Pozoruju sníh, který se sype za oknem. Zatímco tu sedím v teple, venku je hotová Sibiř. Mám zlost. Jindy by mě pohled na jemňoučké bílé vločky naladil na příjemně romantickou zimní náladu, ale teď rozhodně ne. Po tom co se mi zdál
„Tobě nevadí, že si sem tahá ženský, i když seš tu s ním?“ zeptal se David znechuceně Billa. Mladší z dvojčat tázavě zdvihlo obočí. „Jak to myslíš?“ „No jak asi… někoho tu má… nebo měl. Copak sis nevšiml, jak vypadá? Ty zarudlý
„Tak máte všechno?“ zeptala se už asi po sté matka. Stála ve dveřích Billova pokoje, s rukama zkříženýma na hrudi. Očima přelétávala množství zavazadel, která její synové postupně hromadili uprostřed pokoje. „Bille, myslíš, že ti tu ještě něco taky zůstane?“ zasmála se
„Dobré ráno, lásko.“ Černé vlasy polechtaly Toma na tváři. Trochu se zavrtěl a rukou se na místě, kde se ho dotkly, podrbal. „Tak vstávej, ty lenochu,“ nedal se odbýt Bill. Naklonil se přes Tomova záda, aby ještě líp viděl do jeho obličeje.
„Kluci,“ ozval se na chodbě Simonin hlas. „Kde jste? Pojďte si vypít čaj a vzít trošku cukroví!“ Bill bleskurychle zdvihl hlavu z Tomova ramene. Překulil se přes něj a vstal. Dvěma kroky přešel ke skříňce s cédéčky. Prudkým pohybem hrábl do přihrádky,
………. o čtyři týdny později……. Týdny od skončení turné uběhly jak voda. Mezi Magdeburgem a Berlínem se denně vyměnilo množství smsek plných něžných slov a jednoho rána se Bill probudil a uvědomil si, že den D, kdy má Tom přijet do Magdeburgu,
Doma, doma, doma… Sladká čtyři písmena. Konečně doma. Bill nadšeně hupsnul na svoji postel a očima přeletěl pokoj. Jak dlouho už tady nebydlím? Skoro pět měsíců… mám pocit, že pět měsíců je věčnost. Tolik věcí se za tu dobu přihodilo. Úplně se
Otevřel oči. Chvíli trvalo než mu došlo, kde je. Jazykem automaticky srovnal kovovou ozdůbku ve rtu, která se mu ve spánku trošku posunula. Pootočil hlavu. Bill ještě spal. Rozcuchané vlasy rozházené po bílém polštáři, s dlaní sevřenou v pěst a přilepenou ke
Gustavova slova měla pro Billa nečekaně povzbuzující účinek. Jestli se předtím obával toho, co mu Tom chtěl venku před klubem říct, a raději ho umlčel po svém způsobu, teď se nebál. Věřil, že ať to bude cokoli, ve své podstatě to bude
Dychtivě, s rozechvělýma rukama, hladil Tomova záda, přitahoval si ho stále blíž a blíž, prsty přejížděl po páteři až hluboko dolů, k okraji velmi nízko posazených džínů. Objímali se a vychutnávali si pocit znovu objeveného štěstí… štěstí z pouhé přítomnosti toho druhého.
Nenávistně sledoval trojici u baru. Minuty pomalu utíkaly a on najednou věděl, že to opravdu nevydrží. Musím jít za ním. Nesnesu, aby se na něj tak díval. A David samozřejmě nezasáhne. Klidně toho chlápka nechá, aby Billa očumoval. Vyskočil tak rychle, až
„Nevíte, co je s Laurou?“ zeptal se z ničeho nic Georg a zkoumavě přelétl pohledem z Toma na Gustava a zpět. „Co by mělo být?“ Gustav naprosto netušil, kam Georg svojí otázkou míří. „Ničeho jste si nevšimli?“ Georgovi tahle věc zřejmě ležela
……o hodinu později….. „Bille? Jsi tady?“ zavolal Tom ode dveří. Opatrně nahlížel do Billova pokoje, ale nikde ho neviděl. „Tady jsem,“ zazněl Billův zastřený hlas. „Kde „tady“?“ „V koupelně… Pojď sem…“ „No… já radši… ehm…“ Tom si nervózně odkašlal. „Počkám tady. David
Uplynulo teprve několik minut od chvíle, kdy Laura opustila Tomův pokoj. I když si to nedokázal nijak racionálně zdůvodnit, byl si jistý, že z její strany už nebezpečí nehrozí. Tahle zkušenost Lauru zlomila. Cítil to. Naprosto přesně poznal okamžik, kdy pochopila, kdy
Vystoupil z taxíku před hotelem, na jehož jméno a adresu si po chvíli přemýšlení vzpomněl. Na recepci si vyzvedl klíče a s tichým pobrukováním Rette mich stoupal po skořicovém koberci zakrývajícím schody až do čtvrtého patra. Za dveřmi svého pokoje téměř okamžitě
