Love & Death 39.

autor: Rachel

Abyste si neřekly, že jsem jenom zlá a neustále jim tam cpu Caroline 😉 Tomovy pocity se mi psaly téměř samy, tak si je užijte 😉 R. xD

Tom:  

Prsty si promnu trošku ztěžklá  víčka, která mi únavou začala klesat k sobě, a znova zaměřím svůj pohled na obrovskou plazmovku přede mnou, na které právě končí jeden z mých nejoblíbenějších filmů s Jessicou. Nedá se říct, že bych celé ty dvě hodiny seděl před televizí bez mrknutí oka a mé myšlenky neodbíhaly někam úplně jinam… ovšem scénkám, ve kterých vystupovala moje americká sexy kráska, jsem věnoval veškerou svou pozornost. A přesto uběhly tak rychle, i konec, na který jsem se díval ještě před chvílí. Než jsem se stačil probrat z mého polospánku a tichého přemýšlení, které mě až dosud stále zaměstnávalo, poslední závěrečná scéna byla pryč.  

Líně se protáhnu a skrz přivřená víčka se rozhlédnu po obýváku, který  za tu chvíli trošku ztmavl a nyní je ponořen do slabého, pomalu houstnoucího šera. Venku už se určitě stmívá, den ode dne dřív a dřív. Naposled si protáhnu z věčného sezení trošku bolavá záda, natáhnu se pro ovladač, ležící na stolku, kam jsem jej před chvílí položil, a jakmile z velké obrazovky zmizí poslední titulky, jediným stiskem vypnu celou velkou plazmovku, z jejíž záře mě už opět začaly bolet oči.

Pomalu vstanu z křesla, na kterém jsem až dosud odpočíval, a tichými krůčky jen tiše popojdu k černovlasému, spícímu stvoření, schoulenému pod teplou dekou. Téměř po špičkách docupitám až k němu a co nejtišeji, jen velmi opatrně si kleknu k měkkému, pohodlnému gauči, který si můj malý bráška vybral jako své nové místo k odpočinku. Usnul sotva před hodinkou, vlastně jen malou chvilku po tom, co film začal. Přehodil jsem přes jeho chvějící se hubené tělo teplou deku hned, jakmile jsem zjistil, že už dávno nevnímá nic kolem, a naopak se poddává říši snů. Vůbec mu to však nezazlívám. Určitě byl hodně unavený, když vstával tak brzy a čekal na mě se snídaní, a navíc – usínat u filmů, u kterých jsem se rozplýval nad božskou Jessicou, byla vždycky jeho slabost, kterou mu už dlouho nemám za zlé. Je to jedna z toho tisíce věcí, kterou mu díky jeho nevinnému kukuči vždycky odpustím.  

Pomalu, nesměle vztáhnu dlaň  a jen opatrně odhrnu malý pramínek uhlově černých vlasů, jenž mu přistál na jeho dlouhých, hustých řasách. Usměji se a poprvé se zadívám do jeho spící, téměř andílkovské tváře, která vypadá ve spánku ještě nevinněji než doopravdy. Jeho rty jsou jemně zvlněny do toho nejmenšího zasněného úsměvu, jenž na nich pohrává, určitě se mu zdá něco hezkého. A já nechci jeho sen rušit či do něj jen vstupovat. Rád mu zůstanu nablízku, budu naslouchat jeho tichým, pokojným nádechům a výdechům, a pozorovat jeho spící, neobyčejně jemnou tvář… na které teď opatrně, nesměle spočinou bříška mých chvějících se prstů, aby mohly pohladit její jemnost a byť jediným dotykem si ji zapamatovat.  

Už odmala jsem obdivoval jeho neobyčejnou tvář, která se tolik lišila od těch ostatních, které jsem denně vídával ve škole, na ulici a v mém okolí, jež mě obklopovalo. Od útlého dětství jsem k němu vzhlížel, obdivoval jsem jeho neskutečnou odvahu, styl, který se nebál ukázat před světem, jenž jej za to tolik nenáviděl. To já jsem nikdy nedokázal. Ano, i já měl svůj styl, kterého jsem se držel, avšak ten můj byl styl každého druhého kluka na ulici. Bill byl mnohem originálnější a silnější než já, i když na to na první pohled nevypadal. Ani v nejmenším bych nedokázal odolávat posměškům a narážkám ostatních a jít přitom stále dál, vzdal bych se již v první den, kdy bych vstoupil mezi lidi.  

Proto jsem Billa tolik obdivoval… a nebylo to jen v dětství. Celý náš vývoj, naše dospívání, vždycky jsem mu byl nablízku a sledoval jej, jak se mění, jak vyrůstá. Viděl jsem, když se poprvé namaloval, když na sebe obléknul dosti odvážné kalhoty a šel ven mezi ty, kteří jeho styl nemohli ani vystát, a jako vždy jej zasypali snůškou nadávek, které už od našeho dětství padaly na jeho hlavu… a on je ochotně přijímal a žil s nimi. To bylo to, co jsem na něm vždycky obdivoval, to, proč jsem k němu už jako malý kluk vzhlížel – jít sám, klidně i proti celému světu… ale jít za tím, co sám chci.  

Pokaždé, ať se mu posmíval kdokoli, vždycky byl tolik klidný a vyrovnaný, jako by on sám věděl, že nikdo za ta zbytečná slova nestojí. Já se mu neposmíval nikdy, ani jednou, ba naopak. Odmala jsem sledoval jeho vývoj, jeho měnící se styl a v duchu jej tiše obdivoval. S každým dnem rostl a měnil se mi před očima… a i když jsme před rokem oslavili naše dvacáté narozeniny, stále to byl můj malý bráška, kterého jsem vždycky ochraňoval a dával na něj pozor. Stále to bylo to malé, ztřeštěné pískle, které bylo až moc bláznivé na to, aby jednou mohlo opravdu dospět.  

A pak… pak jsem se po roce vrátil z Ameriky… a nebyl tu můj malý Bill, ale mladý muž, který už vůbec nevypadal jako malé, poblázněné a věčně rozchichotané třeštidlo, které na své starší dvojče chystalo jednu lumpárnu za druhou. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem jej poprvé spatřil na letišti, stát vedle naší mamky, tak jiného a změněného. Za ten rok, kdy jsem byl pryč, se změnil. Málem jsem jej nepoznal. Tenkrát, když mě pozdravil a podal mi ruku, když mě poprvé po tom dlouhém roce obejmul a já se mu zadíval do očí, měl jsem pocit, že v něm nezůstalo nic z toho, co jsem si pamatoval a co jsem na něm miloval. Že je úplně jiný, změnil se, a už nikdy nic nebude tak jako dřív. Už nikdy tu nebude můj malý bráška Billy, o kterého jsem se vždycky staral, s veškerou mojí dětskou láskou jej opečovával, a se kterým jsem trávil každý den, každou malou chviličku, kdy jsme mohli být spolu.  

A teď… teď v něm opět vidím to malé, černovlasé pískle, mého malého brášku… a nikoli toho mladého muže, kterým v mých očích ještě  donedávna byl. Čím více času s ním trávím, čím déle trávím své volné chvíle v jeho společnosti a blízkosti, tím více v něm poznávám toho starého Billa, kterého jsem vždycky, už coby malý kluk, zbožňoval.  

A není to jen tím, kolik času s Billem teď trávím. Stačí se zadívat do té spící, klidné tváře… a já v ní nacházím to, co jsem v ní viděl již jako malý chlapec, když jsme vedle sebe usínali v malé postýlce a já ji hladil malými, dětskými prstíky. Vůbec se nezměnila, snad všechno zůstalo stejné tak, jak si to pamatuji. Řasy by mu mohla závidět každá dívka, ještě u nikoho jsem je neviděl tak krásně dlouhé a husté, jako je má právě on. Každé jeho mrknutí, každou vrásku si vybavuji z našeho společného dětství. Dokonce i jemný úsměv, pohrávající na jeho růžových, mírně plných rtech, neztratil ani špetku z té krásy, která jej dělala a dělá pro Billa tolik typickým.  

Kdepak. Nezměnil se ani trošku, ani jediná z jeho krásných dlouhých řas neunikla mé  pozornosti… kterou si uvědomuji až teď, když rozechvělými bříšky prstů jen nesměle přejíždím po jeho stále spící  tváři, pečlivě si prohlížím každou její, byť tu nejmenší část… a můj obdiv patří pouze a jen jí. Neztratila na kráse, ba naopak. Stále v ní nalézám to její zvláštní kouzlo, které jsem obdivoval už jako malý kluk. Stále mě má čím uchvacovat, stále je tak dívčí a jemná, tak krásná, možná ještě krásnější, než jakou si ji pamatuji. Ano, Bill je krásný, to vím už od našeho dětství, a nikdy jsem o tom nepochyboval. Rozhodně je to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl.  

Dnes mi ukázal, co je pro mě schopen udělat, a já si toho moc vážím. Myslel jsem, že nebude souhlasit a odmítne mě, on mě však překvapil a udělal něco, co já jsem vůbec neočekával, v co jsem téměř vůbec nedoufal. Udělal velký pokrok a já si toho moc vážím. A vůbec není tak hloupý a neschopný, jak si myslí Caroline. Až teď vidím, jak moc se mýlila, když na mě ještě před chvílí křičela do telefonu.  

Kdepak, Bill není hloupý, neschopný a ani nic jiného. Je pro mě tou nejúžasnější osobou na celém světě, díky němu si teď uvědomuji, že to, čím musel projít, nebylo vůbec nic jednoduchého. Kolik důvěry ve mně musel mít, když dnes ráno na můj návrh přistoupil? Ne já, to on mi musel obětovat všechno, veškerou svoji naději, kterou měl. Ne já, to on by si zasloužil poděkování od toho druhého. Dokázal mi, že mi důvěřuje a stále víc, já mu vděčím za jeho důvěru a za to, že dnes udělal šťastným nejen sebe, ale také mě. Nikdy jsem z něj neměl takovou radost, jako mám teď.  

„Jsem na tebe moc pyšný, bráško,“ zašeptám tiše a s malým úsměvem, který  mi pohled na spícího Billa vykouzlil na rtech, prsty pohladím jeho bezchybnou, sametově jemnou tvář. Prsty lehce přejíždím po bílé líci… až tiché, ospalé zakňourání a šeptající slabý hlas přeruší všechny mé vzpomínky a vytrhne mě z mého zamyšlení.  

„Tome?“  

Bill:  

Tiše zašeptám jméno osoby, jistě sedící v mé blízkosti, a ospale vydechnu, probouzejíc se z polospánku. Poslední záblesk mého snu zmizí v okamžiku, kdy poprvé odlepím svá víčka od sebe.  

„Ano?“ příjemný  medový hlas se doline k mým uším a zalije tak mé nitro uklidňujícím, hřejivým teplem. Už už se nadechuji, abych odpověděl… je tu však něco úplně jiného, co upoutá moji pozornost.  

„Co… co to děláš?“ vydechnu tiše a jen se zatajeným dechem vnímám dotyky teplých, měkkých prstů, něžně hladících moji tvář. Zdá se mi to… nebo se opravdu všechny mé sny již rozplynuly… a to, co nyní cítím na své tváři, je skutečnost? Nevím, co to dělá a proč, jsem zmatený snad víc než kdy jindy. Přes všechen zmatek, odehrávající se uvnitř mě, však vnímám ty měkké, jemné doteky, to nesmělé laskání, jež si hýčká moji tvář a malými doteky ji rozmazluje. Jsou tak měkké, láskyplné a tak opatrné… jako by se ten někdo, kdo jimi hýčká moji tvář, bál, že by jí jimi mohl ublížit. Přitom obavy, které z nich cítím, jsou tolik zbytečné. Jak by mi něčím tak krásným jen mohl ublížit? Ještě nikdo se mě nikdy tak něžně nedotýkal.  

„Dívám se… už  chvilku pozoruji, jak moc je můj malý bráška krásný,“ odpověď se dostaví sotva po chvíli… a dokonale mě tak vytrhne z mého chvilkového snění. Prudce zamrkám víčky a vymrštím se do sedu téměř bleskovou rychlostí. …jak moc je můj malý bráška krásný…  

„Cože?“ špitnu téměř neslyšně a jen vylekaně si v hlavě uvědomuji význam Tomových slov. Určitě se mi to jen zdálo.  

„Za ten rok, co jsme se neviděli, jsi mi vyrostl do krásy, Bille,“ Tomův tichý  šepot se doline k mým uším… můj rozum a všechny smysly jako by mi úplně vypověděly službu. Mé nitro zalije zvláštní, chvějivý pocit, mé srdce se bůhvíproč rozbuší o poznání rychleji a mé tváře zahoří slabým ruměncem.  

„A vůbec se nemusíš  červenat, mluvím totiž úplnou pravdu,“ doplní a jeho odpověď, ze které mohu snadno vycítit úsměv, pohrávající na jeho rtech, mě jen nepochybně ujistí v tom, že mu neunikl nádech růže, zdobící moji tvář, kterou jsem se před jeho nádhernýma očima pokusil jen nemotorně skrýt. Teď vím, že to před jeho všudypřítomným pohledem nemělo smysl.  

„Omlouvám se, že jsem tak rychle usnul, já…“

„Nemusíš se omlouvat, to je v pořádku. Vyspal ses dobře?“ z tónu jeho hlasu opět mohu vycítit malý úsměv… a jen nesměle se pokusím mu jej oplatit.  

„Ano, děkuji. Jen… mám trošku hlad,“ přiznám se ke svému prázdnému bříšku, odpovědi se mi však dostane dřív, než jsem ji vůbec očekával.  

„Něco málo jsem nám uvařil k večeři a nechal jsem to v kuchyni, kdybys měl chuť,“ nabídne mi téměř okamžitě další jeho pochoutku, na kterou se mi začnou snad okamžitě sbíhat sliny.  

„Mohl bych si pro ni jít?“ optám se, stále ještě nesměle, Tomova úsměvná odpověď však okamžitě vyvrátí všechny mé pochybnosti.  

„Samozřejmě,“ odvětí  a pomůže mi vstát z gauče, na kterém jsem až dosud ležel.  

Pomalu popojdu pár krůčků  vpřed a podle Tomových navigací vejdu do kuchyně, dlaněmi se dotýkajíc předmětů kolem sebe. Přesunu se ke kuchyňské  lince, prsty opatrně nahmatám první plný talíř a pomalu jej vezmu do svých, trošku roztřesených dlaní. Pousměji se Tomovu vítěznému tleskání a zamířím opatrně zpět… dokud se nesrazím s něčím tvrdým a drsným.  

PRÁSK!!!  

Tom:  

Rychle sebou trhnu a polekaně  vzhlédnu směrem ke kuchyni… a k stojícímu, přepadlému Billovi. Rychle vyskočím na nohy a s poplašeným pohledem plným strachu zamířím k němu, stačí však jen jediný pohled a já si mohu snadno domyslet, co se stalo.  

„Panebože, j-já… j-já, omlouvám se, t-to…,“ odtrhnu pohled od rozbitého porcelánu a střepů s večeří na podlaze a rychle popojdu k Billovi, stojícímu uprostřed toho všeho, s prvními slzami v jeho čokoládových očích. Rozbitý talíř je to poslední, co mě teď zajímá.  

„Omlouvám se, nechtěl jsem to rozbít, j-já… narazil jsem do stěny, jsem nešika a…,“ první slzy dopadnou na látku mého trička a já jen bolestivě přivřu víčka. Prudce zavrtím hlavou.  

„Ne, nemusíš se omlouvat, Bille, vždyť se nic nestalo. Všechno je v pořádku, nic se neděje, ano?“ zašeptám s lehkým úsměvem a dlaní  konejšivě pohladím jeho záda, tisknouc jeho chvějící se tělo do mé náruče. Vždyť se opravdu nic tak zlého nestalo, rozbít talíř může úplně každý. Určitě to není důvod k tomu, aby Bill plakal.  

„Uklidím si to po sobě, j-já…,“ odpojí se ode mě, jeho nápad však zavrhnu hned v prvním okamžiku.  

„Jestli tu někdo bude uklízet, pak to budu já, ale ty určitě ne, bráško. Tady se posaď a já ti donesu svoji večeři,“ rozhodnu razantně a pomůžu mu se posadit na jeho židli. Poplašeně zamrká očima.  

„A-ale… co ty, Tome? Co budeš jíst?“ optá se, stále ještě se slzami v očích, a vyvolá tak na mé tváři malý úsměv. Tohle je prostě typický Bill, ve všem musí hledat složitosti… dokonce i tam, kde nejsou.  

„Mámě nechám její  porci, až se vrátí z práce a já si najdu něco v lednici. Bez toho je určitě nacpaná k prasknutí, hm?“ odvětím s úsměvem a na Billův tichý souhlas vtisknu malý, lehký polibek na jeho čelo.