autor: Rachel
Bill:
Prsty se pomalu dotknu dna velkého talíře a nato vložím další sousto ze snídaně, kterou mi Tom pečlivě nakrájel na kousky, do svých úst. Přivřu víčka, a zatímco si vychutnávám každičký kousek Tomovy nové dobroty, naslouchám jeho tichému pobrukování, linoucímu se z kuchyně.
Sklopím tvář a nedovedu zabránit malému úsměvu, který se mi opět, už poněkolikáté za toto ráno, vkradl na rty. A vlastně mu ani bránit nechci. Ani jemu a ani mé radosti, která mě před chvílí naplnila, a kterou cítím stále uvnitř sebe. Vůbec jsem nevěřil v to, že by se mi to celé mohlo podařit, ještě před chvílí jsem se bál a nevěřil ani sám sobě. Jen Tom byl můj malý plamínek naděje, který nedokázal zničit ani můj strach. To bylo to jediné, co mi zůstalo a díky čemu jsem to dokázal. Jsem za to vděčný a mám radost, že jsem to s Tomovou pomocí dokázal zvládnout a překonal sám sebe… a snad můžu říct, že jsem za to na sebe tak trošku i pyšný.
Avšak co mi dělá tu největší radost, co kouzlí úsměv na mé tváři je skutečnost, že jsem Toma nezklamal. Já se nezklamal v něm, mé pochybnosti a počáteční nedůvěra byla úplně zbytečná, Tom dokázal dodržet to, co mi slíbil a také to dodržel. A on se nezklamal ve mně… vlastně, nejsem si tím tak úplně jistý, avšak spokojená melodie, linoucí se k mým uším a kouzlící malý úsměv na mých rtech je mi jasným znamením, že mé starší dvojče sdílí mé pocity se mnou. Nejspíš si ani neuvědomuje, že nikoli on, ale já vděčím jemu. Já mu mám tolik za co děkovat… avšak ani tisícerá slova díků by ani v nejmenším nedokázala vyjádřit vděk, který k němu cítím, a který si zaslouží. Kde bych byl, kým bych byl a co bych dokázal, kdyby tu nebyl on? Nebýt jeho, nikdy bych…
„Čemu se pořád usmíváš?“ medový hlas, linoucí se k mým uším v tiché otázce přeruší veškeré mé myšlenky a donutí mě se od nich odtrhnout. Usměji se, když si uvědomím význam jeho slov a jen nesměle sklopím svou tvář, která bůhvíproč začíná získávat jemně růžový nádech. Cítím jej, to zvláštní teplo a slabé chvění, které ve mně vyvolává Tomova blízkost. Jen jeho podmanivá vůně, vznášející se teď ve sladkém oparu všude kolem mě a krátké odsunutí židle po mém boku mě jen ujišťuje v tom, že si právě sedá vedle mě. Čemu se usmívám… opravdu je to tak těžké pochopit, bráško?
„Jsi úžasný,“ odpovím popravdě a trošku pozvednu svoji tvář. Snažím se ji natočit alespoň trošku k němu, avšak jeho vůně, panující všude kolem mě, mi to vůbec neulehčuje. Jeho úplnou blízkost cítím až ve chvíli, kdy se jeho dlaň jen něžně, nesměle dotkne té mé, volně položené v mém klíně.
„To ty jsi úžasný, Bille. Ani nevíš, jak moc…,“ nedořekne, jeho slova přeruší něco, co bych v tuto chvíli vůbec neočekával. Slabé, avšak dosti slyšitelné vibrování telefonu, položeného nejspíš někde blízko u nás, ukončí naši krátkou společnou chvilku… a připoutá k sobě pozornost nás obou.
„Ach ne,“ Tomův povzdech přeruší všechny mé myšlenky o tom, kdo by to asi mohl být, a já jen slyším jakési jeho nesouhlasné zamručení. Úsměv, který jistě až doteď pohrával na jeho rtech, je tentam… a jeho dobrá nálada nejspíš taky.
„Kdo je to?“ optám se s téměř potlačovanou bleskovou rychlostí, nedokážu potlačit svoji zvědavost, jednu z mých slabých stránek. Z Tomovy odpovědi však čiší jasný nezájem a lhostejnost.
„Nevím… a je mi to vlastně úplně jedno. Teď jsem s tebou… a nikdo jiný mě nezajímá,“ odpoví, přesto však význam jeho slov nevnímám ani v nejmenším. Nemůžu, nejde to… zvláště, když se vibrování jeho telefonu stává stále hlasitějším a naléhavějším.
„Měl bys to vzít, možná je to něco důležitého, Tome,“ odpovím vážně a prsty jen nervózně zabubnuji do desky stolu. I když bych neviděl, kdo to je, vzal bych to okamžitě. Člověk nikdy neví, co se může stát.
„Tak dobře, vezmu to tedy. Omluvíš mě na okamžik?“ zeptá se mě Tom otázku a já jen slyším, jak na moji radu vstává od stolu. Vida, přeci mám na něj ještě nějaký malý vliv, který mi zůstal z našeho dětství. A proti tomu – jsem opravdu zvědavý, kdo mu tak náhle, neúnavně a tak dlouho volá. Jen aby se něco zlého nestalo.
Souhlasně přikývnu hlavou a naslouchajíc Tomovým vzdalujícím se krokům, opět se skloním k mému talíři a připravené snídani.
Tom:
Vyjdu z kuchyně a jen volným krokem zamířím ke dveřím naproti, vedoucím do mamčiny ložnice. Sám jsem zvědavý, kdo je tak moc neúnavný, proto jen rychle vklouznu dovnitř, zavřu za sebou dveře a i s vibrujícím telefonem v dlani popojdu k oknu, abych na něj lépe viděl.
Sklopím pohled a poprvé se pozorně zadívám na neustále vibrující věc v mé dlani… mé rty se však jen na okamžik pootevřou samým překvapením až údivem, a já jen nevěřícně vytřeštím své už tak dost vykulené oči na jméno stále blikající na rozsvíceném displeji. Na jméno, které bych tu teď, v tuto chvíli vůbec neočekával.
„Ahoj, Caroline,“ pozdravím a pokusím se o úsměv hned, jakmile hovor přijmu. Ve sluchátku je jen na malý okamžik ticho… než se k mému uchu donese známý hlas.
„Ale, že by se pán konečně uráčil vzít mi jeden z tisíce mých telefonátů?! Volala jsem ti asi třicetkrát denně, každý den a celý týden, jsi tak hluchý, nebo mě jen ignoruješ?! Nebo má tvůj telefon pod dohledem tvůj sladký, roztomilý bráška?“ oplatí mi můj pozdrav neméně zdvořile a na okamžik se odmlčí. Využiji toho, musím se ospravedlnit a vysvětlit jí to, chápu, že neví, co se děje, když na ni celý týden nemám čas. Zaslouží si vysvětlení a omluvu.
„Omlouvám se, Caroline, ale neměl jsem a nemám moc času, starám se totiž o Billa, víš. Nechci jej nechávat samotného doma a ani nechci, aby se o něj staral někdo jiný. Za ten týden, co jsme byli spolu, se o hodně zlepšil, nevěřila bys, jaké dělá pokroky. Když se vrátil z nemocnice, bylo to s ním opravdu špatné, ale teď… den ode dne je lepší a lepší. Dělá mi velkou radost, každý den udělá alespoň malý pokrok k lepšímu, dnes se mi dokonce podařilo poprvé s ním jít ven z jeho pokoje, na to si doteď ještě netroufl a…“
„Už jsi skončil?! Už jsi skončil s přednáškou o svém dokonalém bráškovi nebo máš snad na srdci ještě něco?! Nevolala jsem ti proto, aby ses mohl rozplývat nad tím, jak ti po baráku chodí tvůj bráška s rukama nataženýma před sebou!“ vyštěkne na mě, aniž bych stačil dokončit své vysvětlení, a vyvolá tak u mě svými slovy nemalý údiv.
„Cože?“ zašeptám téměř neslyšně a jen pomalu si uvědomuji význam jejích slov, která na mě ještě před chvílí křičela. Ale proč? Snažil jsem se jí vysvětlit důvod toho, proč jsem se jí za celý ten týden neozval… rozhodně to však nebyl důvod k tomu, aby na mě začala křičet.
„Zamyslel ses alespoň trochu nad tím, co a jak děláš?“ ozve se o poznání mírněji… přesto však v jejím hlase dokážu rozpoznat něco, co nevěstí nic dobrého. Nemám nejmenší tušení, na co svou otázkou narážela a co má na mysli.
„Zamyslel ses nad tím, jak se chováš? Jak se chováš ke mně?“ vyštěkne na mě, avšak její slova, plná jakéhosi hněvu a zlosti nedokážu vnímat ani v nejmenším.
„Caroline, o čem to…,“
„Tak hele, už mám těch tvých povinností a bráškovské péče až po krk! Zítra budu čekat v parku před hotelem Marion, asi kolem čtvrté hodiny. Jestli ti na mně vůbec ještě záleží, přijď tam, čekám maximálně deset minut!“
„Caroline, já…,“ zakřičím do sluchátka… avšak jediné, co je mi odpovědí, je jen němé pípání. Proč mi to zavěsila? Proč mi nedovolila, abych jí to všechno vysvětlil a omluvil se? Nebo snad volala kvůli něčemu jinému?
Zlostně zmáčknu červené tlačítko a bezmyšlenkovitě zajedu s telefonem do kapsy u mých volných XXL kalhot. Park před hotelem Marion, zítra přesně ve čtyři hodiny… a ani o jedenáct minut později. Co mi tím chtěla říct? A jak vůbec myslela to, jestli mi na ní vůbec ještě záleží?
Zavrtím hlavou, přeplněnou dalšími novými myšlenkami a starostmi a popojdu zpět ke dveřím. Vejdu na chodbu a zamyšleně zamířím zpět do kuchyně, nervózně si okusujíc nehty.
„Kdo to byl?“ Billova zvědavá otázka mě vytrhne z mých spletitých myšlenek hned, jakmile jen na okamžik zaslechne z chodby mé, ne zrovna příliš tiché, šoupavé kroky. Proberu se z mé chvilkové nevědomosti… a okamžik nato jen rázně zavrtím hlavou.
„Nikdo… nikdo to nebyl. Byl to jen omyl,“ zalžu pohotově a pokusím se o slabý úsměv, Billovi to však očividně nejspíš jako odpověď stačí. Pokývá hlavou, dožvýká poslední sousto v puse a spokojeně se s tichým výdechem opře o opěradlo své židle. Až teď mi můj nepřítomný pohled sklouzne na jeho téměř vylízaný talíř od snídaně.
„Měl jste to vynikající, pane šéfkuchaři. A co byste rád dělal teď?“ zeptá se s malým úsměvem, pohrávajícím na jeho, ještě trošku špinavých rtech, já jej však nevnímám ani v nejmenším. Nedokážu to… ne teď.
„Rád bych se podíval na nějaký film. Pokud ti to nebude vadit,“ opravím se vzápětí, Bill však jen zavrtí hlavou a vyvrátí mi tak moji domněnku, že jsem vybral špatný druh zábavy.
„Vůbec ne, rád budu i jen poslouchat. A můžeš si vybrat film s Jessicou Albou, pokud chceš, Tome,“ nabídne mi ochotně a alespoň na okamžik tak vykouzlí na mé tváři úsměv.
Usměji se a volným krokem zamířím do obýváku, klekajíc si k šuplíku, plnému filmů s tou sexy americkou kráskou. Prsty zalovím ve své pečlivě nastřádané sbírce a začnu vybírat ten jeden jediný, na který mám právě náladu. Už teď však vím, že se mé myšlenky místo k Jessice budou stáčet k někomu úplně jinému.
autor: Rachel
betaread: Janule
caau, spratelis?
Jako fuj Caroline… To jí jako Tom nechá takhle mluvit? Já se divím proč se na ní nevysere! Je protivná až to bolí! Jediný kdo tu je pořádně slepí není Bill ale Tom, nevidí jak se ta jeho princezna chová? A taky mu nijak nedocvakne že pro Billa znamená víc! Grr…Jsme si myslela že se tam co nevidět oběví… aby jim znepříjemnila idylku!
Vsadím se, že ten někdo jiný je ta potvora Caroline…
Ta ženská je tak sobecká, že to snad ani není možné, měla by dostat pořádně za vyučenou, aby poznala, co je to skutečný život…
Teď jsem opravdu zvědavá, co Tom udělá. Doufám, že se zachová podle toho, co mu poradí jeho srdce ♥
Tom by už mněl prokouknout co se tyče Karoline.
Ježiši, prečo si tú odpornú mrchu nevymazala? Ja si chcem užívať len dvojičky. Tie dve kapitoly bez tej kravy boli úplne nádherné. Tomovi by som takú uvalila, že by sa okamžite spamätal. Nechápem ako môže nechať tú … tak hnusne hovoriť o Billovi.