Truchlící krajinou se rozezněly tóny umíráčku, který se nevědomky vkrádal do myšlenek každé živé bytosti, každé rostliny, celého světa… Avšak nikdo nechápal, co to znamená… V prázdném pokoji, a přesto v domě plném lidí, zpíval oheň svou tichou píseň. Slova vysvětlení neměla
Tom se vřítil do svého pokoje. Bylo mu jedno, co si přátelé a rodina pomyslí. Teď bylo všechno úplně jedno… Ty jeho potlačované city – láska, stesk, bolest… Tolik to na něj doléhalo. Nemohl bez sebemenších známek nosit tak těžké břemeno. Muselo
Der Samstag Čas neúprosně běží dál, navždy s tebou být bych si přál… Osud tomu však jinak chtěl, když dohodu zlou chlapec uzavřel… by Elis Leželi na posteli a dívali se na bílý strop nad sebou. Bill měl položenou hlavu na bratrově
To nemůže být pravda… To není možné… Ale jak…? Dobře, Tome, jenom se uklidni… To, co ti tu teď bráška řekl přece nemůže být ta skutečnost, kvůli které… Že nemůže? A proč by vlastně nemohla?Vždyť Bill se tu kvůli tomu, že mi
Milý Tome, … Najednou nevěděl, jak dál. Pohledem doputoval k oknu, k fotografii před ním a nakonec zpět k bílému papíru. Jak vysvětlit někomu, kdo vás zná pomalu lépe než vy sami, že jste mu poslední tři roky lhali? Stačí psát od
Der Freitag Poslouchej pohádku, šeptám ti ji do vlasů… Máme ještě dostatek času… Na tom něco změnit… By Cera Jen spát… Zapomenout… Ale tentokrát ne na čas, ne na něj – ztělesnění mých nočních můr… Na svou bolest, na své zoufalství… Na
Bill běžel úzkou chodbou. Letmo se dotýkal dlaněmi stěn. Slyšel Tomovo volání, tisíce dalších hlasů, ale nezastavoval se, neohlížel se. Stále jen běžel, vpřed, k východu. Do bezpečí od všech těch krvežíznivých saní… Ocitl se v postraní uličce, sousedící s hlavní třídou.
Tom pomalu vystoupal schody. V rukou svíral šálek teplého čaje. Potichu přistoupil ke dveřím bratrova pokoje. Zřetelně cítil, jak z něj sálá zoufalství. Pohlcovalo ho. Vnímal ho každou částečkou svého těla. Prsty jemně zaklepal na dveře. Nikdo neodpovídal a tak vstoupil. Bill
Der Donnerstag Cenu slávy já naučil se znát… Teď se jí pomalu začínám bát… By Cera Ještě chvíli. Jenom chvíli. Krátký okamžik…být ve tvé náruči. Věčnost… Nechci se vzdát, ještě ne. Nechci se vzdát tvého objetí, tebe…svého dvojčete. Nás… Přeji si ještě
Pohlédl do zrcadla. Zkontroloval si make-up, stíny, prostě všechno… A stále se mu něco nezdálo v pořádku. Ano. Bill Kaulitz měl větší strach než kdykoli předtím. Odrážel se mu v očích a vysílal na všechny strany volání o pomoc. Když to teď
Černovlasý chlapec právě stoupal schody do svého pokoje, když ho zastavila Simone: „Bille, volal David. Mám vám vyřídit, že se pro vás ve dvě staví Saki, aby jste to stihli do Berlína na generálku…“ „Generálku?“ vykulil oči Bill. „No máte přece dnes
Der Mittwoch Nevnímal svět, nevnímal nic… Přál si být daleko, Dokázat víc… Sám… By Elis Městečko dokáže skrýt mnohá tajemství. Zvlášť, když je zahaleno tmou. V jeho prázdných ulicích může zmizet kterákoli zbloudilá duše, aniž by si jí kdokoli všimnul a věnoval
„Jsem tak ráda, že jste si na mě vzpomněli. Pojďte dál. Zrovna jsem vytáhla z trouby koláče…“ popostrkovala je dovnitř. Chlapci se posadili za starý dřevěný stůl v malé kuchyňce a rozhlíželi se kolem. Na stěnách stále visely ručně malované talíře a
Slunce se pomalu vyhouplo zpoza obzoru a svými zlatavými paprsky slabě ozářilo šedé ulice města. Poskakovalo po střechách a osvětlovalo i ty nejtemnější kouty. Nehřálo však tak jako dřív. Brzký příchod podzimu si vybíral svou daň. Proklouzlo přes bílé závěsy a smutně
Der Dienstag Nepromarnit ani chvíli, spolu s blízkými jen být. Když už cesta spěje k cíli, aspoň zbytek z života si vzít… by Elis Zmizel čas. Zmizel prostor. Ani tma, ani světlo. Jen prázdnota a zatracení. A on stál uprostřed toho všeho
