autor: Sandra Trümper
Ahoj, všichni! 🙂
Opravdu moc děkuju za všechny vaše komentáře… moc mě potěšily 🙂
Tohle není ani zdaleka povídka podobná předešlé… je to spíš taková oddychová, přeslazená romance, která se opravdu hodí jako pohádka na dobrou noc, a hlavně konec je naprosto nereálný, ale… přesto je taková… měla by být lehké pohlazení po duši… 🙂
Tak si ji užijte a opět – za každý komentář budu vděčná…
Je opravdu jednoduché předstírat lásku tomu, koho nemilujeme a koho ani nikdy milovat nebudeme. Stačí pár slov, pár naučených gest a úsměvů. Strašně snadno vyvoláte iluzi nikdy neexistujícího citu.
Ale předstírat jakýkoliv cit vyjma lásky k člověku, kterému patří vaše srdce? To je nemožné. A mně můžete věřit. Mám to odzkoušené jak lety, tak různými pokusy o obranu.
Když jsem zjistil, že můj cit k němu není ryze bratrský, nebylo mi zase tak moc. Odhaduji tak… patnáct? Šestnáct? No, asi tak nějak. A tenkrát se, hned po obrovském kariérním úspěchu, dostavil ještě větší osobní neúspěch. Prohrál jsem.
Ze začátku válčil rozum proti citu po mém boku, ale nakonec zradil a sám mě ubíjel myšlenkami na něj. A tak jsem se vrhnul na první věc, kterou jsem měl po ruce a která alespoň trochu odváděla mou pozornost. Pití.
Ze začátku to šlo. Všechny své myšlenky jsem mohl utopit v pivu, vodce, rumu a dalších podobných nedobrých sračkách. David měl pokaždé strašné lítání kvůli tomu, aby se můj alkoholismus nedostal na veřejnost. A k jeho nadšení toto období trvalo jen chvíli. Zrazující myšlenky se totiž rychle naučily v alkoholu plavat. Mrchy. A navíc ve mně rostl ten prokletý cit. A ne jen ten. Touha mě spalovala a chtivost užírala čím dál víc. Lačnost po tom jednom těle mě ničila. A pak přišla ta myšlenka.
Když ono jediné tělo mít nemůžu, tak si ho vynahradím všemi ostatními. A tak tomu taky bylo. Snad všechny noviny na světě tenkrát psaly, jak velkej jsem sukničkář. A já při tom vždy zůstával věrný. Ve své mysli jsem každou noc trávil s jedním a tím samým člověkem.
Každý ráno jsem se pak budil se rty rozkousanými téměř až do krve. A to jenom proto, aby mi z nich nevyklouzlo to jediné jméno, které jsem chtěl sténat, a které každou noc moje mysl křičela do světa.
Tohle… bránění se? Nebo to byla spíš zbraň, kterou jsem masochisticky noc co noc držel proti sobě? Každopádně, tento samozvaný lék na mou rozbolavělou duši mi už nějaký ten čas vydržel. Teprve relativně nedávno mi došlo, že takhle to dál prostě nejde, takhle se nedá žít. A tehdy jsem to všechno vzdal. Konečně, ve svých dvaceti letech, jsem dospěl. Tedy, alespoň pokud dospět znamená bez námitek přijmout pravdu o sobě. Protože já se svým citům už nadále nehodlám bránit. Už bych to nezvládl.
A tak jenom tiše sedím vedle tebe a dodávám ti odvahu. Jsem správný starší brácha. Ale když jsou reflektory kolem nás zhasnuté a ty se zrovna nedíváš, na mojí tváři září zamilovaný úsměv. Zrovna jako teď. Měsíc, kterému zbývá jen pár dní do novu, osvětluje nejen celý pokoj, ale i tvou křehkou postavu v nadýchaných peřinách. A já opět, jako už kolikrát předtím, opakuji tvým neslyšícím uším dvě věty.
***
„Miluji tě, Billy. Dobrou noc, zlato,“ ticho nočního pokoje protrhl něžný šepot a černovlasá ležící osoba, o které si stojící muž myslel, že spí, se spokojeně pousmála.
Bylo to už pár týdnů, co Billa překvapily poprvé tyto dvě věty z úst jeho dvojčete. Tenkrát mu to přišlo divné a on se bál na to jakkoliv zareagovat. Nicméně teď už bez tohoto Tomova každovečerního rituálu neusnul. Divný pocit, který ho přepadl tenkrát poprvé, zmizel a nahradilo ho třepání motýlů v břiše a pokaždé lehké rozechvění srdce. Ovšem strach reagovat zůstal. Až do této noci. Čím byla tak zvláštní? Následující větou.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Nádherné!*slzí*
Ta poslední věta mě naprosto dostala. Už jsem nedoufala, že by Billí Tommymu odpověděl. Úplně mě mrazí.
Krásná Tommyho zpověď. Moc se ti to povedlo, Sandro!♥
hodně dojemná akrásná povídka 🙂
tak.. přijdu domu, zapnu počítač.. uvařim si teplou čokoládu, najedu na Fb a na dalším okně samozřejmě hned TWC blog.. tak si tak projiždi nové příspěvky… a hle nová jednodílovka.. tu si přečtu.. dojedu do konce nových příspěvků a vrátím se.. juknu ana autora.. a kdo mě tu nečeká ?? moje milovaná Sandra ♥ i když jsem tohle už četla u tebe na blogu tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí znova.. je to naprosto úžasný.. takový procítěný, jako kdyby si to sama zažila.. doufám, že sem brzy b´přibude další tvě dílko zlatí 🙂 :-* ♥
Musím říct, že je to nádherné…♥
Řekla bych, že se nám tady objevila výborná autorka, mě osobně se moc líbí tvůj styl psaní, je krásně procítěný a moc dobře se čte. V téhle kratinké povídce se ti povedlo říct několika větami všechno ♥
Moc a moc chválím =)♥
oh… tohle bylo moc povedené dílko… takové hodně procítěné… opravdu krásné 🙂 přesně na takovou povídku jsem měla dneska náladu 🙂 krása 🙂
Nie, nie, nie, nie, nie *snaží sa udržať slzy*. Ja mám s toho…úplne nádherné pocity!!!! ♥ Ten koniec bol…ja neviem…strašne emotívny. Nedokážem to popísať slovami. A prečo že nereálne? Mne to pripadalo ako skutočnosť :))) Sandra, ty si proste úžasná, máš talent, stále ti to hovorím :)) fakt závidím 😀 Krása, krááása, veľmi sa teším na ďalšiu jednorázovku, už aby tu bola 😉 ♥♥♥ Milujem tvoje príbehy ♥♥♥
A inak…nemôžeš k tomuto napísať nejaké pokračovanie? xD Veľmi rada by som vedela, ako by to pokračovalo. Aj keď…dokážem si to predstaviť 🙂
ooo můj bože!!! :))) nádheraaaaaaaa!!!!!!
Moc krásné! Líbí se mi, jak píšeš. Moc hezky se to čte, ken tak dál. Těším se na všechny tvé budoucí povídky!!
pro lasu bozi,tenhle ten styl se mi hrozne libi,miluju tu povidku,*brecim*
jéé 🙂 Strašne najs napísané a uplne krásne 🙂