autor: Mishka
Udiveně jsem se podíval na Toma, jako by mi snad mohl dát odpověď na mou nevyřčenou otázku. Ten ale jenom pokrčil rameny a došel až ke mně.
„Nepůjdeš tam?“ zeptal se mě a jemně mi vzal Nikovy otěže z rukou.
„A nechceš jít se mnou?“ zeptal jsem se a nahodil co nejsmutnější pohled. Měl jsem takové divné tušení, že ten, kdo se mnou chce mluvit, mi nenese moc dobré zprávy.
„Když chceš,“ řekl Tom a pokrčil rameny. Pomohl mi dolů z koně a vyvedl ho z kruhovky.
Zavřel jsem za nimi bránu a loudavým krokem jsem je následoval. Po cestě jsem ze sebe sundal vestu i přilbu, které jsem si odložil na uvazišti. Opravdu se mi tam nechtělo. Bohužel jsme za chvíli došli před dům, kde stál stříbrný Chevrolet Corvette. Okamžitě jsem ho poznal.
„Andreasi?“ vyhrkl jsem tázavě na blonďáka, který měl ke mně namířeno. Za ním cupitala nějaká blondýnka, která vypadala už od pohledu uměle. Na sobě měla samé růžové hadry. Dělalo se mi z ní lehce špatně. Nechápal jsem, proč tam byla, ale byla tam.
„Ahoj, Bille,“ řekl.
„Čau,“ odpověděl jsem stroze. Pořád jsem na něj byl naštvaný, i když jsem si na něj posledních pár dní vlastně vůbec nevzpomněl. Samozřejmě, že jsme se hádali už dřív, ale nikdy to nebylo tak zlé.
„Přijel jsem ti něco říct,“ zadíval se mi do očí. A teď to přijde. Ten divný pocit ve mně ještě zesílil.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Hele, Bille, je konec. Na Barbadosu jsem se seznámil s Angelikou a zamiloval se do ní. Chceme spolu být a po nějakém čase se vzít,“ řekl.
„Co-cože?“ nevěřícně jsem na něj koukal. Nějak mi nedocházela slova, která právě dolétla k mým uším.
„Rozcházíme se, Bille. Je mi to líto. Bylo to s tebou hezký, ale zjistil jsem, že doopravdy gay nejsem. Bylo to jenom… co já vím… nějaké poblouznění,“ uchechtl se.
„A to mi říkáš jen tak?!“ křikl jsem na něj. Až teď na mě plnou tíhou dopadl význam jeho slov. „To mi jako říkáš jen tak, že tvoje zkurvený kecy o tom, jak moc mě miluješ, bylo nějaký poblouznění? Do prdele, ty sráči, já jsem ti věřil!“ křičel jsem na něj, jak smyslů zbavený. Do očí se mi draly slzy, ale snažil jsem se je zadržet. Nechtěl jsem vypadat jako slaboch, i když mě jeho slova neuvěřitelně ranila.
„Bille, uklidni se. Prostě… jsem heterák. Stejně jsme se poslední dobou pořád hádali a..,“ nenechal jsem ho to dopovědět.
„Já ti na to seru. Ty sám víš, že jsem nikdy nikoho nemiloval, ale tobě jsem byl ochotný to říkat. Tobě jsem byl ochotný dát SVOU lásku. Ty svině…!“ Hlas se mi zlomil v přívalu pláče a já pomalu klesal na kolena. Až teď konečně zakročil Tom stojící tiše opodál. Chytl mě za paži a vytáhl k sobě, čímž zabránil mému pádu na zem. Moc jsem ho nevnímal. Po tvářích mi stékaly vodopády slz. Nebyl jsem schopný dělat nic.
„Vypadni. Vypadněte oba dva!“ rozkřikl se teď pro změnu Tom.
„Hele, laskavě se do nás nepleť. Vůbec nevíš, o co jde,“ vyjel proti němu Andreas.
„Mně je jedno, o co tady, kurva, jde. Ubližuješ Billovi, o to tady jde. Takže vypadni i s tou blonďatou krávou,“ zařval Tom. Až jsem se ho bál i já. Andreas už nic neřekl. Chytl tu svou umělou čubku za ruku a oba nasedli do jeho auta. Potom už jich nebylo.
„Bille. No tak. Neplač,“ otočil se Tom ke mně a snažil se mě uklidnit. Já jsem se mu ale vysmekl a utíkal jsem do svého pokoje. Už jsem jen viděl, jak Tom vrazil Nikovy otěže do rukou právě přicházejícímu tátovi a potom se rozběhl za mnou. Já jsem ale nevnímal ani jeho kroky, ani to, jak za mnou volal. Prostě jsem vyběhl schody, vrazil jsem do svého pokoje a práskl jsem za sebou dveřmi. Sesunul jsem se do nejbližšího kouta místnosti a nechal jsem pláč, aby ovládal mé tělo i mysl. Nebyl jsem schopný dělat nic jiného, než sedět a brečet. Bylo mi tak mizerně. Najednou se ozvalo klepání na dveře a tlumené zavolání mého jména. Byl to Tom. Chtěl jsem ho poslat pryč, ale vzlyky mi nedovolily vydat jediný hlásek.
„Bille..,“ znovu na mě zavolal. Na to se otevřely dveře a Tom vešel do mého pokoje.
„J-jdi… pr-pryč,“ řekl jsem mezi vzlyky a stulil jsem se víc do klubíčka. Chtěl jsem být sám, ale zároveň mi cosi říkalo, že jeho přítomnost mi pomůže.
„No tak. Neplakej. On ti za to nestojí,“ šeptl jemně a pohladil mě po vlasech, což ve mně vyvolalo další vlnu pláče. Andreas se ke mně nikdy takhle něžně nechoval. Znovu mě pohladil, tentokrát po tváři. Automaticky jsem se do toho doteku opřel. Bylo trochu povzbuzující, cítit něčí blízkost v takovéhle chvíli.
„Ne-nemohl… bys mě… o-obejmout, p-prosím?“ zeptal jsem se tiše a upřel na něj svůj uplakaný pohled. Tom se ani neobtěžoval s odpovědí a ve vteřině mě pevně sevřel ve své náruči. Přitiskl jsem se k němu a obličej jsem zabořil do jeho trička. Nechtěl jsem si to přiznat, ale krásně voněl. Znovu jsem se hlasitě rozvzlykal, tentokrát byl však můj pláč tlumen látkou jeho oblečení.
„Šššš… neplakej, Bille,“ konejšil mě a lehce se mnou pohupoval. Bylo uklidňující cítit teplo jeho těla a slyšet jeho tichý hlas. Ještě víc jsem se na něj natiskl a on mě začal jemně hladit ve vlasech. Seděli jsme tam takhle snad celou věčnost.
„Bille,“ šeptl Tom do ticha, které už nerušily ani moje vzlyky. Už jsem neměl sílu plakat. Bylo to vyčerpávající.
„Hm?“ zamručel jsem tiše. Se zavřenýma očima jsem nasával Tomovu vůni. Uklidňovala mě. Možná i víc, než cigarety.
„Pojď si lehnout,“ zašeptal. Jen jsem zavrtěl hlavou a trochu pohodlněji jsem se uvelebil v jeho náruči. Nepřikládal jsem tomu, že se jím nechávám utěšovat, žádný zvláštní důvod. Jen jsem prostě potřeboval někoho, kdo mi bude oporou a tu jsem právě teď našel v Tomovi.
„Tak já tě tam odnesu,“ řekl ledabyle a než jsem stačil jakkoliv protestovat, už stál na nohách a nesl mě k posteli. Pevně jsem se ho chytil kolem krku a nepouštěl jsem se ho, dokud mě měkce nepoložil do bílých peřin. Až teď jsem otevřel oči a zadíval se na něj. Skláněl se nade mnou a ve tváři měl zvláštní výraz.
„Co se děje?“ zašeptal jsem hlasem poznamenaným pláčem.
„Nic,“ odpověděl také tiše a zavrtěl hlavou. Ovšem pohled ze mě nespouštěl. „Nechám tě spát. Potřebuješ odpočívat,“ řekl a napřímil se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Buď tu se mnou, Tome. Prosím,“ zaškemral jsem. Myslel jsem to vážně. Nechtěl jsem, aby odešel. S ním to bylo tak nějak jednodušší.
„Vážně chceš?“ zeptal se. Přikývl jsem a udělal jsem mu u sebe místo. Opatrně si ke mně lehl, ovšem udržoval mezi námi určitou vzdálenost. To jsem ale nerespektoval já. Okamžitě jsem se k němu přisunul a hlavu jsem si položil na jeho hrudník. Cítil jsem, jak mě jeho ruka váhavě objala kolem pasu a lehce si mě přitáhla k jeho tělu.
„Neboj. Nic to neznamená,“ ujistil jsem ho již v polospánku a potom jsem se propadl do říše neklidných a hrůzu nahánějících snů.
*** *** ***
Probudilo mě mírné vrznutí dveří následované hlasem mého otce.
„Jak je mu?“ zašeptal nejspíš směrem k někomu, kdo byl v pokoji se mnou. Nemohl jsem si vybavit, kdo by to mohl být, v hlavě jsem měl úplně prázdno. Trošku jsem se zavrtěl a ucítil jsem něčí ruku, jak mě lehce stiskla.
„Nevím. Už asi dvě hodiny spí,“ zašeptal ten někdo a já jsem poznal Tomův hlas, který zněl blízko u mého ucha.
„Dobře,“ řekl táta, potom jsem jen slyšel tiše klapnout dveře. Dlouze jsem vydechl a otevřel jsem oči, které mě od dlouhého pláče nesnesitelně pálily.
„Tome?“ zašeptal jsem automaticky jeho jméno.
„Ano?“
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se tiše. Moje tělo postrádalo veškerou energii a já nebyl schopný ani otočit hlavu, abych se podíval na hodiny. Jen jsem očima sledoval část pokoje, na kterou jsem dohlédl, a to byla moje veškerá činnost.
„Je pět odpoledne,“ odpověděl mi Tom. „Jak ti je?“ zeptal se na oplátku on.
„Mizerně,“ zkonstatoval jsem a tváří jsem se lehce otřel o jeho tričko. Bylo ještě trochu vlhké od mých slz. Cítil jsem se prázdný. A to doslova. Nedokázal jsem si představit, že bych měl teď vstát a jít něco dělat. Chtěl jsem už na věky jen ležet v posteli a zírat do prázdna.
„Zlepší se to. Uvidíš,“ snažil se mě ujistit Tom, ale moc jsem mu nevěřil.
„Myslíš?“ optal jsem se a pohledem vyhledal ten jeho. Zračilo se v něm pochopení a soucit.
„Ne, Bille. Já to vím. Všechno jednou přebolí,“ řekl a usmál se na mě. Toužil jsem mu jeho povzbuzující úsměv oplatit, ale nepodařilo se mi to. Proto jsem jen přikývl a znovu se zadíval někam… ani nevím kam.
„Děkuju,“ šeptl jsem. Cítil jsem potřebu mu poděkovat.
„Nemáš za co. Pokud ti můžu nějak pomoct, pomůžu ti. Vím, jaké to je, když přijdeš o toho, koho miluješ. Ale život jde dál, Bille. Navíc, určitě si najdeš kluka, který tě bude milovat tak, jak si to doopravdy zasloužíš.“ Jeho slova byla tak krásná, a zároveň pravdivá. Až teď jsem si ale uvědomil, že Tom mluvil o svých rodičích. Já jsem sice ztratil kluka, kterej o mě vlastně nestál, ale Tom ztratil rodiče. Bylo mi ho líto, ale nechtěl jsem to říkat nahlas. Nechtěl jsem mu to připomínat.
„Děkuju, ani nevím, proč si na mě takovej. Ani si to nezasloužím,“ šeptl jsem. Nějak mě začalo hlodat svědomí.
„Proč myslíš?“ zeptal se a jemně dvěma prsty zdvihl mou hlavu tak, abychom si viděli do očí.
„Nevím. Prostě… ty naše hádky, který jsem stejně skoro vždycky vyvolal já. A to všechno ostatní. Prostě si nezasloužím pozornost někoho, jako jsi ty,“ řekl jsem.
„Ale Bille, no tak, tohle neříkej. Ty si zasloužíš mnohem víc. A naše hádky? Vsadím se, že jich bude ještě nespočet,“ zasmál se a lehce mi ukazováčkem brnkl o nos. Trošku jsem pozvedl koutky v náznaku úsměvu a ještě víc jsem se k němu přitulil. Ještě dneska ráno bych to nepřiznal, ale bylo mi s ním dobře. Znovu jsem zavřel oči a nadechl se jeho vůně. Docela se mi za posledních několik minut zalíbila.
„Bille, budu muset jít ke koním. Musím dodělat práci,“ řekl a snažil se vymanit z mého objetí. Jen jsem nesouhlasně zamručel.
„Koně počkaj,“ breptl jsem do jeho trička.
„Nepočkaj. Koně nikdy nečekaj,“ zasmál se Tom, a konečně se mu podařilo dostat se z mého sevření. Mrzutě jsem se přetočil na záda a otevřel jsem jedno oko, abych na něj viděl.
„Přijdeš ještě?“ zeptal jsem se tiše. Chtěl jsem, aby byl u mě. Neznal jsem přesný důvod toho náhlého zvratu, ale bylo příjemné cítit jeho přítomnost.
„Pokud budeš chtít,“ pokrčil Tom rameny.
„Budu,“ přikývl jsem.
„Tak dobře,“ usmál se a potom se ke mně váhavě sehnul. Na moment se zarazil kousek od mého obličeje. Zdálo se, že přemýšlí. Po chvilce ale udělal něco, co bych od něj v žádném případě nečekal. Pomalu se sklonil těsně k mé tváři a jemně přitiskl rty na mé čelo. V tom okamžiku mi po těle naskočila husí kůže a zachvěl jsem se. Bylo to jak elektrický šok. Když se jeho rty odtrhly od mé kůže, chvíli jsme na sebe jen mlčky zírali.
A potom Tom bez jediného slova opustil můj pokoj. Zhluboka jsem dýchal a dlaň jsem si jemně přiložil na místo, kde se mě před chvilkou dotkly jeho rty. Pořád jsem je tam cítil. Byly tak jemné a horké. A já jsem náhle zatoužil ochutnat ty měkké růžové polštářky.
„Proboha,“ šeptl jsem si pro sebe. Zavrtěl jsem hlavou nad svými myšlenkami a znovu jsem se zachumlal hluboko pod peřinu.
*** *** ***
„Bille, pojď se najíst,“ zašeptal někdo u mého ucha a opět tak přerušil můj spánek. Líně jsem se protáhl a zavrtěl jsem hlavou.
„Nemám hlad,“ zaprotestoval jsem a otevřel jsem oči. Střetl jsem se s Tomovým pobaveným pohledem. „Co je?“ zeptal jsem se nevrle.
„Nic. Ale musíš něco jíst. Už takhle se ztrácíš před očima,“ řekl Tom. Připadalo mi, jako by na chvilku převzal roli mého otce.
„Vážně nechci jíst,“ zakňoural jsem a zavřel jsem oči.
„Bille, seš strašně hubenej. Musíš se najíst. Tím, že nebudeš jíst, stejně nic nevyřešíš,“ zkonstatoval Tom.
„Vyřeším. Umřu hladem. A potom už se nebudu muset trápit,“ řekl jsem. Nemyslel jsem to nijak vážně, spíš jenom ironicky, ale Toma to asi dost vytočilo.
„Takhle nemluv, sakra. Nesnáším smrt a všechno kolem. Seš normální?“ zvýšil na mě hlas.
„Bože, tak na mě nekřič,“ zadíval jsem se na něj, ale poté jsem odvrátil hlavu. „Jdi pryč,“ brouknul jsem do ticha.
„Bille, no tak, omlouvám se,“ řekl smířlivě a posadil se ke mně na postel. Lehce mě pohladil po rameni a já jsem se chtě nechtě zachvěl.
„Je ti zima?“ zeptal se.
„Ne. Teda… trošku,“ špitl jsem. Nemohl jsem mu přiznat, že to je z jeho doteku.
„Promiň, nechtěl jsem… na tebe křičet,“ šeptl.
„Nic se nestalo,“ povzdechl jsem si. Otočil jsem se k němu čelem a vyhledal jeho pohled. „Vím, že je to pro tebe teď těžké. Ale zvládneš to, Bille,“ snažil se mě povzbudit.
„Asi jo,“ přikývl jsem smutně. Už zase se mi začaly zavírat oči. Měl jsem takové tušení, že nadcházející týden prospím úplně celý. A to bylo teprve pondělí a já měl jít zítra do školy.
„Nechám tě spát,“ řekl tiše a chystal se k odchodu.
„Ne!“ vykřikl jsem splašeně, a prudce jsem se posadil. Nevím, co to do mě vjelo, ale myšlenka na to, že by měl teď odejít, byla pro mě absolutně nemyslitelná.
„Klid, Bille. Jsem tady,“ řekl a posadil se zpátky ke mně na postel. Chtělo se mi brečet. Po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza, ale okamžitě jsem ji setřel. „Neplakej. Tím nic nespravíš,“ pousmál se a potom mě z ničeho nic objal. Nechápal jsem, proč to dělá, proč se vlastně ke mně chová tak, jak se chová, ale byl jsem za to rád. Cítil jsem, že na to nejsem úplně sám. A on byl ochotný mi pomoct.
„Děkuju,“ špitl jsem a maličko jsem popotáhl.
„Chce se ti ještě spát?“ zeptal se tiše. Maličko jsem přikývl. „A chceš, abych tu zůstal s tebou?“
„Ano,“ vydechl jsem tiše. Potřeboval jsem ho u sebe mít. Nutně. Tom mě chytl za ramena a jemně mě položil zpátky do teplých peřin. Uvelebil jsem se v posteli a automaticky jsem mu vedle sebe udělal místo.
„Chceš, abych si lehnul k tobě?“ zeptal se udiveně. Jako by zapomněl, že ještě před nějakou dobou jsem se k němu tulil.
„Neboj. Nebudu nic… zkoušet..,“ vyhrkl jsem, ale nenechal mě domluvit.
„Ne. To… to je v pohodě. Nemyslel jsem to tak, že bys… no, že bys… to…“ zakoktal se.
„Dobře. Myslím, že si rozumíme,“ přikývl jsem a on si ke mně váhavě lehl. Stejně jako před tím, jsem se k němu přitulil a on mě znovu objal svou paží. Takhle mi bylo dobře. Spokojeně jsem se uvelebil a už po několikáté za dnešek jsem se ponořil do říše snů.
autor: Mishka
betaread: Janule
chudák Bill, je mi ho hrozne lúto. DSúfam že sa skoro bude cítit dobre a že bude s Tomom. Kásne., Rychlo dalej.
Billa je i líto, musí to pro něj být opravdu těžké, ale nejkrásnější bylo, když se Tomovi omluvil za hádky, to bylo opravdu krásné =)
A Tom byl skvělý, jak Billa utěšoval, bylo vidět, že mu na něm záleží víc, než je on sám ochotný si připustit…
A Bill taky začíná pomaličku poznávat, že má pro Toma určitou slabost =)
Je to parádní povídka a doufám, že příště tam zase budou koně =)♥
nemůžu si pomoct, ale docela jsem čekala (a tajně doufala), že Bill poté, co mu to Andreas řekne, vzteky skočí na koně odcválá k ohradě se Savanem…
ale je krásné, jak se s Tomem sbližujou!!!
oooooch chudacik 😀 ……. prosim rychlo dalej 😀 😀 uz sa neviem dockat pokracka 😀
Samozřejmě, že se mi líbily okamžiky, kdy se Tommy Billího zastal a jak s ním prožíval jeho zklamání. Ale nemůůůůůůůžu se dočkat Savana. A ještě lépe – Billa spolu se Savanem…♥ To bude teprve krása.
Je mi Billa líto,ale s Tomovou pomocí xD to za 4 dny přejde….jééžiš těšíím se na další…tahle povídka patří k mím nejoblíbenějším……♥