autor: Janule Tak trochu symbolické číslo posledního dílu a menší překvapení na závěr, užijte si ho… J. :o) 24. 6. 2026 (o jedenáct let později…) DEJV „Jasně, tati, vím o tom, neboj se, nezapomenu,“ snažím se slušně zbavit fotřínka, kterej nás dneska snad
autor: Janule BILL „Nepotřebujete ještě někdo něco, než si sednu!? Máte všichni všechno?“ zařvu do prostoru, aby mě přítomní slyšeli, pro tu vřavu a hučení hovoru tady není slyšet vlastního slova. Nejvíc hasitý jsou samozřejmě dětičky, to je jasný, ani nemusí hrát
autor: Janule Tak, milí moji, málokdy vám píšu, ale protože se blížíme do finále, doufám, že si historicky poslední časoprostorovej sex náležitě užijete. Počítám, že příští nebo ten další díl bude poslední, pokud se mi do toho zase nevloudí něco, co jsem vůbec
autor: Janule TOM Zatímco jsme se s Billem cpali výbornou večeří z tý nejdražší restaurace, co se dá v Berlíně najít, tahal ze mě Bill, o co tu jde. Užíval jsem si, že absolutně netuší, co na něj za chvíli vytáhnu, a těšil jsem se
autor: Janule BILL „Já už se těším, těším, těším…“ zpívá to naše nedočkavý dítě pořád dokolečka, zatímco stojí na židli, drží se opěradla a vyhlíží z okna kuchyně na zahradu k brance. No stojí… spíš poskakuje… Sice přes novej vyšší plot nemůže na ulici
autor: Janule TOM Pohodlně se rozvalím na sedačce, strčím malíček do růžku zalepenýho dopisu, roztrhnu obálku a vytáhnu tři hustě popsaný listy. No potěš… tolik jsem toho snad ještě v životě nenapsal. Sice tohle na laptopu naťukal Filip, ale jak říkal před chvilkou, než se sebral a
autor: Janule BILL Zírám na Filipa, v hlavě se mi mele binec z toho, co nám před chvílí řekl, a marně se snažím ho nějak urovnat. Otočím se na Toma, abych viděl, jak na to reaguje, ale jeho výraz je nejspíš podobnej tomu mýmu.
autor: Janule TOM Dneska bych vraždil. Takhle zadkem nahoru už jsem nevstával ani nepamatuju. Nejdřív Dejv šíleně brzo hulákal, že chce čůrat, tomu jsem se ještě vyhnul, šel to zařídit Bill, ale pak do toho zavolal praštěnej Filip, bůhví, co mu ruplo
autor: Janule FILIP Sedím v Bédovi, zírám před sebe a najednou nějak nejsem schopen vystoupit. Přes sklo vidím na dveře laboratoře, kterýma za pár chvil vyjdu do světa, o němž vůbec nic nevím. Teď teprve si uvědomuju, jak se musel cítit Bill,
autor: Janule TOM „Tak co, mami? Jak je na tom?“ vytočím mámin mobil hned, kdy sednu do auta, nechtěl jsem se předtím dlouho vykecávat, nebyl čas. Doufám, že si s Billem nějak poradí, než tam dorazím, není to jednoduchý. „Ahoj Tomi… vydrž,
autor: Janule TOM Tak… snad je tam všechno. Doufám… to je ale román… v životě jsem nic tak dlouhýho nenapsal, ani jsem netušil, že bych to zvládl, ale šlo to nějak samo. Každej druhej odstavec jsem sám sobě psal poznámky typu: Tome,
autor: Janule TOM „Ahoj, File, vydrž chvilku, jdu na chodbu,“ šeptám do telefonu, který se mi rozvrněl v kapse a probral mě z mrákot. Nechci vzbudit Billa, i když to se asi hned tak někomu nepodaří, vypadá to, že díky injekci bude
autor: Janule SABINE Bylo něco kolem deváté, když Davídek konečně usnul vyčerpaný z pláče. Celou cestu až sem do Bambulky se mě odmítal pustit, stejně jako doma. Neustále plakal po tátovi, musela jsem mu pořád dokolečka vysvětlovat, že je táta v nemocnici,
autor: Janule Tak jsem to nakonec nestihla o nic moc dřív, a radši to nechala až na neděli… tenhle díl nebyl jednoduchej, tak asi proto… TOM Sedím ve tmě nemocničního pokoje na nepohodlný dřevěný židli a hlídám Billův spánek. Je pod sedativy,
autor: Janule TOM Je to asi hodina, co se Sabine s Davídkem po dvou dnech konečně vrátili domů. Venku už je tma, za chvíli bude čas na koupání, a já se těším, že si to se špuntem zase jednou užiju. Malej překvapeně
