autor: Áďa
Ahoj přítomní i nepřítomní, tak posílám další jednorázový výplod jedné šílené fantazie… a hned na začátek vás buď nadchnu, nebo možná spíš vyděsím 🙂 – tahle povídka bude mít rovnou dvě verze! Inspirací bylo samozřejmě to parádní focení v kleci a okovech, jenže na to jde vymyslet tolik témat, že dvě vám prostě předhodím, ať se vám to líbí nebo ne 😛 takže tady máte tu veselou, pozitivní verzi… a ta zlá, temná a morbidní bude během pár dní 🙂
PS: taky jste si všimli, že Billovi se poslední dobou začínají na rukou rýsovat něco jako svaly, nebo to je jen můj subjektivní pocit?
Pobaveně sleduju, jak moje drahé roztomilé dvojčátko žvaní a žvaní do kamery, která nás snímá ze všech stran. Občas taky něco prohodím, ale většinou jen mlčím a přikyvuju. Jednak Bill všecko odvypráví za mě, a jednak to kývání docela stačí. Už jsem si za ty roky zvyknul, že dostat se ke slovu je těžký a že Bill na sebe tak nějak automaticky suverénně vzal funkci tiskového mluvčí kapely. Ten když jede, tak jede a nic ho nezastaví. Žvanil jeden.
Ale dneska mu to teda brutálně sluší. Celej v černým, jen triko má rozhalený až k hrudi. Pro efekt focení ho maskéři zamatlali uhlím, nějakým prachem a falešnou krví. Nemůžu si pomoct, ale i když to má vyvolávat dojem zranění, krvácení a zuboženosti, tak to Billovi teda brutálně sekne! Musím se hlídat, abych na něj nezíral až moc dlouho, protože to už by mohlo vyvolat enormně všetečný otázky fotografů. Sice už jsme na to s Billem zvyklí, ale stejně nám to pokaždý leze krkem – už jen proto, že ten tajný, zakázaný vztah, na který se nás furt ptaj, je pravda. Mám už v zásobě svý výmluvy, který nám naštěstí každej zblajzne i s navijákem, ale i tak nás při těch jejich dotazech leckdy zamrazí. Kdyby ti hajzlíci věděli, jak blízko jsou pravdě! To by bylo novinek do bulváru. To by bylo kolem nás najednou humbuku! A pak teleportace rovnou do vězení. No to by teda bylo fakt super…
„Tome! Huůůůůů, seš tady?“
Před očima mi přeletí mávající útlá ručka s perfektně upravenými nehty. Trhnu sebou, ani jsem si neuvědomil, že mě moje mozkový hloubání a dloubání odneslo někam mimo realitu a čas.
„He – co?“ zeptám se přiblble. Kurňa, brácho, tohle mi nedělej. Víš, že když mi mácháš před očima packou, tak že si hned vybavím, jak moc šikovný jsou tvoje prstíky. Zatřepu hlavou, až se mi copany rozplandají, a snažím se vyhnat z hlavy hříšný myšlenky.
„Nic, jen, že už jdem na to focení,“ tlesknul nadšeně. Poskakoval přitom na svých podpatcích vedle mě jako rozjančené hříbátko, jak se na tenhle, pro nás netypickej shooting těšil, a když se nikdo nedíval, laškovně mě přes kalhoty štípnul do zadku.
„JAU! Ty socko!“ poskočil jsem, jak jsem se leknul, a na oplátku jsem ho přes tu jeho kostnatou prdelku plesknul, až se to rozlehlo až moc hlasitě. Fotograf a ještě dva lidi se otočili, ale díky našim naprosto nevinným výrazům s tázavě zvednutým obočím zřejmě usoudili, že se jim nejspíš něco zdálo. Billův kradmý pohled mým směrem byl ale výmluvnej.
„Počkej doma,“ ucedil téměř neslyšně. „Dám ti na prdel.“
„Co na prdel. Do prdele, jinak nehraju,“ odpovím mu stejně nehlučně.
Chvilku se ještě hašteříme v podobným duchu, než se na sebe podíváme. Vidouc výrazy toho druhýho, oba propukneme v absolutně nepříčetnej, šílenej tlem, čímž si vysloužíme pohledy všech přítomných v místnosti. No jo, jen ať se kochaj. Že nejsme normální, je přece notoricky známý, no ne?
Přesně podle pokynů fotografa a toho týpka, co to tu má na povel, usednu zády k nějaký tyči, co mi ze všeho nejvíc připomíná mučednickej kůl z dob, kdy jsem jako malej pišišvor hltal Vinnetoua.
„Hehe… seš Vinnetou a já Inčučuna,“ ušklíbnu se pro ostatní neslyšně, pro Billa však dost jasně srozumitelně na své dvojče.
„Hovno Inčučuna… seš Old Shatterhand,“ odpoví mi stejně naší tajnou řečí, zatímco mi pomocník poutá ruce nad hlavou a druhej nasazuje Billovi kolem jeho útlých zápěstíček okovy. Docela mě při tom pohledu zamrazí. Co když se to zasekne a nepůjde to odemknout a Bill mi tu zůstane navždy spoutanej? Co když mu při tom zacvaknutí skřípnou kůži? Co když-
„Hele, myslíš, že Vinnetou a Old Shatterhand spolu taky chrápali?“ zeptá se naší tichou řečí mé zbytečně přemýšlející dvojče a já chytnu výgeb jak kráva. Omluvně na fotografa zamrkám a chci se otočit k tomu hajzlikovi nade mnou, abych ho jakože mohl dojebat za to, jak mě rozesmívá.
Místo sprdnutí však zůstanu civět jak péro z gauče. Stojí tam nade mnou jako něco nadpřirozeného. Nadpozemsky krásný, velkolepý tak, jak umí být jen on. Košili má rozhalenou až k hrudi, ruce v okovech se mu lesknou umělou krví tak jako jeho krk, obemknutý dalším řetězem. A ve tváři naprosto vážný výraz a kurevsky vyzývavě pootevřený rty. Vypadá tak neuvěřitelně sexy… snad víc, než kdykoliv jindy.
„Týjo… sluší ti to, kotě,“ špitnu.
„Ještě aby ne,“ ušklíbne se škodolibě a provokativně na záblesk sekundy svůdně zavrtí pozadím. Evidentně se kochá tím, že na něj nemám šanci dosáhnout a že on je ten, komu ten druhej z nás klečí – tak sedí, no – u nohou. Syčák. Já mu dám.
„Tak pánové, jdeme na to!“ tleskne fotograf a my oba zvážníme. Nasadíme prázdné, zmučené, apatické výrazy rezignovaných, zlomených bytostí, které jsou násilím a proti jejich vůli a přirozenosti drženy v otroctví a nuceny dělat pro ně nepřirozené věci.
Docela si ten shooting užívám, uteče to celkem rychle, ale to byla jen ta první část. Z tý druhý mám trochu bobky. To nás prej hodlaj šoupnout oba do brutálně malý klece… Samozřejmě nejsem srab, abych se před tím klepal, ale stejně se mi teda do kotce moc nechce.
Jenže co nadělám. Ani se nenaděju a už tam oba dřepíme. Trošku zabručím, když musím protáhnout ruce mřížemi, který imitujou strop, aby mi je mohli poeticky zase spoutat. Už mě packy docela pobolívaj, ale musím to vydržet. Však on mi Billík doma určitě rád bolavé svaly namasíruje, a určitě nejenom je. Na to, abych nevěděl, co pak zajisté přijde, znám toho svýho bobka až moc dlouho a moc dobře.
Docela mě teď ten hajzlík ale prudí. Zatímco já už útrpný výrazy nepředstírám, on vypadá, že si to v tý kleci normálně užívá! A jak!
S úlevou zaznamenám, že je celá tahle procedura nejspíš u konce, když nás ale oba odepnou ze řetězů, něco mě napadne. Zablýskne se mi v očích a hodím na techniky psí kukuč.
„Ještě neodemykejte!“ vyjeknu, když nás chtějí z tohohle vězení konečně vysvobodit.
Nechápavě se na mě podívají, tak jako Bill.
„Víte… nám se tu docela líbí… ještě se nám nechce ven,“ lžu, jako když tiskne. „Nechcete nás tu ještě chvíli nechat?“
Absolutně mě nechápe evidentně ani jeden z nich, ale nakonec, po mým škemrání, se teda rozhodnou, že si sběhnou ještě něco vyřídit a tak za deset, patnáct minut je tu máme očekávat. Odejdou a já si zamnu ruce –
„Seš dement nebo co?“ vyprskne Bill hned, jak se za nimi zavřou dveře. No jo, taky mi to mohl i překazit, kdyby byl proti, ale on taktně, byť nechápavě mlčel, za což jsem mu vděčnej. Však nebude litovat.
„Jo, možná jo,“ odtuším s bohorovným klidem.
Protočí oči v sloup.
„Fajn, Tomík chtěl bejt v kleci, a co tu jako hodláš dělat?“ zkříží ruce na hrudi a dotčeně mě sleduje.
„Mno… třeba tohle,“ vydechnu a bez jakýhokoliv varování ho strhnu na zem. Uvězním ho tam vlastním tělem a okamžitě se mu dlaněmi začnu dobývat pod triko.
„V těch řetězech ti to tak brutálně slušelo,“ vydechnu roztouženě a začnu se svým rozkrokem třít o ten jeho. „Asi ti je koupím k Vánocům.“
„No to se vopovaž, to by to dopadlo!“ odpálí mě naoko ještě dotčeně, ale už je vidět, že chápe, proč jsem si vydupal těch deset minut soukromí. Očička se mu rozzářila jako hvězdičky a okamžitě se mnou začne spolupracovat, protože tak jako já si moc dobře uvědomuje, že máme hodně málo času. Tím, že ze sebe stáhne ty svoje těsný latexový svěrací kazajky, kterým hrdě říká kalhoty, mi hodně věcí značně usnadní.
„Sorry, ale tomu pohledu nešlo odolat,“ zafuním něco jako omluvu, ale je mi jasný, že ta není třeba, že Billa se začíná zmocňovat stejnej chtíč jako mě.
„To je dobrý,“ vydechne a už se mi začne nastavovat. Je to teda docela dost o hubu, v tomhle malým prostoru, co chvíli se křápnem o nějakou tyč, ale to neřešíme. Teda aspoň já ne. Já mám zrovna na starosti pořádně si oslintat dlaň a následně pindíka, aby Billa průnik co nejmíň bolel, zatímco to ňuňátko pode mnou se na mě vyzývavě uculuje.
„Miláčku… miluju tě,“ vydechnu a opatrně do něj tu svou výbavu nacpu. Prohne se jak luk a po chvilce zafuní blahem.
Nechám mu chvilku, ať si zvykne, a pak neváháme a rozjedem se na plný koule. Musíme se teda tlumit se sténáním, protože si nějak nejsme jistý, jestli ti maníci nejsou hned v druhý místnosti, a snažíme se přitom o co nejrychlejší akci. To by teda byla situace, kdyby přišli a viděli nás. To by byly následky…
Brrr! Radši zatnu zuby a nějak mě zaskočí, jak Bill neuvěřitelně zrychlil tempo protipřirážení. Asi si taky uvědomuje, že nemáme času nazbyt. A docela mě teda uráží, že mám co dělat, abych mu stačil. No to si s ním doma vyřídím, zlechtám mu třísla, až se z toho posere…
Bohužel neubrzdím hlasité zakřičení, když se konečně udělám. V tu chvíli ale oba zmlknem a krve by se v nás nedořezal. Z dálky totiž zaznělo „Vydržte! Hned jsem tam!“
„Kurva, musíš tak řvát, když to mělo bejt potichu?“ zjebne mě Bill a bleskurychle na sebe natáhne ty svoje titěrný hadříky. Snažím se taky oblíknout, není to problém, protože já si gatě stáhnul jen na nejnutnější minimum. Ještě přes sebe hodím triko, ale to už zaječím podruhý… a bolestí.
„Ježiš co je?“ vyjekne Bill a s obavami se na mě otočí, přičemž se marně snaží setřít pot ze svýho obličeje.
„Tohle je!“ vykřiknu a znovu zaskučím. Nevím jak, ale nějak se mi totiž podařilo procpat nohu skrz mříže, a ta se tam teď o kotník zasekla a nejde ani ven, ani dovnitř. A bolí to jak sviňa.
„Hmmmm… týjo, šikulka!“ vydechne Bill po chvilce a pohladí mě po tváři. „Dobřes jim nasimuloval důvod toho tvýho ječení-„
„Tohle není simulace, ty deBille!“ obořím se na něj. To snad nemyslel vážně, myslet si, že si jen tak improvizuju… ne, já ho nezlechtám, já ho prostě zmlátím a bude mi to úplně jedno.
Než mu ale stihnu vymyslet nějakou pořádně nasranou odpověď, rozletí se dveře a přiběhnou oba dva pomocníci, co nás poutali do řetězů.
„Proboha, Tome! Co jste si to udělal?“ vyjekne jeden a okamžitě doběhne až ke mně.
Chvilku ozkoumává zaseknutí a pak vydechne úlevou.
„To bude dobrý… teď se mi nehýbejte, ale nohu úplně uvolněte, ano?“
Přikývnu a udělám, co mi řekne. Uchopí můj kotník a trošku mi ho pootočí a zatlačí směrem ke mně. Neodolám a zařvu bolestí… a světe div se, bolí to jak kráva, ale nohu mám volnou!
Zůstanu chvilku absolutně mimo a jen civím před sebe, zatímco Bill mi padne kolem krku.
„Už je to dobrý, Tomi…“
Nato mě pustí a chňapne mříže, zatímco druhej pomocník už odemyká.
„Bál jsem se, že to má zlomený… děkuju vám! Zachránil jste mi brášku!“ vyjekne radostně. „Moc jsem se o něj bál…“
„No vidím, že jste celej zpocenej,“ pousměje se chápavě ten, co mi osvobodil nohu a já konečně pochopím tu Billovu přemrštěnou reakci díků. Protože jsme oba rozcuchaný, rudý a zpocený, bylo by až moc nápadný, kdybysme krom toho zaseknutí nohy byli jinak úplně v klidu. Touhle hláškou vlastně nakonec absolutně na jedničku zamaskoval to, co se tady dělo. Teda… on nebude tak blbej, jak vypadá. Asi bude mít u mě malý, bezvýznamný plus…
Konečně se můžu zhluboka nadechnout, když mě vyvedou ven z tý dementní klece. Fuj, to je úleva! I když mě noha bolet přestává, chvilku se, tentokrát už opravdu simulačně, opírám o Billa, napodobujíc těžký pajdání, ale když se dovlečem až ke stolku, kde máme podepsat triko pro PETA, tak mě to už přestane bavit a já kulhání postupně zruším.
„Fuj, tak to bylo o chlup,“ vydechnu, když můžeme jít a my se dostaneme na cestu k autu, které už na nás i s naším řidičem a ochrankou poctivě čeká.
„To teda… a o čí chlup? Můj, nebo tvůj?“ zeptá se Bill naprosto nevinně.
„No samozřejmě, že můj! Já jsem přece z nás dvou ten lepší!“ prohlásím sebevědomě a Bill se jen pohrdlivě uchichtne.
„Blbečku.“
„Tak tos posral, prcku… a za toho blbečka celej tenhle tejden meješ nádobí!“
„Nasrat!“ vyplázne na mě jazyk a se smíchem zmizí v autě. Blázínek můj… ale stejně ho miluju.
autor: Áďa
betaread: Janule
Tohle bylo skvělé…bylo to výborně napsané, vážně jsem se u toho bavila.
Kluci jsou taky manící…dělat to v malé kleci…no už se ani nedivím, ale zahráli to dobře xD
no, tak vzhledem k tomu, žes mě ze začátku porazila už jenom tím "něco jako svaly" tak se divim, že jsem stále mezi živými… protože tohle dílko bylo dokonalé! xD fakt, klobouk dolů, pobavilo mě to… 🙂
Troufnout si na sex v téhle situaci můžou fakt jedině oni xDDD I když vzhledem k velikosti té klece to musela být hotová kamasútra xD
Bylo to super, skvěle jsem se pobavila xD
Teď se budu bát té druhé verze =)
Ještě k těm Billovým svalům, myslím, že je to určitě optický klam xDDD
tak toto bylo dokonalé… 😀 celou povídku jsem se náramně bavila… bylo to vynikající dílo… opravdu moc moc povedené 🙂 strašně mě pobavila věta: "JAU! Ty socko!" 😀
Řekla bych, že oba to jsou dobrý blázni, takhle riskovat, do toho bych vážně nešla. To se spíš nemohli domáhat toho, aby jim tu klec půjčili domů? To by bylo přeci jen bezpečnější. A jak si vlastně Bill zpátky oblíknul ty kalhoty v tak malým prostoru, to si vůbec prakticky nedovedu představit.
No každopádně reakcí na aktuální dění si opět nezklamala a už jsem jen zvědavá na tu druhou verzi. 🙂
Když jsem viděla v televizi, jak se během focení pro PETA kluci smáli (což se mi v tu chvíli ale vůbec nelíbilo), ani bych se po přečtení této povídky už nedivila. Ty jejich mayovské řeči… 😀 Dlouho jsem se tak nepobavila. Řekla bych, že to probíhalo přesně tak, jak je to tady napsané. A ten Tommy s tím kotníkem 😀 *umřela*
jéžiši tak ty jejich kecy mě zabily! 😀 a úplně nejvíc, jak si Bill myslel, že Tom jen simuluje 😀 😀
Úžasná povídka!!! 😉 🙂
bože uchyláci jedny :DD tí si nedajú pokoj však?? xD xD
čakala som kedy sa objaví nejaká poviedka v tomto duchu a tak tajne som dúfala že to bude od Ádi a… sen sa mi splnil díký zlatko fakt super :DD
že: "Moc jsem se o něj bál…"
"No vidím, že jste celej zpocenej," :DDD som nemohla :DDD
Tak to nemělo chybu…je fakt,ze na foceni pro PETA jim to taaaak slušelo 😀 jo hezká povídka.. Moc 🙂