Probuzení 13.

autor: Gia

Pro jistotu ustoupím dozadu ještě o jeden malý krok. Nepomáhá to. S rozmrzelým povzdechem stáhnu obličej v pokřivené, nanejvýš nešťastné grimase.

„Mami?“ Zašeptám nerozhodně směrem, kde tuším obrysy matčina těla, které se sklání  nad bratrovou starou dětskou postelí. Se vší soustředěností převléká velký buclatý polštář do čistého povlečení s proužkem. Konečně zvedne hlavu mým směrem a nechápavě zakroutí hlavou.

„Měla jsem za to, že jedna věčně nespokojená modelka v rodině bohatě stačí. Tohle tričko už máš na sobě během té chvíle, co jsem tady, počtvrté. Nějak mi uniká ten zásadní rozdíl mezi černým trikem s modrým nápisem a černým trikem s bílým nápisem, ale zdá se, že pro tebe je to problém přímo nevyřešitelný. Takhle tě neznám.“ Znovu se skloní nad postel a ani na chvíli se nepřestává usmívat sama pro sebe. Konečně jsem mohl znovu cítit to teplo, které rozdávala pokaždé, když věděla, že jsme oba dva v bezpečí.

Konečně jsem se dočkal toho dne, kdy jsme si směli bratra odvézt zpátky domů. V noci jsem neusnul ani na chviličku, pořád jsem se jen převaloval ze strany na stranu a popoháněl čas, jen aby už bylo ráno. Už několik dní mě trápily výčitky svědomí z toho, že jsem nemohl být u Billa hned ten den poté, kdy se probudil. Ale podepsání smlouvy na nový reklamní spot, ve kterém jsem měl propagovat moderní pánské hodinky, bylo domluveno už měsíc dopředu. Snad tady existovala nějaká možnost, jak to šikovně uhrát a schůzku přesunout, ale vždycky jsem se snažil být v obchodních záležitostech korektní a spolehlivý. Věděl jsem, že za normální situace by tohle Bill pochopil, a dokonce i ocenil. Přesně takhle jsem se mu to snažil podat i do telefonu, když jsme spolu včera mluvili. Snažil jsem se znít tak, jako by se vůbec nic nedělo, a doufal jsem, že to pochopí a bude se stejně jako já těšit z toho, že se už brzy uvidíme doma. A přesto, že se snažil, abych na něm vůbec nic nepoznal, mohl jsem jasně vycítit, jak moc ho to mrzelo. Svatosvatě jsem si ten den slíbil, že po dobu jeho rekonvalescence se od něj nehnu ani na krok. Tolik jsem mu toho dlužil.  

Když se rodiče vrátili z návštěvy, přestože jsem umíral zvědavostí, nenašel jsem dost odvahy, abych se na Billa zeptal. Bál jsem se, že bych se dozvěděl, jak moc byl zklamaný z toho, že jsem se v nemocnici nakonec neukázal. Určitě až do poslední chvíle doufal, že ho překvapím a schůzku zruším. Rodiče měli plné ruce práce a nechtěl jsem jim přidělávat další starosti. Měli co dělat, aby stihli přestěhovat alespoň některé nejnutnější věci z jeho bytu do doby, než pojede domů. Byl to jen další logický krok, který matka pečlivě naplánovala. Veškerá její péče o něj tak bude mnohem jednodušší a intenzivnější. Nezmohl jsem se ani na jediné slovo protestu. V podstatě mi nedovolila, abych k tomu řekl jakýkoliv vlastní názor. Zkrátka jsem se znovu zabydlel v mém starém pokoji, který byl hned naproti toho Billova, a se vším jí ochotně pomáhal. V minulosti jsme často trávili spoustu času mimo domov, i když si to nepřála, užívali jsme si všech možností, které se nám nabízely, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že si víc než kdokoliv jiný zaslouží, aby nás měla alespoň na chvíli zase pohromadě. Vlastně jsme si to zasloužili my všichni. Vrátit se na pár okamžiků v čase a žít jako kompletní rodina. Znovu pohledem zabloudím k velké oválné ploše zrcadla a upravím si bavlněnou šedou čelenku.  

„Hele, mami, myslíš, že mám v tomhle účesu malou hlavu?“ Chvíli se mi zdá, že mě vůbec neposlouchá, to když složí čistou a navoněnou peřinu do úhledné kupičky. Váhám i ve chvíli, kdy ke mně s úsměvem přejde, zezadu mě obejme kolem pasu a bradu si položí na mé rameno. Určitě musí stát na špičkách. Bleskne mi hlavou, když mě ovane známá vůně kopřivového šampónu, kterou jsem si pamatoval z dětství. Stále mlčky si mě pozorně prohlíží v zrcadle a ruce proplete s těmi mými.

„Ať už je ta šťastná kdokoliv, věřím, že ji naprosto okouzlíš. Někdy si sama sobě sobecky blahopřeji k tomu, jaké nádherné děti se mi povedly.“ Smějeme se společně jako už dlouho ne, a já si konečně uvědomuji, že ze mě všechen ten stres z posledních týdnů pomalu ale jistě opadá. Mohl jsem upřímně uvěřit tomu, že pokud se budu snažit a vytrvám, získám svého bratra zpět a možná, možná, že získám i něco navíc.  

Po celou tu dobu, kdy jedeme autem do nemocnice, se snažíme nemlčet a za každou cenu vyvíjíme až nadlidskou snahu v tom, abychom neustále o něčem živě diskutovali. O matčině nové zákazníci, která si u ní objednala plesovou róbu ve stylu Lady Gaga. O Gordonově novém výfuku na motorce. O čemkoliv a o ničem, jen abychom zahnali tu příšernou nervozitu, která musí být snad i hmatatelná, jako by z nás crčela po litrech. Z čeho jsme vlastně měli tenhle podivný strach? Čeho jsem se tak bál? V myšlenkách jsem se pořád upínal k Billovi a přemýšlel jsem, jestli bude pořád takový, jakého jsem si ho pamatoval. Mohlo ho všechno, co prožil, nějak změnit? Mohl na některé věci třeba úplně zapomenout? Nebyl jsem si sám sebou jist. Pořád se ve mně prala touha po tom, aby si na všechno pamatoval a jeho city ke mně se nezměnily, a zároveň jsem sám sebe přesvědčoval o tom, že kdyby na to jednoduše zapomněl anebo ztrátu části vzpomínek alespoň šikovně předstíral, bylo by to pro nás oba lepší.  

Ve chvíli, kdy jsme na příjmu jen kousek od bratrova pokoje čekali, až matka podepíše všechny papíry k propuštění, se ve dveřích z ničeho nic objevila Sára. Tušil jsem, že se mnou bude chtít mluvit, její pohled mě doslova vybízel k tomu, abych zůstal a nikam nechodil. Ani trochu se mi nechtělo. Ale uvědomoval jsem si, kolik jí toho vlastně dlužím a řekl jsem rodičům, že za nimi za chvíli přijdu. Bude to jen chvilička. Pak už ho konečně uvidím. Ujišťoval jsem sám sebe a snažil jsem se ovládnout, abych ji jednoduše neposlal někam.  

„Tome?“ Nejistý, ale přesto velice pevný dívčí hlas mě odtrhne od všech těch myšlenek, které mi znovu rozklepaly kolena nervozitou. Nedokázal jsem si představit to, že se mu budu jen za pár okamžiků znovu dívat do usměvavého obličeje, že s ním budu moci znovu mluvit.

 „Doufám, že se na mě nezlobíte za ty textové zprávy, kterými jsem vás tak nevybíravě bombardovala. Vím, že pro tyhle účely jste mi své telefonní číslo nedával, ale měla jsem o vás opravdu strach, když jste mi tehdy večer beze slova položil telefon a nereagoval na vzkazy na záznamníku.“

Chvíli jí trvá, než ke mně konečně zvedne hlavu a mně nemůže uniknout, jak je červená rozpaky. Znovu jsem se k ní choval hrozně. Tolik toho pro Billa udělala. Tolik toho udělala i pro mě. Celou tu dobu stála zcela nezištně na mé straně a já ji přehlížel. Další povahový rys, který bych měl zapsat na pomyslný seznam patřící minulosti.  

„Omlouvám se, Sáro. Znovu jsem se k vám zachoval jako totální pitomec bez kouska mozku. Mohlo mě napadnout, že se budete bát. Jenže toho v té chvíli na mě bylo tolik, že jsem zareagoval tak, jak jsem zareagoval. Vůbec mi nedošlo, že jste ještě pořád na druhé straně telefonu a čekáte na odpověď.“ Znovu zrudla jako přezrálé rajské jablíčko a já si uvědomil, jak musela moje sice upřímná, ale pěkně neomalená slova vyznít jejím uším. Jen jsem jí potvrdil to, že je pro mě stále stejně neviditelná. „Totiž, nechápejte to nějak špatně, vůbec jsem to tak nemyslel. Prostě jsem měl plnou hlavu bratra, toho, že se probudil a že je v pořádku, vůbec jsem na vás nepomyslel. Já… omlouvám se.“ Téměř okamžitě zaregistruji tenoučký potůček slz, který se snaží utřít do rukávu bílého pláště. A pak se řekne, upřímnost nade vše. Bože! Tohle jsem vůbec neuměl. Jestli jsem měl tohle brát jako trénink v tom, jak se budu chovat k Billovi, dalo se říct, že jsem naprosto pohořel. Empatie nikdy nebyla moje silná stránka, zkrátka jsem se snažil být upřímný, dělal jsem, co jsem mohl. Doopravdy jsem nenáviděl pohled na kohokoliv, kdo plakal. Vyvolávalo to ve mně pocity úzkosti a nikdy jsem nevěděl jak se správně zachovat.  

Nejdřív zkusím lehké  poklepání na rameno, ale na tohle povzbuzení, které často používám na svého psa, vůbec nereaguje. Copak já vím, jak zacházet s nešťastnou holkou? Opatrně chytím její drobnou studenou dlaň a ta doslova zmizí v té mojí.

„Ale no tak, Sáro, jsi přece správná holka.“ Konečně se na mě to slzavé údolí usměje, hlas se jí pořád nepatrně chvěje lítostí. Nějak nedokážu odhadnout, co se s ní v tu chvíli odehrává, pořád na mě jen bezeslova upřeně zírá, jako by si mě chtěla zapamatovat a později co nejvěrněji namalovat.

„Teď už vím, jak moc o tobě média lhala. Není ani slovo pravdy na tom, že jsi někdo, kdo je bez srdce a neumí se zamilovat. Důkaz toho, jak velké máš srdce, je tvůj bratr.“ Jsem z toho, co říká trochu zmatený, ale přesto její úsměv opětuji. Bylo tedy jasné, že ten večer, kdy jsem mluvil se svou halucinací, slyšela každé slovo. A že je také správně pochopila. Jemně mi stiskne druhou ruku a já to pochopím jako tiché potvrzení toho, že si to nechá pro sebe. Ani trochu se mi nelíbilo, že jsem do toho všeho zmatku mezi mnou a Billem zasvětil dalšího, a navíc téměř cizího člověka, ale co jsem měl dělat?

„Nechovej se ke mně jako bych byl nějakej invalida! Dokážu jít docela dobře sám, když se budu trochu víc soustředit a snažit. Už podruhé neupadnu, slyšíš, mami? A přestaň mě postrkávat na tom kolečkovým křesle jako nějakýho důchodce, takovej trapas! Venku je určitě milion novinářů, vážně si myslíš, že dopustím, aby mě vyfotili TAKHLE?“ Podvědomě poznám bratrův uražený a spílající hlas a automaticky roztáhnu rty v úsměvu, zdá se, že se vůbec nic nezměnilo. Konečně znovu vidím jeho obličej. Je ještě o něco pohublejší a bělejší než jak jsem byl zvyklý, ale přesto nevypadal jako někdo, kdo byl ještě nedávno ve vážném zdravotním stavu. Spíš vypadal jako někdo, kdo jen hodně dlouho odpočíval a nic nedělal.  

„Vítej zpátky, bráško.“ Zašeptám to naprosto dojatým hlasem a máma se znovu rozpláče štěstím. Bill se smíchem otočí oči v sloup a mně nemůže uniknout, jak celou dobu zaraženě civí na moje a Sářiny propletené ruce. Celé se to stalo tak rychle, že si teprve až teď uvědomím, že bych ji měl pustit, a taky to okamžitě udělám. Několika kroky k němu přejdu a skloním se, abych ho mohl políbit na tvář. Všechno teď bude úplně jiné, byl jsem si jist.