autor: LadyKay
„Kde jsem to vzal?“ Tom otočí znovu obálkou v ruce a zabodne do mě pohled. „To bys mi spíš měl říct ty, ne?“
„Já?“ Pokusím se o nechápavý tón, doufajíc, že ho nějak zmatu, ale myslím, že se mi to nepovedlo. Tom to prokouknul. V dlaních má to, co jeho oči neměly nikdy spatřit, a já jsem namydlený. Z tohohle se nevykecám.
„Ano, ty. Nechceš mi snad tvrdit, že ten dopis byl v mojí schránce poprvé, že ne?“ A sakra! Tenhle tón moc dobře znám. Tom sice neřve, ale jakmile začne mluvit takto, znamená to jediné. Je vytočený a nebude to dlouho trvat a rupnou mu nervy. Musím s tím něco udělat. Mohl bych se to pokusit zahrát do autu. Shodit vinu na mého obdivovatele a sám z toho vyváznout pokud možno s čistým štítem. Do hlavy mi nevidí, takže neví, jak šťastný jsem, když ty dopisy čtu. Ano, zažil mě sice, když jsem dostal růže a byl jsem z nich mimo. Ale teď bych mu klidně mohl napovídat, co bych chtěl a třeba mi uvěří.
„Tak co bude?“ Tom kolem mě projde a po schodech vyjde nahoru. Ví, že ho budu následovat. Ono mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Mrknu na Absintha, který má položenou hlavu v mém klíně, vysílá ke mně chápavé pohledy a rovněž vstane.
„Tommy,“ oslovím ho něžně a nastoupím do výtahu, který přivolal. „Lásko, to není tak…“
„Jak?!“ Vykřikne. A je to tady, nervy povolily a Tom začíná jančit. „Vidíš to? Tak vidíš?“ Mává mi dopisem před očima. Žárlí, to je nad slunce jasné, ale podle mě to zbytečně zveličuje. Jens mi jen píše, nic s ním nemám a ani mít nehodlám. Kdybych s ním spal, tak prosím, ale takhle…
„Ano, vidím, ale…“ Následuje bráchův hluboký nádech a výdech. Ve stejné chvíli se výtah ocitne v patře, v němž bydlíme, a oba vystoupíme. Zatímco Tom je několika kroky u dveří, které odemyká, já se za ním ploužím s hlavou sklopenou. Ne snad, protože bych pociťoval nějaké výčitky svědomí, ale spíše pro efekt. Budu-li si vypadat jako kajícný hříšník, lépe se mi podaří Toma přesvědčit, že s dopisy nic společného nemám a nejsem nijak nadšený, že mi je stále posílá. Raději potopím jeho než sám sebe. Tom se uklidní a já budu ušetřen dalších hádek s ním. Nerad se hádám. Otravuje mi to život, kazí náladu a podepisuje se to i na mém zevnějšku.
„No, jen pojď.“ Zavolá na mě z nitra bytu. Nezvykle dlouhou dobu trávím v předsíni. Nesnažím se připravovat si lež. Vždycky improvizuji. Působí to pak přirozeněji, než kdybych odříkal předem naučenou řeč.
„Miláčku,“ posadím se na opěradlo křesla, do nějž se uvelebil, a pokouším se jej obejmout. Jenže se odtáhne.
„Nechtěl by sis to přečíst?“ Přistrčí mi nažloutlou obálku nadepsanou zeleným inkoustem pod nos. Zavrtím důrazně hlavou. Sice bych se na ni nejraději vrhl a přečetl si slova plná lásky, ale nemůžu. Ne před ním.
„Opravdu ne?“ Podíví se. „Nechtěl bys vědět, co ti ctitel píše?“
„Jak můžeš vědět, že je to od něho? Co když to…“
„Přestaň ze mě dělat vola!“ Zahřmí jeho hlas. „Oba víme, od koho tenhle dopis je. Od toho neoriginálního trotla, co neumí nic jiného, než opisovat Shakespeara. Proč jsi mi lhal?“
„Nelhal.“
„Bille! Ten dopis tam nebyl dneska poprvý! Nejsem blbej. Byl tam už víckrát. To proto jsi tak ochotně chodil venčit psa, vynášel jsi odpadky… Bál ses, že bych ho našel já, že?“ Je chytřejší, než jsem si myslel. Netrvalo mu dlouho, aby si dal dvě a dvě dohromady.
„Máš naprostou pravdu.“ Sklopím zrak a kývnu. „Ale je to jinak, než myslíš.“
„Opravdu?“ Zasměje se. Když k němu vzhlédnu, vidím, jak se pošklebuje a nevypadá, že by mi věřil.
„Ano. Nechtěl jsem, abys je našel, protože jsem věděl, že by ses zlobil. Proto jsem schránku vybíral sám ode dne, kdy se v ní objevil první. Ale všechny jsem je vyhazoval.“
„Nevěřím.“ Zavrtí razantně hlavou.
„Nečetl jsem je, končily do jednoho v koši. Nechci, aby mi psal. Měl jsi pravdu. Neznám ho. Nevím, co od něj můžu čekat.“ Nejlepší je dát mu zapravdu, polichotím tak jeho egu. Tom si mě zkoumavě prohlíží. Zřejmě se snaží najít v mém výrazu něco, co by mě usvědčilo v tom, že lžu. To se mu ale nepovede, teda doufám. Snažím se zachovávat vážnou tvář. Musí mi uvěřit za každou cenu. Uklidní se a přestane čmuchat.
„Takže nebudeš nic namítat, když to teď rozervu na kousíčky a vyhodím?“ Nejraději bych mu dopis vyškubl z ruky a přitiskl si jej na hruď, ale musím se ovládat. Proto zavrtím hlavou, čímž mu dávám svolení k tomu, aby učinil, co mi navrhnul. Tom vstane a přejde k odpadkovému koši. Chystá se obálku roztrhnout napůl, ale zničehonic se zarazí. Krátce pohlédne na mě a pak zpět na dopis. K mému překvapení jej rozlepí, vytáhne list papíru, jenž přelétne očima. Na jeho rtech se objeví ošklivý úšklebek, z něhož mi přeběhne mráz po zádech. Kdyby měl Jense po ruce, zabil by ho.
„Ó, jak se chvím, když o vás verše píši Vímť: vaše jméno lepší slaví duch a v chvalozpěvech vší svou dává výši, by mě, když pěji o vás, jazyk ztuh…“ Tom předčítá jednotlivé řádky a moje srdce plesá. Dokonalé spojení. Kdyby mi recitoval verše, asi bych se rozplynul.
„Roztrhej to!“ Přestane uprostřed věty a natáhne ke mně ruku s papírem. Asi čeká, že budu žadonit, aby dočetl dopis do konce. Jenže to se přepočítal. Předstírajíc ledový klid vstanu a dojdu k němu. Papír od něj vezmu, a přestože mi srdce krvácí, trhám ho na malinkaté kousky, které se jako sněhové vločky snášejí na podlahu.
„Spokojený? Říkal jsem, že to pro mě nic neznamená. Už mi věříš?“ Ovinu mu ruce kolem krku. Tom hledí na útržky na zemi a zdá se, že přemýšlí. Když se zadívá do mých očí, pousměje se a otře se svým nosem o můj.
„No, dejme tomu, že ti věřím.“
„Jens a ty veršíčky mě nezajímají. Otravuje mě.“
„Proč ho nenahlásíš. Podle mě by s tím…“
„Psst,“ přiložím mu prst na rty, abych ho umlčel. Líbajíc jeho tváře šeptám: „Přestane ho to bavit, uvidíš. Nepřiblíží se ke mně, s tebou jsem přece v naprostém bezpečí, ne?“ Tom kývne a znovu mi věnuje úsměv. Když zkrátí vzdálenost mezi námi a políbí mě, zaraduji se. A je to, uvěřil a bude klid.
Tom
„Tommy, co je s tebou?“ Spatřím nad sebou Billa, jak si starostlivě prohlíží mou tvář.
„Nic.“ Odpovím mu chraplavým hlasem a pohladím po tváři. Jeho výraz vypovídá o tom, že mi ani trošku nevěří a poznal, že se mnou není něco v pořádku. Ten dopis mi prostě leží v žaludku a ten jeho obdivovatel jakbysmet. Tohle přece není normální! Ale vůbec ne! Nikdo neví, kde bydlím. Ví to jen moji nejbližší. Ale tomu parchantovi netrvalo moc dlouho, aby Billa vypátral i tady. Ten týpek není v pořádku. Podle mě je nebezpečný. Hodně nebezpečný. Sleduje Billa na každém kroku, a když si vzpomenu na okamžiky, kdy se mi brácha svěřil, že má pocit, že ho někdo pronásleduje, sevře se to ve mně strachem. Strachem o něho. On sice žije v přesvědčení, že se mu to zdálo nebo se tím spíše uklidňuje. Jenže já čím dál tím více začínám věřit tomu, že to nebyl jen výplod jeho mysli, ale že ho sledoval právě tenhle magor.
„Chci se mazlit.“ Zavrní mi do ucha a jeho dlaň mě pohladí po břichu.
„Promiň.“ Odstrčím ho a posadím se. Kolena si přitáhnu k tělu a znovu se ponořím do svého myšlenkového světa, který je právě ovládán neskutečnými obavami o Billa a jeho život. Proč k sakru něco neudělá? Pokud mu vadí, že mu píše, tak proč ho nenahlásí? Sám mi řekl, že ho otravuje, jenže není schopný zvednout telefon a něco udělat. Prý ho to přestane bavit! Možná ano, ale spíše bych se přiklonil k tomu, že ho to nepřestane bavit a spíše zatouží po tom se s Billem nějak sblížit.
„Mon chéri,“ obejmou mě Billovy paže, „nebuď na mě takový.“ Bill se ke mně toužebně tiskne, jeho rty mě líbají na šíji, ale já nejsem s to se soustředit na nic jiného než na kreténa, co nám otravuje život.
„Udej ho.“
„Koho?“ Bill se zarazí a po kolenou se přesune přede mě, aby mi viděl do obličeje.
„Toho debila. Billy, máš známosti, jsi vlivná osoba. Kdybys byl nicka, vykašlali by se na tebe. Ale zná tě skoro každý, něco s tím určitě udělají.“ Prosebně se na něj zadívám a doufám, že se mi ho už konečně podaří přesvědčit, aby tuhle situaci začal řešit a přestal jen zavírat oči. Vždyť jde o jeho soukromí, život, proboha!
„Tome,“ odkašle si, „nemá to cenu. Znáš to… Víš, jak dlouho by se to táhlo? Nemám náladu vysedávat pořád na policajtech a dokola opakovat to samé. Nechá toho, věř mi.“
„Takže se raději necháš zabít, mám pravdu?“ Ač jsem se snažil krotit, nepodařilo se a automaticky jsem zvýšil hlas.
„Ale no tak,“ znovu se mě pokusí obejmout. Ví, že mu podlehnu. Ale dnes ne. Nepodlehnu, dokud nedocílím svého. Dlouhé minuty jen mlčím a zírám před sebe. Bill si nakonec hluboce povzdechne a dá mi slib, který od něj požaduji. Pokud se objeví další dopis, začne něco dělat. Alespoň částečný klid v duši, když už nic jiného…
***
„Jak si můžu balit věci, když nevím, kam jedu.“ Otočím se po bráchovi, který hází svoje hadry už do druhého loďáku a pobrukuje si tu pitomou písničku, co dneska ráno hráli v rádiu.
„Nevím, co budu potřebovat a co ne.“ Naléhám na něj, aby mi alespoň přiblížil cíl našeho výletu, co si pro mě připravil. Moc se mi nikam nechce, ale na jednu stranu je dobrý nápad vypadnout z města. Zmizíme a budeme mít klid. Nikdo nás nebude otravovat, a hlavně ne on. „A kam vůbec dáme Absiho?“
„Ten přece pojede s námi.“ Řekne takovým stylem, že nabudu dojmu, že jsem naprostej debil, když se ho ptám na takovou věc. Je přece nad slunce jasné, že pes jede taky. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bychom ho nechali doma nebo ho strčili k někomu cizímu.
„Ukaž.“ Bill se sehne k mému zavazadlu a začne se mi v něm přehrabovat. Mohlo mě napadnout, že bude muset projít jeho kontrolou. „Kde je to oblečení, co jsme předevčírem kupovali?“ Pokud myslí to odporné sako, tak to visí ve skříni a bude tam viset dál. Nevezmu si ho na sebe. Připadám si v tom jako pako!
„Tady je!“ Nadšeně vykřikne, když otevře skříň a objeví ho. Nacpe ho do pouzdra a následně skončí v kufru. Stejně jako dvoje džíny, co mě přinutil vyzkoušet a koupit. Když si vzpomenu na ten butik, kde jsme nakupovali, otřepu se. Všichni byli šíleně vlezlí a neustále se vtírali. Samé „pane Kaulitzi sem“, „pane Kaulitzi tam“. Neříkali to mně, já byl jako vzduch, kdežto z brášky se mohli podělat. Kdyby věděli, v jakou šílenou hysterku se dovede proměnit, asi by se nestačili divit. Jenže před nimi se Bill tvářil ukázkově. Skoro na nikoho se neusmál. Úsměv věnoval jen tomu, kdo se div neplazil u jeho nohou.
„A ještě tohle…“ Bill běhá od kufru ke skříni, v níž se vždycky dlouze přehrabuje do chvíle, než objeví kousek, který s sebou zřejmě musím mít. Zdá se, že pan návrhář je hotov. Stojí totiž nad kufrem, míří na něj prstem, což pochopím, abych ten přecpaný kufr zavřel. Jestli se mi tohle povede, tak už všechno. Netuším, na co budu potřebovat tolik věcí. Podle Billa jedeme na výlet, tak nechápu, proč si s sebou bere půlku skříně a k tomu samé ty jeho, jak říkám já, super deluxe modely.
„Kdy odjíždíme?“ Křiknu, když primadona odbaletí z ložnice do kuchyně. Poslušně ho následuji a sleduji, jak s ladností jemu vlastní poskakuje sem a tam. Ještě piškoty, sukýnku a z fleku může tančit Labutí jezero.
„Zítra.“
„Ráno? Večer?“ Položím mu doplňující otázku a dívám se, jak mi šmejdí po kuchyni.
„Ve čtyři odpoledne.“ Prohodí přes rameno a zavře skříňku.
„Hledáš něco?“ Vsadím se, že hledá sušenky, co jsem včera přinesl domů. Už pár týdnů je schovávám, aby mi jimi necpal psa, a zatím se mu nepodařilo skrýš objevit. A pak kdo z nás dvou je chytřejší.
„To jsem blázen…“ Bill otvírá skříňku po skřínce, nakukuje dovnitř a pak dvířka zase zavírá. V jednom momentě se jeho zrak upře na mě. Důkladně si mě prohlédne, ale než by mě poprosil o pomoc nebo radu, raději bude hledat sám. Zasměju se a posadím se na židli. Docela zábava pozorovat zoufalého Billa, kterého očividně chytla mlsná, jak leze po kuchyni a hledá už naprosto všude. Dokonce i tam, kam by normální člověk sušenky nebo cokoli jiného nikdy neschoval. Po pár minutách ale pátrání vzdá. Opět z duelu vzejdu jako vítěz, o čemž přirozeně skromně pomlčím.
„Kam pojedeme?“ Zopakuji dotaz, který mu pokládám od chvíle, co se mi zmínil, že si uděláme takový malinký výlet. Od Billa se dá totiž čekat všechno. Můžeme se jak válet na pláži, tak chodit po horách. I když na hory by si nebral takový hadry. Ušklíbnu se nad představou Billa, jak absolvuje horskou túru v některých z těch bot na klínku, co nosí.
„Nech se překvapit!“ Překvapit? Cože?
autor: LadyKay
betaread: Janule
Billí? Chceš znát konec? "…že na mé zkáze má jen moje láska vinu!" (Víš, ale dost záleží na překladu, zrovna tento se hodně liší ve verzích.)♥ Ale tohle jsem ti jenom JAKO pošeptala, Tommy by se za to na mě zlobil xD.
Tommy? Taky jsi zas čím dál zmatenější? Billího věty: "…jak šťastný jsem, když dopisy čtu." "Lépe se mi podaří Toma přesvědčit, že s dopisy nic společného nemám…" Teda, Bill je výborný herec. A LadyKay, zase jeli výtahem, jo? A já tě minule tak prosila, aby aspoň jednou šla diva po svých :-).
Proboha, Bill chystá překvapení. To se máme, Tommy, nač těšit, že?
Jéééé, nepoletí na výlet do Verony? Chachá, jen pokus o vtip xD
A teď mě ale napadá, proč by nemohli frčet do Itálie, že? Romeo k tomu svádí a Itálie + móda – jedno jest. Třeba takový Milán a když je pan módní návrhář tak slavný…
Nakonec se i s Absíčkem poletí do LA za Chantelle, vrrrrr. Absíčku, poslyš, já mám sice dohodu s jiným Tommyho hafánkem, ale pokud se Chantelle v LA ke staršímu Kaulitzovi jen přiblíží, kousej, jo? Mysli si, že jde o ten polštář s třásněmi, třeba. Tak, pac a domluveno :))))
Tak já nevím, ale Bill je…divný..
Já se v něm vůbec nevyznám, mě bylo už tenkrát divné, že začal Toma tak najednou z ničeho nic milovat a teď mám pocit, že ho nemiluje vůbec, že to celé je pro něj jenom nějaká zvrácená, podivná hra…vůbec ho nechápu, proč Tomovi lže a hlavně, proč mu na těch hloupých dopisech tak záleží, vždyť má milujícího partnera tak co ještě hledá…
Bill si myslí, že ty dopisy píše Jens, ale něco si myslet ještě neznamená vědět, podle mě to Jens není.
A ten výlet? Jak znám Billa, tak to bude nejspíše nějaký pobyt v luxusním hotelu s nějakým super wellness programem =)
Nejvíc mě pobavilo to sako xDDD
A Ondinčina hláška o Veroně xDDD Za sto bodov xD
[3]: xD Tak, když jde o Romea, co jiného tě napadne, že? Proč si myslíš, že si Bill myslí, že dopisy píše Jens? To si myslí Bill nebo ten druhý Bill, myslím toho Billa, který se ztrácí, toho nemocného… Jens to určitě nepíše! Ty si, Jani, myslíš, že takový…obyčejný obdivovatel zná sonety? To je někdo inteligentní. Jens to nepíše! Možná je to jedna jediná osoba, která si Jense "platí" za donášku. Pořád si myslím, že Romeem je Pete. Dnes mě ale ty Billovy věty opět spletly. Jeden díl ti jasně řekne, že je to Pete a vzápětí ti jasně další díl ukazuje Billa… (Ani Tommy neví, Jani!)
[4]: Že ty dopisy píše Jens tam někde říká přímo Bill, ve druhém odstavci. Já jsem taky psala, že Jens to není.
Můj "instinkt" a takové to srdeční myšlení mi říká, že Romeo je Bill, ale je to jenom pocit…Ono se říká, že to nejjednodušší řešení bývá obvykle to správné, tak nevím. Už mám z toho hlavu jak pátrací balon a Velký Sherlock si klidně užívá svých houslí a bafá z dýmky, místo aby svým přepracovaným komisařům trošku helfnul nějakým nápadem…xD
😀 Velký Sherlock už to dávno vzdal.. 😀 Neví nic ani po dalších pěti dílech, to si pátrání ještě užijete, dámy. 😀 Ode mě nic nečekejte, pátrejte, já jen přihlížím a žasnu, jakých teorií jste vy dvě schopný. 😀
[5]: Já jsem si myslela, že mi tohle řekneš. Jenže to nevíš, se kterým Billem právě máš tu čest…pak se v tom vyznej. To je to! On jednou řekne něco, co záhy naprosto vyvrátí. Proto tomu nekladu až takový důraz. Bill už toho řekl. Nikdo mi nenamluví, že ty sonety má na svědomí Jens. Takhle, může je opisovat, ale na něčí přání. To by zvládl. Ale sám o sobě určitě ne. Ty sonety mi jdou k Petovi nebo samotnému, leč NEMOCNÉMU Billovi, ne tomu Billovi, co se zase najde. Nevím, zda to teď popisuji srozumitelně. Spíš asi ne.
Ale Jani, Janulka teď tady píše, že nám nepomůže ani dalších 5 dílů…
[6]: Vážený a milý pane Holmesi, přihlížejte, prosím, bedlivě a pokud se Vám do rukou dostane byť jen sebemenší důkaz, prosím, nenechte své věrné Watsony trápit a dokopejte je do zdárného konce vyšetřování. Prosím!♥
[7]: Ondi, popisuješ to naprosto srozumitelně =) Pokud je Romeo Bill, tak jen za předpokladu jeho dvou osobností, kdy jedna dopisy píše a ta druhá je potom nadšeně nachází. On je totiž Bill z těch sonetů tak strašně nadšený a tak moc se mu líbí, že to vyloženě odpovídá tomu, že Romeo přesně věděl, CO se mu líbí a že právě z tohohle bude tak nadšený, takže jenom Bill ví, že Bill miluje sonety. Tak, a teď asi nikdo nepochopí mě xD
[6]: Velký a vážený pane Holmesi, kdyby vás napadla sebemenší teorie, písněte nám =D Předem děkují vaši oddaní komisaři =)
[8]: JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO! Pochopeno naprosto přesněěěěě, dokonaleeeee!!!♥♥♥
Jo, jo…*tleská a usmívá se*
Velký pan Holmes z nás musí mít radost! (A Tommy taky přikyvuje na souhlas…xD )
Na akciu sa teším 😀 Keď to vymyslel Bill, tak to bude bomba 🙂 ale mám oňho strach. Vadí mi, že zľahčuje to sledovanie. Veď aj jeho to na parkovisku trochu vyplašilo.Mohol by trochu začať Tomovi veriť a zahlásiť to polícii, aj keď tí by s tým asi moc neurobili.