autor: Fabiana Epilog Otevřu oči. Levá tvář se mi ve spánku přilepila na okénko, celá mě bolí. Odtrhnu se, protírám si oči. Slunce dávno zapadlo a já od té doby usnul už alespoň pětkrát – pokaždé jsem se ale probudil. Vsedě se
autor: Fabiana „Vstávejte, no tak, rychle,“ třese se mnou zase někdo. Proč mě sakra musí pořád budit? „Co je tak důležitého?“ zamumlám. „Konec cesty,“ zašklebí se Andrej. Ve světle baterky, již v ruce svírá Boris, vidím zbytkovou krev v jeho tvářích. Vypadá
autor: Fabiana Když konečně znovu zastavíme na malém parkovišti, venku už je tma. Museli jsme jet hrozně dlouho. Ani mi to tak nepřipadalo, při tom všem, o čem jsme spolu s Billem mluvili. Jen je trochu zvláštní, že nikdo během té doby
autor: Fabiana Na korbě auta, pod závěsem, dřevěná lavička, já. A Bill. A ticho. „Kdo je Igor?“ ptám se opatrně. Někdejší vztek je díky Dennisově duze dávno pryč – nahradil jej neméně palčivý pocit lítosti – rozžhavená čepel pronikající mi přímo do
autor: Fabiana Motor přestal vrčet. Otevřu oči – stalo se to moc náhle, vyděsil jsem se. Asi jsem se lekl nahlas, protože Bill mě vzápětí pohladil po ruce a řekl, že je to jen pauza na záchod. Vstal a odhrnul závěs –
autor: Fabiana Smutné konce nejsou z nejatraktivnějších, a i když se to nezdá, pokračování může být vždycky Nebo ne přímo pokračování, vlastně je to jen jiný možný konec. Alternativní. Jasně, to je to. Takže tohle věnuji všem, kteří reptali, když Učitel
autor: Fabiana S chladnou hlavou a nezúčastněně se poroučím v tomto posledním dílu nudné a zdlouhavé povídky. Jelikož přibývala extrémně nepravidelně, nebylo možné s ní „vydržet od začátku do konce“, ale nějaký náhlý popud mě stejně přiměl ji dopsat. A kdo ještě
autor: Fabiana Slyšel jsem špatně? „Ale Bille, co to povídáš?“ „Věř mi, je to nejlepší možnost! Zkus to zvážit sám. Když počkáme, dokud nevyprší čas, který nám dali na rozmyšlenou, a oni nás tady chytí, odvlečou nás zpátky a až do naší
autor: Fabiana -Tom- Probudím se. Před víčka je žluto – pootevřu oči na malé škvírky a pátrám v tom obrovském množství světla (odkud se jen bere?) pátrám po jakémkoli náznaku událostí včerejšího dne. V hlavě mám prázdno a jediné, co vidím, je
autor: Fabiana -Tom- Naše cesta lesem se už vůbec nepodobala té původní. Už to nebyl ten zběsilý útěk, už to nebylo jen o nutnosti dostat se na předem určené (a bezpečné) místo za co nejkratší dobu. Připadal jsem si jako na procházce.
autor: Fabiana –Tom- Kroky a jiné děsivé zvuky se kolem naší skrýše ve skále ozývaly celý den. Nebyly to jen zvuky naznačující pohyb – ty by mi až tak nevadily; časem se začaly ozývat i výkřiky. Drsné hlasy udávaly rozkazy a povely,
autor: Fabiana -Tom- „Jak dlouho tu zůstaneme?“ zeptám se, doufaje, že dost dlouho na to, abych byl opět schopen běžet. Mám natažené snad všechny svaly v těle. Je to nepříjemný pocit. „Pár dní. Byl jsem tady i při minulém útěku, je to
autor: Fabiana -Bill- Opatrně jsem vyhlédl ven. V okolí nikdo nebyl. Kasárny byly skryty ve tmě; vojáci již byli uvnitř. Vystoupil jsem z keře a pokynul Tomovi, aby mne následoval. Plížili jsme se okolo zdí. Skrývat se ve stínech nebylo těžké, zóna
autor: Fabiana -Bill- Rozběhnu se. Musím být u Toma co nejdříve. Jsem idiot. Mělo mě napadnout, že když Igor získá nového vojáka, tak snadno se ho nevzdá. Jen jsem ho na Toma upozornil, takže si ho bude více hlídat. A to nesmím
autor: Fabiana -Bill- Octl jsem se v dlouhé, temné chodbě bez oken a jakéhokoli zdroje světla. Na tuhle chodbu jsem zvyklý, znám ji jako své boty. Dvacet sedm normálních kroků. Jeden, dva, tři… dvanáct… Kolik jsem to měl? Sakra… Zapomněl jsem počítat! To se mi ještě