autor: Tina
Starý pán zvedl oči k chlapci a optal se:
„Potřebuješ něco?“
„No, ano. Vím, že se zabýváte věcmi ohledně Egypta a chtěl jsem se zeptat, jestli byste tohle nedokázal přečíst,“ položil před něj dopis. Pan Schindler jej vzal do svých starých, svraštělých rukou a rozložil jej.
„Posaď se, chlapče,“ ukázal na židli před ním. Tom tak učinil a očima sledoval starého pána.
„Kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se udiveně. Nebylo to napsáno na obyčejném papíře, ale na papyru. Vypadal, že je už velmi starý. Takováhle věc se považuje za vzácnost.
„Přišlo mi to včera poštou. Nevěděl jsem, jestli to mám brát jen jako legraci, nebo to rovnou vyhodit, a tak jsem s tím přišel raději za vámi. Předpokládal jsem, že byste to třeba dokázal přečíst,“ upřeně jej sledoval.
„Rozhodně to není bráno jako nějaká legrace. Vypadá to, že je to nějaký vzkaz nebo něco podobného. Teď ti to nedokážu s jistotou říct.“
„Dobrá a dokážete to přečíst?“ Tomova zvědavost vzrostla.
„Ano, dokážu, ale moje znalosti nejsou už tak dobré. Mám doma knihu, která by mi v tom mohla pomoct. Mohu si to proto vypůjčit?“ koukal tázavým pohledem na dredatého mladíka.
„Jo klidně, to není problém,“ přikývl a vrátil se ke své práci.
Den se táhl pomalu jako hlemýžď. Tom byl docela zvědavý, co je v tom dopise napsáno. Ale třeba to nebude nic extra a dělá si jen zbytečné naděje.
Večer si Tom vyšel i s ostatními chlapci do klubu. Potřeboval se trochu odreagovat. Popil s kluky, a když už byl v náladě, našel si nějakou hezkou kočku, se kterou si to pak užil. Potřeboval uvolnění. Domů se dobelhal v podnapilém stavu. Takže sebou rovnou plácnul do postele a tvrdě usnul. V jeho bytě by se klidně mohla konat párty, ale jej by to neprobudilo.
Ráno bylo pro Toma celkem těžké. Překvapením pro něj byla totiž pěkná kocovina. Měl pocit, že mu pukne hlava. Uvařil si kávu a nasnídal se.
Neměl tušení, jak dnes půjde do práce. Jenže dnešní den je celkem důležitý. Dozví se, co je napsáno v tom dopise.
Převlékl se do čistého oblečení a udělal ze sebe trochu člověka. Zamkl za sebou a vydal se do obchodu pana Schindlera. Otevřením dveří žduchl do malého zvonečku, který byl připevněný nad dveřmi. Takhle věděli, zdali jim přišli nějací zákazníci. Od pultu vykoukla šedivá hlava pana Schindlera.
„Konečně, Tome,“ oddychl si. Tom překvapeně kráčel za ním do takové menší místnosti, kde měl pan Schindler papíry a další doklady. Dalo by se tomu říkat taková menší kancelář.
„Na tohle se raději posaď, bude to na delší dobu.“ Tom na něj zaraženě koukal, ale poslechl a posadil se. V očích zvědavost a překvapení. Čekal, až pan Schindler spustí.
„Vezmu to raději od začátku. Evidentně jsi neslyšel nic a faraonu Tutanchamonovi, viď?“ zeptal se chlapce a ten zavrtěl hlavou na znamení, že ne.
„Dobrá, trochu ti ho přiblížím. Byl to 12. vládce 18. dynastie. Vládl v letech 1323-1333 před naším letopočtem. A tento dopis, který ti přišel poštou, se vztahuje právě k tomuto faraonovi. Je v něm napsáno, že jednoho dne přijde vyvolený. Odstraní zlo a zachrání tím něco velkého. Ten vyvolený jsi ty,“ dokončil svůj monolog.
„Já? A jak jste na to přišel?“ zeptal se udivený Tom. Nerozuměl tomu. Buď si tady ten stařík z něj střílí, nebo je ještě stále opilý a tohle se mu jen zdá.
„Je to tady napsáno. Vidíš tady ty tři znaky?“ ukázal prstem. Tom přikývl.
„Tenhle znamená něco, jako přijít a tyhle dva tvoří dohromady něco ve smyslu vlastnit nebo být,“ vysvětloval mu.
Tomovi z toho šla hlava kolem. Nejen, že jej bolela z toho včerejšího flámování, ale k tomu ještě přibyly tyto neuvěřitelné informace, a to bylo na něj až moc.
„Takže vy mi tady tvrdíte, že já jsem nějaký vyvolený, který má něco zachránit? Promiňte, že to říkám, ale tohle je největší kravina, co jsem kdy slyšel,“ ušklíbl se a opřel se o opěradlo židle. „A jak bych to měl jako udělat? Vždyť o tom prakticky nic nevím. Připadá mi to jako pěkný nesmysl,“ pokračoval dál v kritice tohoto dopisu.
„Chlapče, mě se neptej. Já toho vím asi tolik, co ty,“ řekl stařík na svou obhajobu. „Ovšem podle mě to není myšleno jen z pouhé legrace. Viděl jsi ten papyrus? Je ohromně starý, takže to nemohl nikdo zfalšovat a ty vybledlé barvy jsou také původní.“ Na Toma toho bylo až přespříliš. Určitě se mu to jen zdá. Musí to být jen noční můra, jinak si to nedokázal představit. Tom zamyšleně koukal před sebe. Doslova se topil ve svých myšlenkách. Vyrušilo jej až lusknutí prsty. Pan Schindler tak na sebe upozornil a Tom zbystřil.
„Ještě něco ti chci říct. Jsou tady poslední čtyři znaky, které jsem nedokázal rozluštit. Pokud bys o to stál, zašel bych za jedním mým známým. Zabývá se egyptologií a myslím, že by to rozlouskl,“ nabídl pan Schindler.
„Tak dobrá. Dělejte, jak uznáte za vhodné,“ povzdechl si Tom.
Po celém paláci se šířil povyk. Dva vojáci v čele s jejich velitelem Haremhebem, vedli Achesenpaaton před faraona. Haremheb ji totiž uviděl v jižní zahradě s jiným mužem. Vedli pouze ji, jelikož Achesenpaaton mu stihla ukázat cestu k útěku. Nechtěl ji opustit, ale věděl, že kdyby tak neučinil, zabili by je oba za zradu. Takhle Achesenpaaton unikla trestu smrti, ale nějaký ten trest ji jistě čeká.
„Můj pane…“ přistoupil Haremheb před faraona a poklekl. „Tvá manželka pobývala v jižní zahradě, mimo tvé vědomí,“ oznámil generál. Tutanchamon se snažil tvářit přísně. Tiše si pro sebe povzdechl. Teď ji bude muset nechat potrestat, kdyby tak neučinil, jeho pověst mocného vládce by ztroskotala. I přesto, že byl ještě velmi mladý a nezkušený, znal povinnosti vladaře. On ji varoval, aby byla opatrná. Podíval se na generála a poté na svou ženu. Té tekly po tváři slzy. Věděla, že jej zklamala.
„Zmrskejte ji,“ vyřkl rozsudek pevným hlasem. Sám od sebe by se pro tohle nikdy nerozhodl, ale jako od vladaře se to od něj očekávalo. Stráže ji odvedli do mučírny. Její poslední pohled byl pln strachu a Tutanchamon jej zahlédl.
„Nic jiného ti nezbylo,“ řekl mu Aje. Viděl Tutanchamonův zdrcený pohled.
„Já vím…“hlesl tiše.
Velmi tlumené výkřiky bolesti se ozývaly z mučírny. Lidé si pro sebe šeptali o tom, co se v paláci děje. Za chvíli o tom budou vědět všichni.
Výkřiky utichly. Faraon mávnutím ruky přivolal jednoho ze strážných.
„Ať ji odvedou do jejího pokoje, zamknou ji a klíč mi doneseš,“ poručil.
„Ano, můj pane.“ Strážný běžel vyřídit vzkaz mrskačům. Vše se uskutečnilo tak, jak faraon poručil. Za chvíli přišel strážný se zlatým, zdobeným klíčem a podal ho Tutanchamonovi.
K večeru dal Tutanchamon klíč služkám a poručil, ať jdou do pokoje Achesenpaaton a ošetří jí rány způsobené bičem. Faraon byl poněkud rozladěný. Štvalo jej, že jeho žena nedokáže splnit slib a dělá z něj hlupáka.
autor: Tina
betaread: Janule
Přiznám se, že vůbec nevím, co má být tou hlavní myšlenkou příběhu a proto se začínám dost ztrácet. Nejdřív posmrtná maska, teď dopis. Vím jen o dopisech, které psala Achesenpaaton ale až po smrti Tutanchamona chetitskému králi, aby poslal prince, kterého by si mohla vzít (toho otrávil Sinuhet na rozkaz Haremheba). Jenže to mi nic neříká k tomuto ději, nemá to nic společného. Jaký další dopis tady hraje tu hlavní roli? Vím, že se ještě i spekulovalo o tom, že Tutanchamonova smrt mohla být vražda a manželka byla také zmiňována. Proč ji tady autorka stále připomíná? Minule to rande, dnes trest… Má to nějaké bližší souvislosti? Snad chtěl Tutanchamonovu smrt Aje. Možná ten dopis má zabránit smrti faraona a tím zachráncem má být Tom? Chápu to dobře? Já se opravdu docela dost ztrácím, nevím, co v povídce hledat za tu hlavní linii…
A jak může pan Schindler vědět, že je papyrus pravý s původními barvami? Bez jakékoliv chemické analýzy? To ví jen tak od oka? Hm… Každopádně se nechám překvapit a snad dostanu odpověď na své otázky v příštích dílech.
Začíná se to pořádně komplikovat a zamotávat. Protože v názvu povídky je Cesta v čase, myslím si, že se Tom dostane nějakým způsobem do minulosti, třeba pomocí tajné, kouzelné formule na papyru, ty znaky, které pan Schindler nerozluštil by mohly být ono. To proroctví se týká určitě faraona a Toma, tak uvidíme, jestli jsem se se svou úvahou trefila =)
Líbí se mi vaše úvahy. Jen možná jsem asi měla hned na začátku říct, že tohle není podle skutečnosti. Je to vymyšlené a sformulované tak, aby to do té povídky sedělo.
[3]: Aha, tak to je jiná. Už mlčím a nechám se ráda dál jen vést tvou fantazií. Já nad vším moc přemýšlím a tady jsem to nějak nemohla zkombinovat. Moc děkuji za tvou reakci. Já bych se v tom jinak ztratila. Děkuju! Dál si to budu už jen užívat…♥