autor: Diana Venku je už téměř tma, celý den jsem strávil v depresích, které mě dosud neopustily, na gauči v obýváku. Díval se do blba, sem tam od pláče usnul. Teď mě ale přepadá jakýsi zvláštní pocit. Začíná mi být… Špatně. Zhluboka
autor: Diana Já vím, můžu se v duchu modlit, jak chci, i tak to nemá žádný význam. Zbytečně to jen prodlužuje moje trápení. „Děsíš mě,“ zašeptá do nekonečně dlouhého ticha. Kdyby tak věděl, že já děsím hlavně sama sebe… „Tome,“ těžko si
autor: Diana Zbytek dne jsem prožíval jen tak tak. Občas jsem měl co dělat, abych se slušně vykroutil z tolik odmítání. Ani jeden krát jsem nepocítil chuť jeho rtů. Je to teprve den, a už teď mi to chybí. Co budu dělat
autor: Diana „Můžeš se jít tedy sbalit?“ Zamumlá mi Tom do vlasů, přičemž pocítím malý nával horkého vzduchu na pokožku hlavy. „No, já tu vlastně moc věcí ani nemám, protože jsou všechny… Já vlastně ani nevím kde. Pravděpodobně ještě v Americe. Tady
autor: Diana „Cože, jaké problémy?“ Odtáhnu se od něj, napjatě čekám na odpověď. Mezitím však zabouchnu dveře a vezmu ho víc dovnitř do bytu, sedneme si. Samozřejmě se mu hned přimknu do náruče. Miluji ten pocit, když mě svírají jeho paže. Mám
autor: Diana Velmi rychle se mi hlavou střídají představy, jaké by to asi bylo. „No… Něco takového,“ i když mě nikdo nevidí, sám pro sebe se červenám. A pořádně, díkybohu, že tu nikdo není. „Ehm… No… Já nevím. Myslíš, že to půjde?
autor: Diana „SSS!“ Zakňučím, ale líbí se mi to. I drastické způsoby mě vzrušují, přiznávám. „Prosím…“ ruku mu položím na zapletené vlasy, kousnu se do rtu. Kdyby je měl volně, asi bych mu do nich proplétal prsty a sevřel v pěst. Ani
autor: Diana „Zlato, jsi v pořádku?“ přiběhne vyplašeně Tom za mnou. „Ano, ano… Jen se mi udělalo jaksi blbě,“ odpovím mu, ale popravdě, nejsem v pořádku. Mám pocit, že to na mě přijde ještě jednou. A taky že přišlo. „Z čeho ti
autor: Diana Teď slyším jen zvuk vzdalujícího se motoru a nějaké živočichy. Doufám, že tu nebudou nějaká divoká zvířata, protože můj život se může velmi rychle skončit. Po dost dlouhé době se s obrovskými bolestmi, ale přece postavím na nohy. Sotva udržím
autor: Diana Zcela v duchu ponížen se vracím zpět k autu chodbou, kterou jsem přišel. Metr za metrem zdolávám vzdálenost, dívám se na špičky bot. Ani před sebe ne. Zničehonic do někoho trochu narazím. Ne, musím se mu omluvit. Tolik hrdosti ještě
autor: Diana „Co, co se stalo?“ Takto narychlo si vůbec nemůžu vzpomenout, co se před chvilkou stalo. Pamatuji si jen to, že mi bylo strašně zle a… A to je vlastně všechno. Hlavou mi začne bloudit ostrý, až nepříjemně hlučný zvuk sanitky.
autor: Diana V podstatě mi je to tak strašně jedno! Ať si se mnou ten padouch dělá, co chce! Alespoň mi pomůže dostat se z tohoto světa. „Teď okamžitě vstaň a dej se do kupy! Musíš něco zařídit, pokud vím,“ přísně se
autor: Diana Ahojte. Viem, že trochu neskôr (ok, veľmi neskoro), ale konečne sem prichádzam s druhou sériou poviedky MY LIPS LIKE SUGAR. Sľúbila som, že to bude nasledovať po sebe, ale stali sa nejaké veci a okolnosti mi to proste nedovoľovali, proste
