** Tom ** Neděle utekla jako mávnutí kouzelného proutku, zdálo se, jako by snad ani nebyla. Sladký pocit z příjemného nicnedělání mi kazilo další a další skřehotání mého milého bratra, horečka totiž zdárně ustoupila a máma neviděla důvod, proč by se tedy
** Tom ** Oběd jsem zhltnul téměř ve vteřině, přestože si máma dala záležel a uklohnila jedno z mých oblíbených jídel, nemohu se rozvzpomenout jak vlastně chutnalo. V puse se mi do nekonečna převalovalo to plytké hořko, natahovalo mě z něj na
** Bill ** Stále znovu a znovu jsem se vítal nebo snad už loučil s rodiči, kterým ty zvláštní němě pokřivené grimasy ani trochu neslušely, zdálo se, že je odstín mého obličeje, který byl o pár stupínků světlejší než jak byli zvyklí,
** Bill ** Ostré skoro polední sluníčko s rozvahou a vážností vykračovalo po mé studené tváři, která byla z půlky zakutaná ve vyhřátém polštáři. Znovu jsem na téměř nepatrnou chvilku přivřel bolavá víčka, přesto mě za nimi znovu až neomylně tristně pálil
** Bill ** Ještě krátkou chviličku jsem se úpěnlivě nakrucoval před zrcadlem, nakonec jsem mohl zpátky do pokoje. Přesto jsem se nějak necítil dvakrát ve své vlastní kůži, raději jsem si na sebe natáhl domácí bavlněné tepláky bleděmodré barvy a vlezl si
** Tom ** V hlavě jsem si snad posté přeříkával složité pokyny mladého příjemného lékárníka, který až příliš hbitě zapisoval na jednotlivé krabičky od léků každodenní instrukce pro jejich užívání. Snad mi to v paměti utkvělo správně, nerad bych bratrovi nějak přitížil,
** Gustav ** „Dáš si taky trochu kávy?“ Pokusil jsem se o neutrální tón, bylo na něm vidět, že s něčím usilovně zápolí, snad za to nemůže má zamilovaná zpráva, možná to byla tak trochu bezduchá a ohraná fráze, ale byla to
** Gustav ** Vraceli jsme se do hotelu snad v jednu hodinu po půlnoci, mladá slečna recepční nám věnovala jeden trochu vyčítavý pohled. „Shánělo se tu po vás snad tisíc lidí, pomalu mi začínala docházet fantazie, je dost, že jste dorazili.“ Zmohli
** Gustav ** Naklonil jsem se k malému, trochu ušpiněnému okénku, z kterého se na mě usmívala samolepka s tygřím mládětem, které se rozvalovalo na buclatém břiše. „Dobrý den, chtěl bych dvakrát poloviční vstupné.“ Pokusil jsem se starší obrýlenou paní omámit nevinným
** Gustav ** „M … mmm, Tome počkej!“ S námahou jsem se od něho odtáhl, jeho dlaň si neodbytně klestila cestičku po mých strnulých zádech, přece jenom pro mě začínalo být čím dál tím těžší se ovládat. Pohodil jsem hlavou kamsi za
** Tom ** Kdy naposledy jsem se takhle hezky vyspal? Vlastně mě od doby, kdy jsem si uvědomil, že na bratra myslím častěji, než je zdrávo, budily podivné děsivé noční můry, probouzel jsem se uprostřed noci zadýchaný, tenké pyžamo nalepené na zpoceném
** Tom ** „Aha.“ Vypadlo z něho trochu přitrouble, po téměř pětiminutovém přemýšlení a já v duchu okřikoval sám sebe, měl jsem neuvěřitelnou chuť zlíbat jeho lesklé rty, které měl lehounce pootevřené v údivu. „Aha.“ Zopakoval jsem po něm napůl zklamaně, přeci
** Bill ** Přes zatažené rolety do pokoje prosvítalo jen pramálo mihotavého světla, pomalu se k nám vkrádal večer a dny byly stále temnější, to s přicházejícím podzimem. V duchu jsem se musel soucitně ušklíbnout nad ironií, která se mi neslušně vysmívala
** Bill ** Po zdánlivě nekonečných hodinách mírného kodrcání, jsme konečně dorazili na místo. Zvědavě jsem se naklonil blíž k orosenému okénku, z našeho nového provizorního domova jsem mohl vidět jen pár okenic a panelový štít malého, na pohled docela příjemného, penzionu.
** Tom ** „Tome, hlavně si tu nezapomeň svou cestovní tašku, máš v ní všechny důležité věci!“ Houkla na mě máma z kuchyně, zrovna když jsem se snažil vtěsnat odřenou patu do pohodlné tenisky. Sice se na oko stále zlobila, ale s
