autor: Mishka
„Bille? Nechtěl bys jít chvilku jezdit?“ zavolal na mě Tom z chodby a přišel ke mně do obýváku. Uplynulo pár dní od toho incidentu s Andreasem a já jsem byl po celou dobu zalezlý v obýváku zabalený do deky a sledoval jsem akční filmy. Potřeboval jsem si vymýt mozek nějakými krvavými scénami, které nejlépe končily smrtí alespoň pár lidí, protože kdybych se měl dívat na nějaké romantické slaďáky, asi bych se pozvracel. Vůbec nic mě netěšilo, nedokázal jsem se usmívat. Dokonce ani moje nové auto, které mi konečně přivezli, mi neudělalo radost. Prostě jsem byl čerstvě po hnusném rozchodu, a tak jsem neměl náladu na nic. Ve škole mě táta omluvil s tím, že mi není vůbec dobře. Naše třídní profesorka se prý chvíli čertila, že nebudu stíhat a budu pozadu, ale to mi bylo srdečně jedno. Hlavní pro mě bylo, abych odmaturoval, a to bylo tak všechno. Taky se prý po mně sháněla Suzi, ale na tu praštěnou potrhlou holku jsem vážně neměl náladu.
„Nikam nejdu,“ zahuhlal jsem do deky, do které jsem byl zabalený od hlavy až k patě, sledujíc jednu z drastických scén, kdy na obrazovce vybuchla atomová bomba a roztrhala dav lidí na malinkaté kousíčky. Sice už mi bylo trochu horko, ale to nic neměnilo na tom, že jsem v ní zabalený být chtěl.
„Bille,“ povzdechl si Tom a přisedl si ke mně. „To chceš donekonečna jen sedět před televizí, nejíst, skoro nepít a nekomunikovat?“ zeptal se. Jen jsem pokýval hlavou na souhlas a dál jsem upřeně sledoval plazmu před sebou. „Tak Bille! Sakra zapomeň už na toho idiota a začni zase normálně žít,“ trochu na mě zvýšil hlas. Stočil jsem pohled k němu. Ve tváři měl lehce zoufalý výraz. Hleděl na mě očima smutného štěněte, i když vlastně neměl proč být smutný.
„Nemůžu jen tak zapomenout,“ řekl jsem tiše. Po tváři mi stekla jedna slza. Chtěl jsem si ji setřít, ale Tom byl rychlejší. Jemně se dotkl mé tváře a ukončil tak cestu té slané kapce. Malinko jsem pod tím dotekem přivřel víčka. Dělalo mi dobře cítit doteky někoho jiného, něžného.
„Ale já ti chci pomoc zapomenout,“ šeptl Tom tiše. Hleděli jsme si do očí a ticho mezi námi rušily jen zvuky přestřelky v televizi.
„Proč?“ zeptal jsem se. Potřeboval jsem vědět důvod, proč se o mě najednou zajímá. Proč má zájem mi pomáhat, když jsme po sobě ještě před pár dny štěkali jak dva rozzuření psi.
„Já sám nevím, Bille. Ale chci. Chci, abys zapomenul. Ty si nezasloužíš trápení.“ Jeho tichý hlas mě uklidňoval, a dokonce i uspával. Najednou jsem měl dost těžká víčka, ale oči jsem naštěstí udržel otevřené. Nechtěl jsem teď spát. „Musím jít. Kdyby sis to s tím ježděním rozmyslel, budu ve stájích,“ řekl a zvedl se. Potom odešel ven.
Tiše jsem si povzdechl, a konečně jsem ze sebe shodil deku. Bylo mi nehorázné horko, protože v místnosti se ještě topilo v krbu. Ztěžka jsem se zvedl a došoural jsem se do kuchyně, abych si z lednice vytáhl plechovku studené coly. S mírným zasyčením jsem ji otevřel a lokavě se napil toho ledového nápoje. Spokojeně jsem vydechl, když jsem plechovku oddálil od úst a blaženě si zamlaskal. Vrátil jsem se zpátky k televizi. Už mě ale nebavilo pořád čumět do obrazovky, tak jsem ji jedním zmáčknutím tlačítka na dálkovém ovladači vypnul. Teď se tady bohužel rozhostilo ticho. Ani hlásek. Povzdechl jsem si a posadil jsem se do tureckého sedu, když jsem usoudil, že je mi pořád ještě horko. Proto jsem si sundal tričko. Odhodil jsem ho někam na zem za gauč a spokojeně jsem se uvelebil na bříšku. Ležel jsem tam polonahý, s plechovkou coly v ruce a přemýšlel jsem. Ne nad událostmi uplynulých dní, ale nad úplnými kravinami. Moje myšlenky neměly hlavu ani patu. A tak zavinily to, že jsem jakýmsi záhadným způsobem usnul.
„Bille? Ty spíš?“ probudil mě hlas mého táty, který se nade mnou nejspíš skláněl. Nechtěl jsem s nikým mluvit, teď jsem byl docela spokojený, takže jsem dál nehnutě ležel a dělal, že spím. Táta po chvíli usoudil, že asi opravdu spím, a tak odešel do kuchyně. Potom jsem jen slyšel, jak tlumeně bouchly vchodové dveře, a pak už zase jen ticho. Chystal jsem se tedy znovu usnout, ale opět mě vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Tiše jsem si povzdechl. Kam ten táta může pořád courat? Slyšel jsem kroky, které mířily do kuchyně, ale po chvilce se zastavily. Nebo že by to nebyl táta? Slyšel jsem, jak dotyčný tiše našlapoval po huňatém koberci v obýváku a zastavil se těsně u pohovky, na které jsem ležel.
Nejspíš si kleknul vedle pohovky, protože jsem ucítil vůni sena a koní. ‚Tom!‘ problesklo mi hlavou. Ale co on by tu dělal? Moje srdce začalo rychle bít a já měl co dělat, abych udržel oči zavřené. Snažil jsem se dýchat klidně a pravidelně, ovšem pochybuji, že se mi to nějak zvlášť dařilo. Náhle jsem ucítil jemňounký, skoro neznatelný dotyk na mých nahých zádech, který se vzápětí změnil v lehounké hlazení. Zachvěl jsem se a naskočila mi husí kůže. Tom s tím na chvilku přestal, ale když viděl, že jsem se nevzbudil, pokračoval.
„Víš Bille, já vím, že to stejně neuslyšíš, ale potřebuju ti to říct alespoň takhle. Jsi nádhernej. Já bych si to nikdy nepřiznal a tobě už vůbec ne, ale teď vidím, že mám příležitost, tak jí chci využít,“ zašeptal skoro neslyšně a stále nepřestával prsty jemně klouzat po mé nahé kůži. „Jsi překrásnej kluk. Mně se nikdy kluci nelíbili, vždycky jsem chodil jenom za holkama, ale od tý doby, co jsi tu, si nejsem jistej ničím. Nechápu sám sebe, nechápu to, jak se na tebe dívám. Nechápu nic. Jen… potřeboval jsem to ze sebe dostat, i když to stejně neslyšíš,“ pokračoval. Potom ztichl. Ještě chvilku mě hladil po zádech, potom se sklonil k mojí tváři a vtiskl mi na líčko něžný polibek. „Slibuju, Bille, že se o tebe postarám. Slibuju, že už nikomu nedovolím, aby ti ublížil,“ šeptl ještě a potom vstal a odešel.
Když jsem si byl jistý tím, že je doopravdy pryč, otevřel jsem konečně oči a zmateně jsem se posadil. Netušil jsem, co tohle mělo znamenat. Netušil jsem, jestli to myslel vážně. Ovšem ještě pořád jsem cítil jeho něžné doteky a ten dech beroucí polibek. I když mě políbil jenom na tvář, vyvolalo to ve mně tolik pocitů, že jsem to ani nedokázal popsat. Jen jsem zmateně seděl a pěknou chvíli zíral před sebe.
„Co se to děje, proboha?“ zeptal jsem se sám sebe, a potom jsem konečně vstal. Loudavým krokem jsem se dopravil nahoru do patra, zaběhl jsem si pro čisté věci do svého pokoje a potom jsem se odebral směr koupelna. Nutně jsem potřeboval horkou sprchu. Zamkl jsem se v koupelně a vysvlékl se do naha. Věci jsem pohodil na zem a vlezl si do sprchového koutu. Nařídil jsem si dost horkou vodu a nechal jí omývat celé své tělo, včetně svých dlouhých vlasů. Stál jsem pod sprchou asi hodinu, než jsem se dokopal k umytí se a vypnutí vody.
Úplně rozpálený, avšak svěží jsem se s omotaným ručníkem kolem pasu vydal do svého pokoje. Tam jsem si před zrcadlem odlíčil zbytky rozmazaných líčidel, což jsem nebyl schopný udělat od té doby, co tu byl Andreas, ten bastard. Neměl jsem náladu na sebe znovu patlat všechny ty šminky, tak jsem to pro tentokrát nechal bez make-upu. Trochu jsem si prosušil vlasy fénem a jen lehce je nalakoval, aby mi nepoletovaly všude kolem hlavy, a potom jsem se oblékl do černých volných kalhot a šedivého trička s černými nápisy. Potom jsem se zadíval z okna. Už byla skoro tma. Slunce bylo daleko za obzorem a na temnějící obloze se začínaly objevovat první hvězdičky. Docela mě to překvapilo, na to, že byl podzim a o teplém počasí jsme si mohli nechat leda tak zdát.
Pokrčil jsem rameny a otevřel dveře od balkonu. Z konferenčního stolku stojícího před mou menší pohovkou jsem sebral krabičku s cigaretami a zapalovač. Ze skříně jsem si vytáhl černý kabát a vyšel jsem na balkon, zavírajíc za sebou dveře. Vytáhl jsem jeden svůj nikotinový zázrak a vložil si ho mezi rty. Blaženě jsem nasál omamnou chuť tabáku, když se konec cigarety rozžhavil pod náporem plamínku ze zapalovače. Vydechl jsem obláček dýmu a tiše jsem si zamručel. V dálce jsem zahlédl siluetu velikého koně, rýsující se vzadu na kopci.
„Savan,“ špitl jsem si pro sebe a usmál jsem se. Budu za ním muset zajít, a to nejlépe hned zítra. Teď už se mi tam nechtělo, a navíc jsem nechtěl znovu riskovat, že mě tam někdo za tmy spatří. Minule to sice proběhlo v pohodě, ale snáz se vymluvím za bílého dne, než teď, pomalu v noci. Spokojeně jsem pokuřoval svoji cigaretu a ani jsem si nevšimnul, že mě kdosi stojící ve tmě pozoruje.
„Vypadáš magicky,“ ozval se Tomův tichý hlas a mě z toho šoku vypadla cigareta z ruky.
„Ježiš, Tome, já jsem se lekl,“ splašeně jsem dýchal a držel jsem se za hrudník. Moje srdce bilo neuvěřitelnou rychlostí jak leknutím, tak i jeho přítomností.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Ale nejspíš se mi to podařilo,“ trochu se uchechtl.
„To teda jo,“ přitakal jsem a chtě nechtě jsem se též malinko pousmál.
„Neměl bys kouřit, Bille. Není to zdravý,“ řekl poučně. Jen jsem si odfrkl.
„Prosím tě, dneska je tolik věcí nezdravejch,“ zamyslím se. Vlastně, je to pravda.
„Ale ty si dobrovolně ničíš plíce,“ skoro mi to vyčetl.
„Hele, stejně mám kvůli tobě po cigaretě, takže je to jedno,“ uzavřel jsem naši debatu na téma nikotinové zlo a tázavě jsem na něj shlížel z balkonu.
„No vidíš, alespoň pár plicních buněk jsem ti zachránil. I když asi ne na dlouho,“ ušklíbl se.
„Hele, nech si ty kecy, ty Romeo,“ zahulákál jsem na něj z legrace, nevědíc, co to vlastně plácám.
„Jak že jsi mi to řekl?“ zeptal se nevěřícně a smíchy se popadal za břicho. No zas tak vtipný to teda nebylo, ale budiž.
„No co, Romeo jsem ti řekl,“ zopakoval jsem mu to. Při tom jsem se též usmíval.
„A to… a to jako proč?“ zeptal se, celý zadýchaný od smíchu.
„Nevím, tak mě tu napadlo, když tu stojíme, jeden na balkoně, druhej pod ním. Prostě mi to připomnělo tu debilní romantickou scénu, která se všem tak líbí,“ objasnil jsem mu situaci.
„Hm, tak v tom případě ty jsi Julie,“ řekl a oba jsme vzápětí chytli parádní záchvat smíchu.
„To… to by to… dopadlo,“ dostal jsem ze sebe, když jsem se přestal smát. „Hele, Tome, myslíš, že spolu někdy měli sex?“ zeptal jsem se zadumaně a zamyslel se nad tím.
„Na co to proboha myslíš?“ zeptal se Tom nevěřícně, ovšem s úsměvem na rtech.
„No… tak mě to napadlo. Jako jestli si aspoň jednou užili, než oba umřeli,“ řekl jsem a našpulil jsem rtíky. Možná jsem divnej, ale mě to vážně zajímalo.
„Tak si to přečti. Třeba to tam bude. A navíc, jejich vztah nebyl o sexu. Jejich vtah byl pouze o lásce,“ řekl znalecky Tom.
„Tys to četl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Ne,“ přiznal Tom se smíchem.
„Tak vidíš, nemůžeš to vědět,“ stále jsem si stál za svým. „Nechceš jít sem nahoru?“ zeptal jsem se najednou. Napadlo mě, že by mu tam mohla být zima.
„No jo, to bych mohl,“ přikývl, a potom mi zase zmizel v závoji tmy. Spokojeně jsem vydechl a vlezl jsem pátky do pokoje. Ostatně, mně byla taky pěkná kosa. Svlékl jsem ze sebe kabát, který jsem přehodil přes opěrku sedačky. To už jsem ale uslyšel mírné zaklepání.
„No tak pojď!“ zavolal jsem a vteřinu na to se v pootevřených dveřích objevila Tomova copánkatá hlava.
„Vážně tě můžu otravovat v tuto noční hodinu,“ zeptal se se smíchem.
„Ale jo. Sice už mám po večerce, ale snad se to táta nedozví,“ zahihňal jsem se jak malá školačka a dvěma kroky přiskočil k Tomovi. Popadl jsem ho za jeho huňatou mikinu a vtáhl ho dovnitř. Potom jsem jak malé děcko dohopkal k posteli a posadil se na ni.
„Tak pojď, ty Romeo. Julie už na tebe čeká,“ zažertoval jsem a poklepal na postel vedle sebe. Tom si jenom svlékl mikinu a potom se vedle mě posadil.
„Po pravdě. Vážně mi byla zima,“ zasmál se a lehce se otřásl.
„Mně taky,“ přikývl jsem. „Tome? Proč jsi mi řekl, že vypadám magicky?“ položil jsem mu tichou otázku. Otázku, která ve mně hlodala od té doby, co ta dvě slova vyslovil.
„Nevím. Prostě… připadal jsi mi tak,“ pokrčil Tom rameny. „Jak tě zahalovalo jenom tlumené světlo vycházející z místnosti, tvoje vlasy poletovaly v chladném podzimním vánku a tvoje víčka se třepotavě přivírala pokaždé, když jsi nasál pro tebe omamnou vůni cigarety…“ zašeptal. Jen jsem na něj vyjeveně hleděl a nebyl jsem schopný říct ani slovo. Hypnotizoval jsem jeho tvář a až teď jsem si uvědomil, že je vlastně docela hezký. Co hezký. On je krásný. Jeho rty se zvlnily do sladkého úsměvu.
„Copak? Zaskočil jsem tě?“ zeptal se.
„Ehm… no… totiž… trošku…“ vykoktal jsem a cítil jsem, jak se moje tváře červenají. „Netušil jsem, že… že umíš být i… romantickej,“ šeptl jsem a zadíval se mu do očí. Byly podobné těm mým.
„Vždyť jsi mě přece nazval Romeem. Tak jsem si to chtěl zasloužit,“ špitl. Nevím, proč jsme šeptali, nejspíš jsme ani jeden nechtěli rušit tu atmosféru, která se zde vytvořila. Teď jsem znovu cítil, jak je mi s ním vlastně dobře. Jak bylo pošetilé se s ním hádat. Úplná ztráta času, kterou jsme mohli využít k vzájemnému poznávání se.
„Jsi hodnej kluk, Tome.“ Měl jsem potřebu mu to říct, protože to byla pravda.
„Asi jo,“ uchechtl se a stydlivě sklopil pohled. Na komplimenty nejspíš zvyklý nebyl. Opatrně jsem k němu vztáhnul ruku a jemně jsem ho chytl za bradu, čím jsem mu hlavu opět pozvedl tak, abychom si viděli do očí.
„Určitě,“ zašeptal jsem skoro neslyšně a cítil jsem, jak těžce vydechl.
Ruku jsem stále nechával položenou na jeho bradě. Jen jsme tiše seděli proti sobě a hleděli si do očí. Ztrácel jsem se v jeho čokoládových studánkách. Pohledem jsem sklouzl na jeho rty. Byly krásně růžové a vypadaly tak hebce a měkce. Tolik jsem zatoužil je ochutnat. Začal jsem se pomaličku přibližovat k jeho tváři a cítil jsem, jak se každou chvíli víc a víc chvěje. Jeho dech se zkracoval stejně jako ten můj. Naše tváře teď dělily pouhé milimetry. Stále jsem se mu díval do očí a on mně též. Moje srdce bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi co nevidět vyskočí z hrudi. Konečně jsem se odhodlal a zrušil jsem tu mezeru mezi námi. Moje rty se lehce přitiskly na ty jeho. Zavřel jsem oči a plně jsem začal vnímat jen chuť jeho rtů. Lehce jsem pootevřel ty své a jemně jsem jazykem pohladil ty sladké polštářky.
Moje ruka samovolně sklouzla na jeho týl a přitáhla si ho víc ke mně. Opřel jsem se do toho polibku a i z jeho strany jsem zaznamenal váhavou spolupráci. Ucítil jsem, jak se jedna jeho ruka obtočila kolem mého pasu a Tomova ústa se pootevřela, když vzápětí zajel svým jazykem do těch mých. Mírně jsem zasténal, tlumen naším polibkem, a začal jsem proplétat svůj jazyk s tím jeho. Byl tak hladký a horký. Teď, když mě líbal, nedokázal jsem myslet na nic jiného. Všechno jsem hodil za hlavu a vnímal jsem pouze doteky jeho prokrvených rtů na těch mých. Ten polibek ovšem netrval věčně. Po nějaké době jsme byli nuceni se od sebe odtáhnout. Seděli jsme stále proti sobě a oba jsme lapali po dechu. Ani jeden z nás nebyl sto prolomit to ticho, které mezi námi panovalo.
„Já… nemůžu, Bille. Promiň,“ zašeptal Tom a potom se odtáhl. Zamítavě zavrtěl hlavou, vstal z postele a svižným krokem přešel ke dveřím. Než je otevřel, naposledy se na mě zadíval. Jen jsem seděl a tupě na něj zíral. Nebyl jsem schopný cokoliv teď říct. Tom otevřel dveře a odešel. Zůstal jsem tu sám. Sám, po vášnivém a… dokonalém polibku od Toma.
„Pane Bože!“ vydechl jsem a olízl jsem si ze svých rtů chuť těch Tomových, která na nich ještě zůstala. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Vážně už netuším, co si o něm mám myslet. Nejdřív mě hladí, když si myslí, že spím a při tom mi šeptá slova, že jsem krásný, a teď tohle. Nechápu to. Proč řekl, že nemůže? Potřeboval jsem cigaretu.
Vstal jsem z postele a šel jsem si pro svůj kabát pohozený na gauči. Všiml jsem si Tomovy mikiny. Zapomněl si ji tu. Jemně jsem ji vzal do ruky a váhavě si ji přitáhl k tělu. Nos jsem zabořil do té látky a hladově jsem nasál její vůni. Voněla jako on. Lehce jsem pokrčil rameny a místo svého kabátu jsem si oblékl tu mikinu. Okamžitě mě obklopila jeho vůně. Vzal jsem si ze stolku cigarety a cestou na balkon jsem jednu vytáhl. Jakmile se za mnou zavřely prosklené dveře, okamžitě jsem ji zapálil a vychutnával jsem si ten nezdravý kouř. Jen jsem tam tak stál, pokuřoval a hledal jsem důvod toho všeho, co se stalo za posledních pár minut.
Tiše jsem si povzdechl a unaveně jsem si promnul obličej. Byl jsem z toho všeho nějak unavený, a to jsem vlastně celkově dneska nic nedělal. Líně jsem pokuřoval svou cigaretu, nevědomky se chumlajíc víc do Tomovy mikiny. Byla tak teploučká a příjemně voněla. Trochu jsem se pousmál, když ta vůně opět udeřila do mých čichových buněk a jemně je polechtala. Naposledy jsem do sebe natáhl nikotin a potom jsem cigaretu uhasil. Vešel jsem zpátky do místnosti a rovnou jsem si šel lehnout do postele. Byla mi hrozná zima, jak jsem vymrzl venku. Vlezl jsem si pod peřinu a zachumlal se do Tomovy mikiny. Konečně mi bylo teplo. Ležel jsem v posteli s úmyslem potom si mikinu sundat, ale než jsem to stačil udělat, moje víčka klesla a já se ponořil do spokojeného spánku.
*** *** ***
Když jsem se ráno probudil, svíral mě divný pocit. Jako bych nebyl v místnosti sám. Rozespale jsem se rozhlédl po pokoji, abych vzápětí zjistil, že moje tvrzení bylo správné. Na pohovce u mě v pokoji seděl Tom a pozoroval mě.
„Co tu děláš, Tome?“ zeptal jsem se udiveně.
„Přišel jsem si pro mikinu,“ řekl pobaveně a zasmál se. Nejdřív jsem nechápal, ale když jsem se podíval na sebe, trklo mě to. Cítil jsem, jak se červenám.
„Ehm… no, já… byla mi… zima…“ vykoktal jsem celý v rozpacích a začal jsem si mikinu sundávat. Natáhl jsem k Tomovi ruku s jeho kouskem oblečení a on ochotně vstal a vzal si ji zpátky. Nejspíš pochopil, že se mi nechce z postele jen tak vylézat. „Jo… děkuju za půjčení…“ špitl jsem ještě a stydlivě jsem se na něj usmál.
„Není zač,“ usmál se a potom se zvedl k odchodu. O našem včerejším polibku jsme se ani jeden nezmiňovali. Možná to bylo dobře, ale možná taky ne. Tušil jsem, že jednou na rozhovor o tom stejně dojde, takže jsem neviděl důvod to protahovat. Ale na druhou stranu, jsme oba potřebovali čas to vstřebat.
Tom už mi jen mávl na pozdrav a došel ke dveřím. Ještě, než můj pokoj opustil, se ale zastavil a otočil se ke mně.
„Táta říkal, že zítra už prý půjdeš do školy,“ zakřenil se na mě a potom už raději zmizel.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si. Nevyznal jsem se v něm, nevyznal jsem se v sobě, nevyznal jsem se v ničem. Bylo to tak frustrující vědět, že vás někdo políbil, ale netušit, proč to udělal. S obtížemi jsem se vyhrabal z postele a došel jsem do koupelny, kde jsem hodlal vykonat svou ranní očistu. Tušil jsem, že tenhle den bude dosti náročný.
autor: Mishka
betaread: Janule
Teda nevím, co Billa tak překvapuje. Od začátku se k němu Tommy chtěl chovat mile, to jen Bill byl protivný.
No, tak koukám – do školy Bill nemůže, ale kouřit a randit, na to má Julča síly až až! Bych ho hnala do lavice pěkně se učit a nekouřit!
A ten nikotinový dokonalý polibek… :)))
Dnes je tady těch Romeů taková spousta.
Moc už mi chybí Savan, prosím…!♥♥♥
nádherný díl!! jak Bill slyšel to, co mu Tom říkal… to byla kouzelná scéna!!! Romeo a Julie krásně zaútočili na moje city, jen mě trošku mate Tom… a už se těším na Savana, jak se na něj Bill zadíval, to byla krása!!! těším se dál!!!
Připojuju se k holkám, bylo to opravdu nádherné ♥
Tomův monolog k "spícímu" Billovi, potom jak Bill řekl Tomovi, že je hodný kluk a nakonec ten dokonalý polibek, od kterého nakonec Tomi utekl, protože je toho na něho všeho až příliš a možná má i trochu strach, všechno jsi moc krásně napsala =)
A Bill, stojící na balkoně a sledující v dálce na temném obzoru siluetu Savana, nádhera =)♥♥♥
Tahle povídka je opravdu dobrá. 😀 😀 Dobře napsaná, děj má hlavu a patu, vyvolává to pocity…skvělý. A tenhle díl byl skvělej. 😀 😀