„Tak už dost Martine… prosím,“ špital Bill cestou, jak jej Martin táhl k bazénům. Bill hned pochopil, kam jej Martin táhne. “Ale, ale, Billík má snad strach. Co… není tady Tomi?“ šišlal a dotáhl jej až úplně k bazénu. “Martine ne… prosím,“ šeptal Bill,
Bill se sladce zazubil. „To jsem ti až tak chyběl?“ usmál se a udělal vedle sebe místečko pro Toma. „Ani nevíš jak,“ zašklebil se a sedl si vedle něj. „A nebude to nápadný?“ šeptl Bill tiše, ačkoliv byl rád, že je Tom
„Mrzí mně to, Bille. Takhle to nemělo dopadnout,“ šeptl Tom a posadil se vedle Billa na postel. „Tebe nemá co mrzet, Tome. Ještě nikdy se mě nikdo nezastal… všichni vždycky jen koukali, jak mi pořád ubližujou… a ty ses mu postavil. Děkuju,“
Bill se mu zadíval hluboce do očí. Vůbec své chování nechápal. Nebyl to snad on, kdo na začátku na něj pořád nadával a neměl pro něj hezkýho slova? A teď s ním tady stojí v parku, kouká mu do očí a je
„Já to… včera sem to možná trošku přepísk,“ šeptl Bill a nesměle se podíval do Tomových smutných očí. On ale nic neřekl. Chápal jej. Plně mu rozuměl. „To je v pohodě. Chápu tě. Takže…já jdu. Určitě teď chceš být sám, takže..“ vstal
Upozornění: U téhle povídky je řazení dílů ve složce přeházené, netuším proč, ale jakákoliv záměna dílů nepomáhá. Asi něco při převodu ze starého blogu. Proto dávejte při čtení pozor, jaký díl čtete, abyste v tom neměli zmatek. Janule :o) „Podívej Bille…támhle jde,“
