvouhlasý smích. Ani jeden si nebyl jistý tím, čemu že se přesně směje, ale to nebylo důležité. Byli to prostě oni dva a nemuseli se bát před sebou mluvit o čemkoliv. „Víš, mluvení mi nikdy nešlo,“ povzdechl si Tom. Billovi přejel mráz po zádech, neboť on v tom slyšel dvojsmysl, který Tomovi asi nedošel. 
„Tak mi to předveď,“ a taky to byl možná důvod, proč jeho pusa mluvila dřív, než si to stačil uvědomit. A když mu to došlo, bylo už pozdě. Lehce vyděšeně otočil svou hlavu na svého bratra, který se na něj již zamyšleně díval. 
„Možná… by to tak bylo lepší,“ zamumlal tiše.  

Najednou se atmosféra zase změnila. Bylo to zvláštní. Během pár minut to dokázala už  po několikáté. Co se děje? Čím je toto jejich setkání tak zvláštní, odlišné od ostatních? Tom se lehce přišoupl k Billovi, ale ten nebyl schopný cokoliv udělat. Jen ležel a poslouchal své splašeně bijící srdce. Nějak vytušil, že se mu snaží něco říct, ale zatím jeho řeči nerozuměl. Tom svou hlavu lehce naklonil tak, že nyní byla jen pár milimetrů od té Billovy, a lehce pootevřel rty. V tu chvíli ale do nesrozumitelné mluvy Billova srdce naprosto srozumitelně vpadl rozum a černovlasý hbitě vyskočil z postele na nohy. 

„To…, tohle ne, Tome,“ zavrtěl hlavou. „Chci říct… ne, že ne,“ jeho tváře nabraly růžový nádech. Chtěl to. Na každé částečce svého rozechvělého těla cítil, že chtěl, aby jeho bratr dokončil to, co začal. „Ale… co když někdo přijde?“ bezmocně rozhodil rukama. Bylo to tak nesprávné. Neměli to dělat. Ale nebyla by to nakonec jenom jedna z mnoha věcí, kterou dělají, přestože nesmějí? 
„Nikdo nepoleze do pokoje, když je na něm cedulka „Nerušit“, Billy,“ usmál se na něj něžně Tom. „Dal jsem jí tam, než jsem vešel,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Tak pojď sem, ke mně,“ lehce k němu natáhl ruce. Bill věděl, že teď je to na něm. Stojí před volbou, která, jak si uvědomoval, může ovlivnit jejich životy. Nevěděl jak, nechápal to, ale prostě věděl, že to tak je. 
Měl by? Ale kdyby to udělal, co by se dělo dál, a hlavně, jak by na sebe potom reagovali? Asi by nepřežil, kdyby se jejich skvělý vztah jakkoliv pokazil. Ale… nebyl to právě on, kdo pokaždé prosazoval, aby se žilo okamžikem? Nikdy se nestaral o to, co bude dál, co se bude dít další den nebo třeba za týden. Tak proč by to teď mělo být jinak? 
„Nemusíme nic dělat. Můžem jenom… mluvit.“ 
Bill se rozhodl. Lehl si zpátky vedle svého dvojčete.

Komm her 
wir werden nicht gestört 
Das hab ich schon geklärt 
don´t disturb 
Egal 
wo wir Morgen sind 
Die Welt ist jetzt hier drinnen 
leg dich wieder hin

„Nejdůležitější je první dojem. I když… ehm… to ty asi vědět neto… nepotřebuješ,“ Tom se lehce zavrtěl. Nedíval se na Billa. To by nedokázal říct už vůbec nic. Zato Bill ho pozorně sledoval. Své oči pevně upíral na jeho tvář a zkoumal každý známý detail. Jsou stejní. Stejní a přece odlišní. V tu chvíli mu to bylo bolestně vrýváno do srdce. Tomovy oči, rty, které se otevíraly v souladu se slovy, jež se nesly k Billovým uším, jeho brada, nos, tváře… všechno bylo stejné. Ale to, co mu Tom právě říkal, pro něj bylo naprosto neznámé. Bylo to přesně to, v čem se až neuvěřitelně lišili. A Billa ta slova bolela. A přestože Tom mluvil dostatečně pomalu, aby si Bill mohl všechno zapamatovat, na něj to bylo příliš rychle. Příliš rychle se mu na srdci objevovaly další a další šrámy a on nevěděl, co je způsobilo. Byl bezmocný a rozmrzelý, neboť stále nerozuměl tomu, co mu ono zjizvené srdce našeptávalo. 

„Musíš už podle polibku poznat, že je to ona, s kterou půjdeš. Musí tě tím polibkem rozpálit. Musíš cítit, že když se vaše rty o sebe třou, že tě to nenechává chladným, že toužíš po něčem víc,“ Billovi se s každým slovem zrychloval tep. Ta slova… ta slova z úst jeho bratra pronesená jeho hlubokým hlasem, v něm vzbudila nepoznané. 
„Tome,“ přerušil ho lehce ochraptělým hlasem a znovu mu položil svou ruku na stehno. Tom sebou trhl, jako by ho probudil z transu, a rychle obrátil svou hlavu tak, aby viděl do Billova obličeje, v kterém si teď hrály prazvláštní stíny. „Nechci o tom s tebou mluvit,“ prohlásil pevně, přestože cítil, jak rozechvělý jeho hlas je. 
„Nechceš…,“ Tomův hlas vyzněl do ztracena, aniž by vlastně něco řekl. Stále byl velmi hluboký, ale najednou jako by se podivně zachvěl. 
„Nechci,“ přikývl Bill, až se jeho černé vlasy rozletěly kolem jeho hlavy. „Chci, abys mi to ukázal.“

Ich hör dir zu 
seh dein Gesicht 
Deine Lippen 
öffnen sich 
Red langsam 
bitte nicht zu schnell 
Willkommen im Hotel

Tom ho beze slova poslechl. Možná by to udělal i bez bratrova vyzvání. Všechno to, co ten den v Billově přítomnosti pocítil, ho podivně vyvádělo z rovnováhy. 
Nahnul se k němu a něžně přejel jeho rty těmi svými. Bál se. I když by to nikdy nahlas nepřiznal, bál se toho, jak Bill zareaguje, jak to bude dál. Chtěl jenom ochránit svého malého brášku a místo toho…

Ucítil, jak Bill nesměle pootevřel rty, čímž mu dával svolení  naprosto k čemukoliv. Tom si toho neuvěřitelně vážil, proto ze začátku nic na polibku neměnil, jen se dál třel svými, též pootevřenými, rty o ty jeho. O malou chvíli později však mezi ně vsál jeho spodní ret a začal ho opatrně, něžně laskat jazykem. Byl celý napjatý, jak se bál bratrovy reakce, ale když z Billových úst unikl velmi tichoučký sten, uvolnil se a konečně se mohl plně věnovat něžné péči o jeho narůžovělé a sladce chutnající rty. 

Neuvědomoval si, že takhle něžně se ještě nikdy k nikomu nechoval. Pokaždé to byl jenom dobyvatel, který poctivě vyplenil to, co dobyl. Nikdy nebyl něžný, opatrný a jemný. Doteď. Nyní jako by do hry kromě jeho živočišné touhy vstoupilo i srdce. On si to neuvědomoval, ale Bill to vycítil. Věděl mnoho, o bratrových způsobech. Něco zachytil z rozhovorů v jejich týmu, něco pochopil z Georgových a Tomových narážek a něco zase při rozhovorech s médii, nicméně dokázal si udělat jistý obrázek. A tento obrázek ani zdaleka nepřipomínal to, co sám právě v tu chvíli prožíval. A co bylo důležitější, konečně porozuměl řeči svého srdce. 
Černovlasý se zoufale přitiskl na tělo svého bratra, které ho přijalo pevným, láskyplným objetím. Mazlili se spolu tak dlouho, dokud ve vzájemném náručí neusnuli. 
Nemluvili. Nebylo to třeba.

Probralo je hlasité bouchání  na dveře. Působilo to trochu, jako by se v hotelu měl každou chvíli rozeznít alarm, aby návštěvníci utekli před požárem. Nicméně Billovi by byl ukradený, i kdyby se opravdu mělo jednat o rozezněný alarm. Ani za nic se nechtěl vzbudit z toho úžasného snu, co se mu zdál. Možná bylo trošku divné, že snil zrovna o líbání s vlastním bratrem, ale jemu to bylo jedno. Vždycky byl trošku zvláštní. A Toma opravdu miloval. Miloval? No, aspoň to se dozvěděl od svého srdce v tom úžasném snu. No ale co! Víc se přitiskl na to lidské teplo, na kterém na půl ležel, a nos zabořil hlouběji do té teplé, voňavé pokožky.

„Dobré ráno, Billy,“ uslyšel těsně u ucha hluboký hlas svého dvojčete. Že by pořád ještě spal? Ale ruka, která ho začala něžně hladit po boku, byla opravdu skutečná. Lehce nakrabatil čelo a zvedl hlavu, aby se přesvědčil, že vedle něj leží opravdu jeho bratr. A když jeho pohled lapily čokoládově hnědé oči, identické s těmi jeho, spokojeně se usmál. 
„Dobré ráno, Tomi,“ lehce se nadzvedl a věnoval mu pusu na nos. Dredáč se na něj usmál. Už nemuseli nic říkat, všechno bylo jasné. 
„Tak kurva, Bille, jsi tam?!“ozvalo se znova bušení na dveře, tentokrát však nejméně pětinásobné. Znělo to téměř jako by se na ně dobýval celý svět. 
„Asi bysme měli otevřít,“ nadhodil Tom, ale na jeho líném tónu bylo jasné, že on mu rozhodně otvírat nehodlá. 
„Jak vysvětlíme tvou přítomnost tady?“ zeptal se Bill a pohodlně se usadil v náruči svého dvojčete. Bouchání na dveře, které sílilo a ozývalo se ve stále kratších intervalech, oba zdárně ignorovali. 
„Nestalo se poprvé, že jsem přespal u tebe, Bille,“ v Tomově hlase byl slyšet smích. „Ani poprvé nespíme ve stejné posteli.“ 
„Jo. Jenom jsme poprvé prolíbali téměř celou noc,“ nadhodil se zasněným úsměvem Bill. 
„Jo,“ přitakal něžně Tom a věnoval svému dvojčeti polibek do vlasů. „Ale to se už nikdo dovědět nemusí.“ 
„To nemusí,“ přikývl pro změnu Bill. 

„Tak kurva, Bille, koukej okamžitě ty dveře otevřít, nebo zavolám Sakiho, aby je vykopl, a jejich úhradu zaplatím z tvojí výplaty!“ zařval už opravdu vytočený David. Bill vydal nesouhlasný zvuk a pak se s rezignovaným povzdychem pokusil posadit. 
„Lež, lásko, já tam dojdu,“ oslovení sklouzlo z Tomových rtů téměř samovolně. Samotného ho to zarazilo, ale mnohem víc se podivil nad tím, jak přirozeně a samozřejmě to jeho uším zní. Bill se na něj najednou zcela probraný a s širokým úsměvem podíval. 
„Jak jsi mi to řekl?“ 
„Lásko,“ zopakoval znovu s něžným úsměvem Tom a zastrčil mu neposedný pramen vlasů za ucho. 
„Ještě jednou,“ zaškemral se psíma očima Bill. 
„Teď ne, lásko. Nejdřív se musíme vypořádat s Davidem,“ mrkl na něj a raději rychle vykročil, aby Bill neměl další příležitost k prosení. 

„No konečně! Neviděls někde svého-“ David se zarazil, když mu pohled spočinul na tom, kdo mu přišel otevřít. „Bratra,“ dodal s povzdechem. Tom se na něj jen zašklebil. „Už zase si tady spal?“ 
„Očividně,“ odpověděl Tom a zašel víc do pokoje. Závěsy byly stále ještě zatažené, ale ani on ani Bill se později předchozího večera neobtěžovali se zhasínáním. David za sebou zavřel a vydal se za ním. Díky tomu mohl vidět Billa, který se i nadále rozvaloval v peřinách. 
„Tak co, ty naše hvězdo,“ oslovil ho s úsměvem. „Jak seš na tom s písničkou?“ Billův úsměv se ztratil a nahradilo ho zvláštní zamyšlení a drobná vráska nad nosem, mezi obočími. „To jsem si mohl myslet. Proto jsem sehnal pár holek, aby-“ 
„Ne!“ vyhrkli překvapivě rychle a už méně překvapivě najednou obě dvojčata. „To nebude třeba,“ dodal rychle Bill. „Myslím, že už mám nápad.“ 
„Myslíš?“ David nadzvedl obočí. 
„Vím,“ zakřenil se na něj sebejistě mladší Kaulitz. „Je to všechno, co si chtěl?“ zeptal se ho s lehce pozdvihnutým obočím. David pochopil. Měl by jít. 
„Jasný. No, uvidíme se odpoledne,“ kývl ještě na ně a už ho nebylo.  

Bill dál seděl na posteli, na tváři stejně zamyšlený výraz jako před tím, a Tom se mračil. Nelíbila se mu představa všech těch holek, které  by sem David nahnal jen kvůli Billovi. 
„Nechci nikoho kromě tebe,“ přerušil ticho Bill, který, jako vždycky, uhádl směr Tomových myšlenek. „To se nemusíš bát,“ usmál se na něj. „Ale teď pojď ke mně,“ natáhl k němu ruce a působil v tu chvíli jako malé dítě. 
„Ale co písnička?“ namítl Tom, nicméně poslušně si sedl na postel a nechal Billa, aby se mu vysoukal na klín. 
„Neboj, už jí píšu,“ usmál se na něj sladce černovlasý a významně si poklepal na spánek.

Vor der Tür Alarm 
die ganze Welt ruft an 
Alle zellen an mir 
ich will mit keiner ausse dir

Když Tom později toho dne odešel, Bill si sedl k nedotknutému papíru a během pár minut už měl napsanou písničku. Bylo to jednoduché, když už věděl, o čem má psát. Ale když si to po sobě pročítal, viděl, že to není o sexu, jak po něm David chtěl. Byl to příběh o něm a Tomovi, příběh o tom, jak se konečně sblížili. Ale věděl, nebo možná doufal, že takováto varianta nikoho nenapadne. A hlavně věděl, že když se to podbarví tou správnou muzikou a oni si k tomu řeknou svoje, opravdu to bude znít tak, jak David chtěl.

Wir wolten nur 
reden 
und jetzt 
liegst du hier 
und ich lieg daq neben 
reden 
reden…