autor: Janule „Co to bylo?“ vyděšeně vyjekl Bill. Ještě před malou chvilinkou seděl na svém dočasném vozítku zachumlaný do bílých plášťů, hryzal si Natálií pečlivě udělané nehty a zíral do blba – neboli čekal na Toma, až se ozve. Teď byl vyplašený.
autor: Janule „Noe?“ zavolal pokusně Kat, když kolem sebe zaslechl nějaké podezřelé mumlání, znělo to jako nadávka. Nešlo to od chlápků, co stáli za dveřmi do garáže, tím si byl jistý, muselo to vycházet z přechodové komory. „Noe! Co je s tebou?“
autor: Janule Noe položil telefon. Dnešní den byl čím dál tím šílenější. Za celá léta v podzemí nezažil něco podobného. Zvykl si na svůj klid a pohodu, a teď byl najednou vržen do situace, kterou neovládal. Jak se mu tohle mohlo stát?
autor: Janule „Dík,“ kývnul David, když mu Kat vrátil jeho zbraň. Zajistil ji a zastrčil do koženého pouzdra u pasu. „Nikoho jsem nezabil, mířil jsem na nohy,“ dodal po chvilce Kat, aby David věděl. Přesto nezapomněl nenápadně utřít z pažby svoje otisky,
autor: Janule „Takže linka sto deset,“ podíval se Benedikt do papírového telefonního seznamu, který visel – v igelitových deskách v rohu propíchnutý kancelářskou sponkou – na sto let nemalované stěně. Seděli na židlích kolem starého otřískaného stolu v místnosti šéfa ochranky. Volba
autor: Janule David proběhl laboratoří, sebral cestou z pracovního stolu skalpel, aby měl alespoň nějakou zbraň, a vyšel na chodbu. Cestu k výtahu mu tentokrát nic nezhatilo, všude bylo naprosté ticho a klid. Ani žádný překotný porod se nekonal, nikdo nečekal na
autor: Janule Lara uskočila, když se ve dveřích laboratoře místo jednoho muže zjevili hned dva. David byl sice první, ale podle ruky, která obtáčela jeho pas, a výrazu v očích pochopila, že tu není dobrovolně. Vzápětí se jí to potvrdilo, když ho
autor: Janule „Kde ses tam tak najednou vzal?“ zeptal se Tom Billa udýchaně po krátkém vděčném polibku, zatímco jejich výtah pomalu klesal do nižších pater. Když se před chvílí zpoza rohu vyřítil Bill na vozíku v situaci, kdy si dál nevěděl rady,
autor: Janule „Nehneš se ode mě ani na krok, rozumíš?“ sdělil Karl ještě rozespalému novináři, hned jak vystrčil hlavu z dodávky. Už tam na něj čekal, aby měl přesný přehled o jeho pohybu. „Žádný zbrklý samostatný akce, budeš jen přihlížet a poslouchat,
autor: Janule Jak se ukázalo, něco jako „inventura nožů“ zase tak dobrý nápad nebyl. Vedoucí kuchařka na ně oba zůstala civět, co si to vymýšlejí za nesmysly, protože nože jsou nástroje, které se s postupem let spotřebovávají a ničí, tudíž je vyhazuje
autor: Janule Kat nemohl usnout. Neustále se převaloval na posteli a ne a ne zabrat. Když to trvalo už asi půl hodiny, rozhodl se, že zkusí ještě jednou zavolat Paulovi. Když mohl lítat bůhvíkde, už je mu nejspíš dobře, takže by mu
autor: Janule „Pokoj číslo 35,“ ozval se z telefonu hluboký mužský hlas, Kat málem ucukl, jak ho ten bas překvapil. Myslel si, že Paul bydlí na ubytovně se stejně starými chlapci, a tenhle mu připadal, jako když jeho majitel právě oslavil padesátku.
autor: Janule „Vstávat, jsme skoro tady,“ budil už potřetí Sascha svého pasažéra na zadním sedadle, pomalu se přes zacpané berlínské křižovatky blížili k cíli. Paul sebou trhl, protože tohle buzení bylo o poznání hlasitější než ta předchozí, a s leknutím se vymrštil
autor: Janule „Spíš?“ zeptal se asi po deseti minutách ticha v autě Sascha, když Paula už poněkolikáté zkontroloval ve zpětném zrcátku. Současně se díval, jestli je někdo nesleduje. „Ne, bolí mě oči,“ ozvala se chraplavá odpověď. „Aha,“ přikývl Sascha. „Nemáš žízeň nebo
autor: Janule „Prosím tě, cos v tý sprše vyváděl?“ hořekoval David ve zpěvákově apartmá, zatímco doktor prohmatával Billovu nohu, jestli není zlomená. „Já nevím, prostě jsem si v jednu chvíli myl hlavu, zpíval jsem si, a najednou mi to ujelo a byl
