autor: Elis „Panebože! Panebože!“ panikařil jsem. „Bille. Stoupni.“ Podal jsem mu ruku. „Já-já nemůžu. Ta noha se mi sama podlamuje.“ Zakroutil bezradně hlavou. Slyšel jsem ho. Auto se nebezpečně přibližovalo. „Sakra, Bille. Musíme pryč.“ Srdce mi už zase bilo jako o život.
autor: Elis Musím říct, že jsem se zachoval pěkně hnusně. Ale já za to opravdu nemohl! Byl to… reflex. Co byste udělali, kdybyste byli na mým místě? Co byste udělali, kdyby vás políbil vlastní brácha? Polibek mu oplatili? Blbost! Prostě jsem udělal,
autor: Elis „Jak-jak to myslíš? Zbytečný…“ Co to má znamenat? „Tak, jak to říkám. Musíme pryč, Tome.“ Já ho zabiju. Normálně ho zabiju! A hotovo! Tak on to celou dobu jenom předstíral? Jo, první sousto možná vyplivl. Vždyť já ho vůbec neviděl
autor: Elis Nenávidím se! Prostě se nenávidím! Jsem blbec. Jsem úplnej magor! Jak jsem na to mohl zapomenout? Jak jsem mohl zapomenout na to, že můj jedinej bráška si nesmí dát ani jedno pitomý sousto jablka? Jak? Jak? Jak? Proč jsem to
autor: Elis Asi jsem se zbláznil. Je ze mě cvok! Teda jsem z něho cvok. Blázním. Pomátl jsem se. To bude dobrý, Tome. Uklidňoval jsem se. Seš jen rozrušenej z toho všeho, co se v poslední době stalo. Blbost! „Ty si nesedneš?“
autor: Elis Čekal jsem úplně jinou reakci. Čekal jsem, že mi třeba vynadá, že mě nazve totálním magorem a kdo-ví-čím-ještě za to, jak pitomý nápady mám, jak se jako úplný pako nechám chytit. Opravdu jsem čekal, že pronese něco v tom smyslu
autor: Elis Má tvář absolutně ztratila veškerou barvu. Tyčil se přede mnou jeden z těch únosců. Černou uniformu měl do půl těla svlečenou a přes červenou přiléhavou mikinu mu byly vidět svaly. Proti takovýmu bych neměl sebemenší šanci ani tehdy, kdyby nesvíral
autor: Elis Schytá? Jak to proboha schytá? Bráško! Proč ty? Proč ne já? Cos komu udělal? Jak máme sehnat do zítřka dva miliony Eur? No dobře. Možná se mi to podaří, ale o to tu teď nejde. Jde totiž o to, jestli
autor: Elis Dvě policejní auta před námi, dvě za námi, haldy lidí kolem, křik, troubení, houkání… To všechno se dělo okolo našeho busu, když jsme se snažili projet jedním proudem silnice do nejbližšího většího města, vzdáleného asi dvacet kilometrů, kde se taky
autor: Elis Čas… Jednoduché slovíčko. Každý z nás jej zná už odmala… Čas, bez kterého by nebylo nic a nikde. Čas, bez kterého by neexistovalo tenkrát, teď a příště. Čas, který utíká jako voda, a jindy se zase vleče. Čas je pro
autor: Elis Chlapec s černými vlasy a čokoládově hnědýma očima se choulil v jednom ze špinavých koutů místnosti a polekaně se rozhlížel okolo. Starými dřevěnými stěnami sem dopadal jen nepatrný zbyteček stříbrných nitek, jež sem posílal měsíc na obloze. Hoch měl ruce
autor: Elis Hlava mi šíleně třeštila. Sáhl jsem si dozadu na temeno a sykl bolestí. Otočil jsem hlavu na stranu. Nic nebylo vidět. Tma mě obklopovala a čím dál víc mě stahovala dolů a dusila mě. Sáhl jsem do kapsy. Poprvé od
autor: Elis Povídka byla psána v květnu až červnu 2007 :o) J. Něco hlasitě zařinčelo. Otevřel jsem oči. Náš minibus stál. Co se děje? Rozhlížel jsem se kolem. Bill, Gustav i Georg se na mě dívali stejně nechápavě jako já na ně.
