autor: xoxo_Lady
Doporučuju vám si k tomuto dílu pustit tuhle písničku:
Děj se k ní sice nevztahuje, ale ta melodie k němu skvěle zapadá.
Všechno to vypadalo jako jeden zlý sen, z kterého už se nebude moct probudit. Všechny známé zvuky vnímal vzdáleně, všechny pocity si samy našly trhlinu, kterou bez zbytečného boje procházely. Neptaly se, jestli můžou vstoupit, jen nečekaně vtrhly dovnitř, zanechaly za sebou spoušť bolesti a pak zase rychle odešly, aby mohly přijít další, jiné, bolestivější.
Nesnažil se je odehnat, jen ležel a nechával se jejich prudkými ranami napadat. Z malé skuliny pootevřených rtů se draly hlasité vzlyky. Topil se ve vlastních pocitech. Jeho duše se ztrácela ve vlastním těle.
Uběhlo několik dlouhých hodin. Táhly se děsivě pomalu, každá sekunda představovala tisíce silných ran. Při každém dalším útoku si tiše přál, aby už byl konec, aby už tohle nemusel cítit. Ale bolest neustávala, zdála se ještě prohloubenější. Neměla s ním žádný soucit, nic, co by ji zastavilo.
A pak z obrovské nereálné dálky zaslechl cosi známého. Ten hlas se zmítal mezi dalšími jinými zvuky, které bičovaly jeho uši. Hlasité vzlyky náhle ustaly, další slzy se přestaly hnát po jeho tváři. Zaposlouchal se do známého hlasu. Na jeho tváři se objevil lehký náznak slastného úsměvu. Že by to už konečně přicházelo?
The pain of love
It’s in our hearts
It’s deeper than the ocean
The pain of love …
Najednou dokázal vnímat slova. Nechápal, odkud se tady vzaly, ale na tom v tu chvíli nezáleželo. Nechtěl, aby ten hlas odešel, nechtěl, aby ho opustil. Toužil ho poslouchat pořád dokola, nikdy by se mu neomrzel. Znal ten hlas. Znal ho víc než cokoliv jiného, ale nedokázal čistě přemýšlet, komu patří. Dokázal jen ležet a poslouchat ta pravdivá slova.
The pain of love will last forever
Promise me, promise me,
We turn and break the pain together
The pain of love, love, love …
Proč ta slova zněla tak pravdivě? Proč měl pocit, že osoba, která je zpívala, trpěla stejně jako on? Proč byla ta osoba tak ublížená? Kdo jí to provedl? Kdo by mohl ublížit osobě s tak nádherným hlasem?
We climb the mountains
Walk the desert for our love
Let’s make a pact tonight
So we can heal this pain of love forever…
Cítil ostré bodání v hrudi. Lapal po dechu, aby to zahnal. Tiskl svou bezvládnou ruku na svou hruď, bušil do ní pěstí, jen aby přetrpěl tu bolest. Bolest z lásky…
Malinké střípky se slepovaly. Pomalu zapadaly do sebe. Pomáhalo jim vědomí, že netrpí samy, že někdo trpí stejně jako ony.
Jeho zlomené, rozpadlé srdce opět dosáhlo své síly. Opět dokázal myslet, už nebyl dezorientovaný. Dech se zdál klidnější. Skuliny, jimiž procházela bolest, se rychlými tahy zacelovala. Znovu nabraná síla v sobě dokázala potlačit všechny pocity zabraňující soustředěně myslet.
Otevřel oči. Cítil se jako po nějakém procesu, kdy se jeho rány zahojily a on mohl zase vstát. Nyní byl vyrovnaný se vším, co se stalo. Už ho nic nemohlo zastavit nad jeho novým cílem. Slíbil si přece, že Billovi pomůže najít cestu zpět. Chtěl ho přivézt zpět do toho báječného života, který měli. Proto přece naplánoval tohle místo. Nemohl to přeci jen tak vzdát, podvolit se mu. Nenechá jejich životy zničené. Znovu napraví vše, co se zničilo. Znovu nalezne klíč pro jejich pouta a uzamkne je tak silně, že už nikdo nebude mít šanci je znovu rozedrat.
The pain of love
The pain of love
The pain of love for you, Tom …
Jeho srdce se poplašeně zastavilo, když zaslechl poslední slova něčí písně. Hlas se ztišil a jeho jméno jen tiše zašeptal, ale on to přesto slyšel. Nyní už věděl, kdo byl majitelem toho nádherného hlasu. Nemohl jej nepoznat.
Otočil se, aby mohl podle vzdalující se ozvěny vyhledat Billa. Nikde jej neviděl, ale slyšel ho přeci tak blízko. Znovu a znovu přejížděl očima okolí. A pak jej zahlédl stát na samém okraji vysoké skály. Vítr, jenž rozvířil jeho vlasy, s jeho tělem nebezpečně kymácel. Od nebezpečné propasti ho nedělil ani jeden krok, stačilo, aby se jen trochu pohnul a jeho vratké tělo by se bylo zřítilo dolů. V jeho levé ruce se zalesklo cosi skleněného. Zvedl ruku ke tváři, aby si mohl loknout už docházející tekutiny. Avšak jeho slabé prsty nedopatřením láhev upustily. Nezmohl se na její záchranu, pouze tiše pozoroval, jak padala dolů, kde se roztříštila na tisíc malý střípků.
Tom dokázal jen zmateně stát a pozorovat ho. Šokem celý ztuhl, nedokázal se pohnout, i když chtěl co nejrychleji utíkat za ním. Chtěl křičet hrůzou, ale nezmohl se na nic víc než prudký výdech. Po prvním šoku přišla zlost, nadával si za to, že Billův alkohol schoval na tak hloupé místo. Po sprostých nadávkách, kterými se v duchu častoval, se konečně probral z prvotního šoku. Stále byl otřesen nečekanou událostí, ale začal si uvědomovat, že jeho bratr byl tak blízko smrti a on jen stojí a zírá na něj.
„Bille!“ z jeho vysušených úst se vydral panický výkřik. Jeho srdce se dalo opět do pohybu, splašeně bilo jako o závod a popohánělo jeho nohy vpřed. Nenechal se víckrát pobízet. Rozběhl se, jak nejrychleji mohl. „Bille, nehýbej se!“ stále nepříčetně křičel nahoru, měl pocit, že ho Bill však neslyší. Udýchaně se zastavil pod skálou, ale svůj splašený dech nevnímal. „Bille, běž dál od okraje, slyšíš mě?“ snažil se dostat svého bratra z nebezpečí, ale on stále stál na tom samém místě. Tom se opět rozběhl. Potmě vyhledal vyšlapanou cestičku. Ani jednou se nezastavil, vše, co se mu postavilo do cesty, přeskočil. Celou cestu před očima viděl Billovo křehké tělo, s nímž si pohrával silný vítr, a každou chvíli ho mohl smést dolů. Trvalo tak dlouho, než konečně ucítil pod nohami písek a malinké kamínky.
Doléhal k němu bratrův panický křik, ale jeho slova se zdála tak směšná. Cože to po něm chtěl? Aby šel dál od okraje? A proč? Vždyť mu na něm přece nezáleží! Určitě to byly jen hloupé halucinace, přece se teď nevzdá!
Pocítil další z mnoha nárazů silného větru. Stále hustě pršelo. Už ty ledové kapky ani necítil, přestal je vnímat v okamžiku, kdy dopil první láhev. Přinesla mu jeho blaženou úlevu, na kterou tak čekal. Tu otupělost, již mu alkohol přinesl, si s úsměvem náramně užíval. Do doby, než otevřel druhou láhev. Pak se s ním vše začalo divně točit a kymácet. Už mu to nepřišlo směšné, neboť se v jeho hlavě uhnízdila palčivá bolest, avšak nepřesahovala tu, kterou pocítil opět někde v hrudi. Měl příšerný vztek, protože tohle bylo poprvé, co mu alkohol nepomohl.
Plně se soustředil na krok, který učinil vpřed. Stál tak blízko tomu prázdnu, že se v něm vzedmula pýcha. Dokázal tady jen tak stát, neotřásal jím strach o svůj život, mohl volně skočit dolů, kdy jen chtěl. Jeho zesláblé ruce se oddělily od těla, pomalu je nadzvedl. Cítil burácející vítr, otřásal jeho oblečením, trhal ho.
„Bráško, prosím, nedělej to! Nenechávej mě tady samotného!“ zarazil jej Tom, když se s úsměvem rozhodl udělat další krok. Ale nebyl to jen on, co ho zastavilo. Byla to myšlenka, která ho náhle napadla.
„Zůstanu ještě na malou chvilku. Vychutnám si tvůj strach a odnesu si ho s sebou,“ špital jeho ztrácející se hlas. Vítr ho odnášel pryč, doslova mu slova bral ze rtů.
„Bille, neopouštěj mě!“ zaslechl ho tak blízko. Cítil jeho přítomnost a nemusel se ani ohlédnout za sebe. Byl tady s ním, odnese si vzpomínky na něj s sebou do nicotné prázdnoty, jež ho už volala. Nemohl ji nechat déle čekat.
„Musím jít, bráško,“ zašeptal skoro neslyšně, avšak on ho zaslechl.
Po Tomově bledé tváři se valily proudy slz. Nenáviděl se za to, co dopustil. Nenáviděl se za to, že tady jen tak stojí a dívá se na něj. Kolik jim zbývalo vteřin, kdy ještě mohli být spolu? Jak dlouho se ještě bude dívat na svou jedinou lásku, na smysl jeho života?
„Ne, nikam jít nemusíš. Zůstaneš tady se mnou a budeme spolu už navždy. Jen mě tady nenechávej, prosím!“ Zněl tak bolestivě. Tak ztrápeně.
Billova tvář se na malý moment zmateně zachmuřila. Přemýšlel o slovech, které právě Tom řekl. Copak mu ubližoval svým odchodem? Vždyť mu na něm přece nezáleží, sám řekl, že už mu nestačí!
Billova hlava se lehce zatřásla. Odmítal poslouchat jeho přemlouvání a už nechtěl slyšet žádné z podobných prosících slov. Už se rozhodl a nechtěl nic z toho měnit. Už nebude dál trpět. Co znamenal jeden utrápený život pro jeho bratra? Nic. Nestačil mu.
„Sbohem,“ vydechl do prázdna před sebou. Za zavřenými víčky pohlédl zpět o několik hodin. Představil si jeho jemnou tvář, stékající slzy po ní. Jeho horké dlaně, když jej kdysi hladíval po tváři. Jeho láskyplné objetí. S podobnými obrazy, které se mu míhaly myslí, s úsměvem udělal další a nyní i poslední krok. Pak jen nechal své slabé tělo padat, zřetelně cítil, jak se ho chopily neviditelné ruce smrti. Toužebně jej stahovaly dolů k sobě. A tak je prostě nechal, aby jeho tělo přijaly mezi sebe.
Dvě odhodlané dlaně stiskly na poslední chvíli jeho paži. Nehty zabořily do hladké pokožky, způsobily jí jemné ranky, z nichž ihned vytryskla krev. Ale ta po další nevinné smrti toužící nicota nikdy neměnila svůj názor, nikdy neprohrávala a nikdy nevracela zpět to, co už jí patřilo. Drtila Billovo tělo ve své bezcitné náruči, touhou stahovala svou oběť dolů a nedbala na toho, kdo za jeho život bojoval. Její oběť to tak chtěla, sama se podvolila a sama se také rozhodla, tak proč by nyní měla ustoupit? Tělo i duše toho černovlasého ztrápeného chlapce byly její. Zabraňovaly jí v tom jen silné paže jeho dvojčete. Zřetelně z nich cítila jeho odhodlanost. Dokonce pohlédla do jeho vnitřku a zahlédla jeho nyní zmatený tok myšlenek. Nesměl dopustit, aby ztratil něco tak cenného pro jeho život, přesně to si stále opakoval. Bojoval za život někoho, pro koho to mělo smysl. Nechal by se stáhnout místo něj, kdyby musel. Ale smrt nechtěla jeho, chtěla někoho jiného, i když někoho jemu tak podobného.
Dvě alkoholem znavené oči vyhledaly bratrovy. S bolestivě tlukoucím srdcem sledoval mokré cestičky na jeho bledé tváři. Opouštěl ho svým pohledem, smiřoval se s tím, že toto je naposled, co ty dva vášnivě planoucí oříšky vidí.
„Nech mě jít,“ vybízely ho jeho třesoucí se rty. Byl plně rozhodnutý, že se už nevrátí. Už nemohl, musel dokončit, co začal. A jestli ho Tom nepustí, stejně nad smrtí prohraje. Byl si jist, že spadne. Však visel ve vzduchoprázdnu a s jeho tělem si pohrával silný studený vítr, nebylo možné, aby ho udržel.
Stisk na jeho paži zesílil. Dokonce jej o kousek povytáhl výš. Jeho odhodlanost tím sice zesílila, ale jeho fyzická síla pomalu doznívala. Ve chvíli, kdy se chystal ho opět přitáhnout o něco výš, se do jeho těla opřel silný závan větru. Rozhoupal jeho štíhlé tělo ve vzduchu, pomohl nicotě, aby ho stáhla o něco níž. Musela se radovat, jak pěkně vycházel její plán. Nyní vyhrávala.
Tomův stisk nepovolil, ale strachem zpocené ruce sklouzly z Billovy paže k lokti. Tom se uvědomoval jediné. Opouštěl jej…
„Bille, jsi jediná osoba, pro kterou udělám cokoliv. Nenech mě tě ztratit,“ křičel jeho panický hlas. Naléhal na něj očima plnýma černoty. Leskly se ve tmě, vyhledávaly v těch druhých alespoň závan něčeho, co by ho dokázalo utěšit. Ale Billovy oči mlčely stejně jako jeho rty pevně stisknuté k sobě.
Ruce sjely na dlaň, obtočil kolem něj prsty ještě silněji. Někde uvnitř sice věděl, že jej už nezachrání, ale nedokázal si to přiznat. Jestli ho bude muset pustit, pak půjde s ním.
„Bille, já tě prosím! Jestli mě chceš opustit, pak skočím já, jen mi dovol tě zachránit!“ křičel na něj, přičemž nechal na jeho tvář skapávat své slzy. Jeho oči stále vyžadovaly odpověď, bloudily v těch jeho. Splašeně dýchal a nechtěl myslet na to, že ho vidí naposled.
Stisk pomalu povoloval, nicota ho potáhla níž. Vyhrávala i nad tak silnou láskou, jakou v sobě oba dusili. Nyní jej od odchodu dělily pouze prsty, za které ho Tom držel. Ale už jej déle nedokázal držet. Věděl to…
Tom zhluboka oddechoval, snažil se ho popadnout za zápěstí. Už nemohl nic dělat, s pukajícím srdcem sledoval, jak se jejich ruce od sebe pomalu odpojily, pustil ho, prohrál. Vše viděl tak zpomaleně jako ve filmu, sledoval, jak se v Billových očích cosi zalesklo. Jeho první slza bolesti přejela přes bledou líci, a poté ji pohltily rudé rty. Vztáhl k němu ruku, vypadalo to, jako by si své rozhodnutí rozmyslel. Ale bylo příliš pozdě…
„Navždy tě budu milovat. Odpusť mi, že jsem tě nedokázal zachránit,“ vydechl z posledních sil Tom. Pevně k sobě stiskl víčka, aby se nemusel dívat, jak jeho bratr umírá.
Kolem Billovy hlavy šlehal vítr, v uších mu pištělo, nad sebou viděl jen bratrovu rozmazanou tvář.
Litoval svého rozhodnutí od chvíle, kdy Tom řekl, že jej navždy bude milovat. To dokázalo prolomit ledy kolem jeho doznívajícího srdce.
Padal. Vzala si jej nicota. Vzala si jej smrt.
Nemusíte mít strach, ty dva nedokáže oddělit ani smrt. A v tomto případě je právě ona svede zpět k sobě… 😉
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Ne, tohle prostě není pravda!!! Chtěla jsem napsat, jak moc se mi líbí Tommyho odhodlání bojovat za Billa a pro Billa a Bill udělá takovou hloupost! Ne, tohle je nějaký zlý sen. Já jsem asi u PC usnula a něco se mi zdá a až se probudím, budu číst díl, ve kterém kluci smrt a nicotu porazí.*pláče*
Já normálně řvu jako blázen…to není pravda, nemůže být, nedokážu se s tím smířit a už vůbec nechci, aby Tom umřel taky, i kdyby potom byli spolu, takhle to přece nemělo být…*nevěřícně kouká na monitor*
Jinak je to naprosto úžasná povídka a hlavně je fantasticky napsaná, podle mě patří vůbec k nejlepšímu, co tady na blogu kdy bylo, ty jsi skvělá autorka ♥♥♥
Jdu se podívat do Menu, jestli tady jsou od tebe i jiné skvosty =)
Tom prostě nesmí na smrt a umírání ani pomyslet. Ne, stačí Bill a i to prostě odmítám. Tommyho smrt bych nevydýchala. A tu poslední větu jsem jako vůbec nečetla…
ne! to ne! takhle to přece nemělo být!!! řvu tu jak malé děcko…a já tak doufala že ho tom na posledí chvíli vytáhne….:'(
[4]: taky jsem doufala.. a nejsi jediná kdo tu brečí .. kdo si přečte tenhle díl bude brečet vždycky.. a k tomu si pouštím depresivni , smutnou písničku .. nebezpečná kombinace.. no tak jsi deme přečíst poslední díl a uvidíí se.. 🙂