autor: LadyKay
Bill na mně visí očima a ani nedutá. Jen postává vedle, načuhuje do schránky, ze které vytahuji veškerou poštu, a mlčí.
„Pojď, prosímtě.“ Zasměji se, když už jsem skoro u výtahu, kdežto on stojí pořád na tom samém místě jako přikovaný. Občas mám chuť domnívat se, že to opravdu nemá v kebuli v pořádku. Jsou totiž momenty, kdy ani já, jeho dvojče, nejsem schopen pobrat, co provádí. V očích okolí musí působit jako naprostej magor. I když… Je návrhář? Je. Žádný z nich není normální. A když se podívám na bráchu, dopadl ještě dobře. Nenosí žádné barevné hadry se vzorem a nevypadá, jako by utekl od cirkusu. Ovšem co není, může být. Potěš! To abych nakoupil zásobu papírových pytlů, bez tohoto „módního doplňku“ bych nemohl vylézt na ulici, kdyby šel se mnou.
„Bille, já čekám.“ Konečně se odlepí z místa a dojde ke mně. Neunikne mi, že hypnotizuje moje ruce nebo lépe řečeno to, co v nich držím. Přivolám výtah a začnu se přehrabovat v poště. Samý letáky a zase jen letáky. Mně je srdečně jedno, kde je jaká akce dva plus jedno zdarma a kde mají levnější maso. Já mám tak čas jezdit po slevách! Jezdil bych, ale to bych musel být zaprvé senilní a zadruhé bych nesměl mít na krku Absintha a ještě Billa. Jsou jak dvě malý děcka, možná ještě horší. Děcku se strčí hračka a člověk má chvilku pokoj, jenže u nich to nelze. Takže nesmím paty vytáhnout z baráku a nechat je bez dozoru. Rallye s nákupním košem a bitka o zlevněné zboží v mém případě v úvahu rozhodně nepřipadá. K tomu mám na schránce nalepenou ceduli jako kráva, že letáky nechci, a přesto jich tam jsou den co den tuny. Buď to roznáší lidi s bílou holí a nebo už nevím.
„Ježiši, Bille, hni se.“ Nacpu ho do výtahu, a protože nevypadá, že by se chystal stisknout tlačítko patra, v němž se nachází můj byt, udělám to sám. Máme kliku, že ta rachotina jede. Nerad bych šel po schodech, a už vůbec ne dnes, když mám s sebou bráchu. Vsadil bych se, že bych primadonu musel vzít na záda, protože by hned v prvním patře začal kňučet, že ho bolí nohy. Bodejť by ho nebolely, když má na nohou takový křusky. Naštěstí ten krám jede a nemusíme po svých.
„Nic mi nepřišlo?“
„Co?“ Vzhlédnu k němu a přestanu se přehrabovat v poště.
„Jestli mi něco třeba nepřišlo?“ Zopakuje mi svou otázku a vyčkávavě se na mě zahledí. Vypadá, jako by se bál, že bych ho v následujících chvílích mohl za jeho otázku seřvat nebo dokonce zabít.
„Ne,“ odpovím mu a vrátím se k předchozí činnosti. „Počkej, počkej. Proč by ti mělo něco chodit do mojí schránky? On snad někdo ví, že bydlíš u mě?“ Co si pamatuju, tak Billovi veškerá pošta chodí do kanclu, protože agentka mu ji třídí na dvě hromádky. Osobní a pracovní. Tak co by asi dělaly jeho dopisy v mojí schránce?! Pokud je mi známo, neví ani ten jeho debílek, kde bydlím. Tak jak by to mohl vědět někdo cizí?
„Neví, ale mě to…“
„Ano? Co tě to?“ Podívám se na něj znovu a čekám, jaké moudro ze sebe dostane.
„Jsem pitomej. Proč by moje dopisy posílali do tvojí schránky, viď?“ Z jeho hrdla se ozve smích, který je však hrozně nepřirozený. „Zapomeň na to.“ Kdyby mlčel, kdyby neřekl těch několik posledních vět, zapomněl bych, časem bych to vypustil z hlavy. Jenže takhle mám pocit, že se něco děje. Bill vybírá poštu, bránil mi, abych schránku otevřel, pak byl celý vyděšený, a teď se mě ptá na tohle. Když se ho zeptám, proč by mu někdo psal a poslal to na moji adresu, přičemž mu připomenu, že přece nikdo neví, že tu bydlí, se začne uměle smát. Tady něco smrdí a hodně! Něco mi tají a já přijdu na to co.
„Absíčku,“ dřepnu si, když odemknu dveře. Chlupáč mi věnuje pohrdavý pohled, oběhne mě a začne skákat kolem Billa. Když se o něj zapře předními packami, udělá diva dva kroky zpátky. Pejsek totiž roste jako z vody a už je z něj pěkný tele. Co jsem četl, má ještě dost vyrůst. Pánbůh s námi! Až nás bude vítat za pár měsíců, povalí nás na zem. Tedy Billa, na mě totiž dlabe. Hrůza, co se to děje. Zpočátku byli na kordy, nesnášeli se a teď jsou z úhlavních nepřátel kámoši na život na smrt. Svět se zbláznil!
„To máš radost, že jsem se ti vrátil, viď?“ Bill žvatlá, pes vrtí ocasem a já jsem vzduch. Nechám je vejít dovnitř a zavřu za námi.
„Podívej, co ti páneček koupil.“ Ukazuje mu kýč, co stál majlant. Moment, cože to řekl?
„Jemu???“ Vyjeknu a s hrůzou sleduji, jak Bill pokládá patvar s třásněmi na zem a Absinth si ho se zájmem prohlíží. „Zcvoknul ses?“
„Dej mu to.“ Vyzve mě, načež mi ho vytrhne z ruky. Jemu hráblo! Já za to zaplatím takovou pálku a on to hodlá dát psovi. V žádném případě! Kupoval jsem to jemu.
„Bille, víš, kolik mě to stálo?“ Stál u mě, když jsem platil. Jenže pro něj peníze nehrají vůbec žádnou roli. Nikdy nemusel počítat každý cent. Nedívá se, jestli za něco zaplatí „jen“ tisíc euro nebo deset tisíc. Jedna nula sem, jedna tam, Billovi je tohle fuk.
„Absíčku, slyšíš ho?“ Zakroutí hlavou a soucitně se podívá na psa. Vzápětí se otočí ke mně a znechuceně mě sjede pohledem. „Není ti ho líto? Ty mu vůbec nic nedopřeješ.“ Já mu nic nedopřeju? Cože? Mám ho hodně rád, ale přece mu nebudu kupovat polštáře za nehorázný prachy. Stačil by mu obyčejný.
„Jemu je jedno, co má. Stejně to rozkouše.“ Pokouším se argumentovat, ale je mi to k ničemu. Jak Bill, tak pes se na mě ošklivě dívají a v jejich očích jsem lakomý nelida.
„Ještěže máš mě, Absi. Pojď.“ Bill odkráčí s kýčem v ruce, následován Absinthem. Tak to je síla, tohle. Sám mám obyčejné věci, ale pejsánek musí mít luxusní polštář. Já se picnu!
Najdu je v ložnici. Bill sedí na posteli a rozplývá se, teď už nad svým nejlepším přítelem, který mezi předními packami drží polštář a okusuje třásně.
„Dívej, líbí se mu. Má vkus.“ Sepne ruce a tváří se jako matka, jež se dme pýchou nad šikovností svého potomka. Prd má! Pochybuji, že ten pes má tušení, jaký je rozdíl mezi kýčem a uměleckým kouskem. Akorát se mu zalíbily ty třásně, to je celé. Jenže nahlas to říkat nebudu, Bill si vzal v poslední době do hlavy, že Absi má estetické cítění. A co řekne pan návrhář, je svaté a zpochybňovat pravdivost jeho výroků je sebevražda.
„Koukám, a hlavně mu chutná.“
„Bylo to moje a můžu to dát, komu chci.“ Přestane se culit na Absiho a natáhne se pro nějaký magazín. Hned na to vstane, a když prochází kolem mě, zmáčkne mi zadek a zavrní do ucha.
Nechám Absintha být. Ať ten hnus třeba sežere. Na jednu stranu jsem rád, aspoň se na to nebudu muset dívat a nebude mi to „krášlit“ obydlí. Do ložnice nechám otevřeno, protože je mi jasné, že za námi mazel přijde, až dokončí dílo zkázy. Dojdu k Billovi a posadím se na opěradlo křesla.
„Dolů a hned!“ Ukážu na jeho nohy položené na konferenčním stolku. Několikrát jsem mu říkal, ať to nedělá, že to nesnáším, a on s tím stejně nepřestane.
„Stejně koupíme nový.“ Mávne nad tím rukou a listuje si dál v časáku. S úlevou zjistím, že je to magazín o módě, tudíž mi nehrozí žádné další šoky. Z tohoto nemůže vyčíst žádné zlepšováky pro naše obydlí nebo pro zdraví. Aspoň v to doufám…
„To ale neznamená, že tenhle musíš celý okopat.“ Namítnu a shodím mu z něj nohy. Bill prskne jako kočka a našpulí rty. Potlačím výbuch smíchu, protože vypadá opravdu komicky, a hodlám se vrátit k té akci u schránky.
„Hele, co to mělo znamenat? To dole.“
„Nic.“ Otočí list a přehodí si nohu přes nohu. „Co by to mělo být?“
„Vypadal jsi, že máš strach…“
„Z tebe?“ Ušklíbne se a krátce ke mně zvedne pohled. Prohlídne si mě a zavrtí hlavou, přičemž se pitomě usmívá. Čemu se jako šklebí? Náhodou si myslím, že ze mě jde strach, když se naštvu. Jenže ani jeden z mých spolubydlících ke mně nemá žádný respekt a jsem jim akorát pro srandu. To jsem to dopracoval!
„Ne ze mě. Spíš z toho, že bych tam mohl najít něco, co by tam být nemělo.“ Však já ho dostanu! Bill nehne ani brvou, jen povytáhne obočí a čte si ty bláboly.
„Je to tvoje schránka, chodí do ní tvoje dopisy.“ Poněkolikáté se zavrtí, nejspíš se tak snaží najít tu nejpohodlnější pozici.
„A nebyl tam čistě náhodou nedávno nějaký dopis, který tam neměl co dělat a skrze který bych se mohl naštvat, kdybych ho objevil?“
„Ne, takový dopis tam opravdu nebyl.“ Bill si nakonec lehne na břicho na pohovku, před sebe si hodí časák a vesele si ho prohlíží.
„Jen tak teoreticky. Kdybych tam něco takového našel, tak bych…“ Chystám se mu sdělit, že v případě, že by se tam objevil dopis od toho jeho opisovatele Willdy, že bych ho okamžitě začal hledat a až bych ho našel, a na to může vzít jed, že bych ho objevil, tak bych mu vlastnoručně zakroutil krkem. Protože tohle by se dalo považovat za stalking nebo jak se tomu nadává. Billovi ty veršíky sice připadají krásné, ale neuvědomuje si, že ten pošuk ho pronásleduje, kam se hne a bůhví, kdy mu mrdne v bedně a něco mu udělá.
„Ty nebudeš nic vařit?“ Bill se na mě otočí přes rameno. Zalapu po dechu. Člověk si s ním chce vážně promluvit, vysvětlit mu, že takový obdivovatel může být i životu nebezpečný a nabádat ho k větší opatrnosti, a jeho zajímá, co bude k jídlu.
„Lednička je plná, tak si něco vem.“ Nejsem otrok a nebudu mu jídlo nosit až pod nos. Pokud má hlad, ať se nají. Nakonec po mně bude ještě chtít, abych ho krmil.
„Ale já bych chtěl teplou večeři.“
„Chceš teplou večeři, tak si ji uvař. Máš tam těstoviny, rýži… Maso je v mrazáku, a pokud chceš brambory, tak si je oškrab.“
„Ale Tommy…“ Pomaličku se posadí a upře na mě prosebný pohled. Jak se jinak snažím vyhýbat hádkám s ním, tak teď je mi absolutně fuk, jestli se urazí. Nejsem jeho poskok a k tomu mě vytáčí, že mě vůbec neposlouchá a očividně je mu jedno, že se o něj bojím.
„Tommy se teď zlobí, takže si jde ven zapálit, aby se uklidnil a nezakroutil jedné osobě krkem.“
Bill
Tom za sebou práskne dveřmi tak silně, až Absi, který mezitím přicupital ke mně, několikrát po sobě výhružně zaštěká. Já nejsem schopen ničeho. Jen sedím, civím do míst, kde před chvílí ještě stálo moje dvojče, a vstřebávám, co mi řekl. Co to jako mělo znamenat? Skoro nic jsem neřekl, jen jsem se zeptal, co bude k večeři a on začal ječet, jak kdybych se ho bůhví jak dotkl.
Co mě ale štve o to víc, je, že Tom začíná něco tušit. Jinak by se tak průhledně nevyptával. Sakra! Musím udělat něco, aby to vypustil z hlavy. Pokud nic nevymyslím a nechám to tak, začne čmuchat a dohmátne se pravdy. Je až moc šikovný! A když se o něco snaží a opravdu to chce, po nějaké době toho dosáhne a slaví úspěch. Nevadí mi, že má o mně strach, že mě chce stále ochraňovat ba naopak. Líbí se mi to, ale všeho s mírou. Občas tu svou roli obránce bere až moc vážně.
Časopis odhodím na stolek, kvůli němuž Tom nestále vyšiluje, a vstanu z pohovky. Zamířím do ložnice, stáhnu ze sebe džíny a tričko, obojí hodím na postel a začnu se přehrabovat ve skříni.
„Půjdeme si udobřit pánečka.“ Mrknu na Absiho, když na sebe oblékám černé tepláky a mikinu. Na hlavu si nasadím kšiltovku, přes niž přetáhnu kapuci a outfit je hotový.
„Sekne mi to, co?“ Podívám se na psa, který souhlasně zaštěká. Stojí vedle mě, vysílá ke mně obdivné pohledy a zběsile mávám ocasem. Usměju se na svůj odraz v zrcadle, písknu na psa, sbalím klíče a můžeme se vydat usmiřovat. Pokud nezaberou slova, budu muset zvolit jinou metodu.
Tom
To by mohlo stačit. Myslím, že těch pár koleček kolem baráku by mělo stačit k tomu, abych se alespoň částečně uklidnil. Kolik jsem za tu dobu stáhl cigár, raději počítat nebudu. Pobyt s mým bratrem má zdrcující dopad na moje zdraví, a to jak psychické, tak fyzické.
Otevřu vchodové dveře a chystám se automaticky zamířit k výtahu, ale ztuhnu na místě. Co spatřím před sebou, mi vyrazí dech. Tohle se mi snad jenom zdá! Před mojí schránkou stojí osoba v černém a chystá se do ní něco strčit.
„Hej!“ Zařvu. Přistižený sebou trhne, vyšle ke mně krátký pohled a předmět, jenž drží v ruce, spadne na zem. „Stůj!“ vykřiknu a rozeběhnu se za ním, přičemž seberu to, co v úleku upustil. Proběhne kolem výtahu, seběhne schody dolů, a hned na to slyším prásknutí dveřmi. Když k nim dorazím, otevřu je a vylezu ven, ovane mou tvář vítr. Rozhlížím se na všechny možné strany, ale po neznámém nikde ani stopy. Jako by se do země propadl! Zalezu tedy zpátky a chystám se odebrat domů. Na třetím schodu se však zastavím, vrátím se zpátky a dveře pro jistotu zamknu. Nejde mi to do hlavy. Jak se sem dostal, sakra? Celou dobu jsem se potloukal kolem domu a nikoho jsem neviděl vcházet dovnitř a ani vycházet. K tomu, jak se tady pohyboval. S takovou jistotou… Jako by to tu znal. Rozhodně tu nebyl poprvé. Kdybych mu aspoň viděl do tváře…
Zamyšleně hledím skrze skleněnou výplň dveří ven a snažím se přijít na to, co to mělo znamenat. V tom si vzpomenu, že vlastně po sobě něco zanechal a podívám se na předmět, který svírám v levé ruce. Jestli je to to, co si myslím, tak mi má někdo hodně co vysvětlovat.
„Kurva!“ Ulevím si. Jen co se otočím, vrazím do osoby, která stojí těsně u mě. „Bille, kde ses tu tak najednou…“
„Hledali jsme tě.“
„My?“ O kousek ustoupí. Když se mrknu za něj, spatřím Absiho, stojícího na schodech a čekajícího jen na to, až se pánové vykecají a uráčí se následovat ho.
„Jo, ale venku jsi nebyl, tak jsme se vrátili. Jenže Absi je šikovný pejsek a pánečka našel.“ Při poslední větě se už otočí za sebe a začne zase šišlat na psa.
„Co tu vlastně děláš?“ Bill, který se mezitím usadil na schodech a drbe Absiho za ušima, se podívá zpět na mě. Jeho oči sklouznou od mojí tváře k rukám. Tak schválně… Teď se ukáže, zda ji vidí poprvé, nebo ji dobře zná. Záměrně obálkou několikrát otočím, aby si ji mohl prohlédnout. Nespouštím z něj oči a zkoumám každičkou změnu výrazu v jeho obličeji. „Kde jsi to… Co to máš?“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Tommy, poslyš, beru tě k sobě jako parťáka na další vyšetřování, jo? Vidím, že ti taky není vše jasné…
Absík + Billí – dvě malá děcka, nelze je nechat bez dozoru. Jak já miluju Tommyho hlášky. LadyKay, prosím, napiš díl, kdy musí jít rozmazlená diva po schodech po svých… A Absík je pořádně vyčůraný, scénka s polštářem mě fakt zabila. Já ty dva úplně vidím, jak se spolčili proti chudákovi Tommymu. Normálně bych řekla, že je to na panáka, jenže u Tommyho to nehrozí! Promiň, Tommy, musíš jim to trpět 🙂
Dotyčný v černém se na Tommyho krátce podíval. Ladynko, ty mě teď chceš zmást, že? Tommy by Billa (ten se oblékl do černého) poznal i z letmého pohledu, ne? A postava? Tommy Billa zná. Kdo druhý je tak vyhublý. Určitě to nebyl Bill… navíc, Absík by musel být s ním, ne? Nebo jsem si něco zkombinovala? Ne, ne… Bill to nebyl. Buď Jens nebo Georg, jen ti můžou vědět, kde bydlí. Ale trvám na tom, že jen psaníčka od někoho doručují. A nechce se mi věřit, že jim to poručí sám Bill. To mě zas vrací jen k Petovi.
Takže Tommy, to dáme, ne? Už jsme na to dva 🙂 ♥
Tak teď jsem z toho jelen…xD
Byl to Bill nebo nebyl? Jestli ano, tak jak se dostal zpátky do domu? A hlavně před Toma, i kdyby měl klíče a odemknul si, byl by za Tomem a ne před ním, ledaže by seběhl od schránek ke dveřím, prásknul s nimi a schoval se do výtahu a pak z něho vyšel ven, no nevím, musela bych vědět, jak to v tom domě je rozvržené, kde jsou schody, výtah, dveře a tak.
Prostě komisař Janča žádá o povolení k domovní prohlídce a posléze k rekonstrukci na místě činu =) Mnohé by to napovědělo, takhle je to nepovolené zametání stop xD
Jinak mám pocit, že Toma začíná ta bezmezná láska k Billovi nějak opouštět…to není dobré..
Protože Tommy dotyčného nepoznal, NEMůŽE to být Bill.
Myslím, že je to Jens, kterého poslal Pete. Navíc tu vrže "postava" Absíčka, ten tam chyběl v ten moment, byl by s Billem, když ne s Tommym. Bill to prostě nebyl! Můj tip je Jens. (Tommy přikyvuje… :-DDDD)
Mám obavy že ten obdivovatel Billa bydlí v domě a že se něco semele.