Ticho setrvává již několik minut a je čím dál víc intenzivní. Ani jeden z bratrů se nepohnul a ani nezamrkal. Jako by se báli přerušit oční kontakt jen na setinu sekundy. Nevnímají nic. Jen oči toho druhého. Vyrušilo je až bouchnutí vchodových
„To jsem vážně nechtěl! Moc se ti omlouvám!“ mluví překotně Tom a pomáhá mu do sedu. Bill jen popotahuje a mne si hlavu. Co mám dělat? Pomyslel si zoufale Tom a pozoruje svého brášku. Už podvědomě k němu cítí ochranitelské city a
Ráno se Tom probudil časně. Celým domem panovalo tíživé ticho, jen déšť, který neustal, narušuje tu tíživou atmosféru. Vyškrábal se z postele a přešel k oknu. Pohlédl na ulici, které je ztemnělá. Přes černá mračna nepronikne ani paprsek slunce. Vydržel se takhle
„Proč? Proč?“ šeptá Tom do ticha svého pokoje, ale žádná odpověď mu nepřichází. Nevyzná se v bratrovi a nevyzná se ani v sobě samém. Až ho to děsí. V hlavě mu výří plno myšlenek a nedokáže si je sám urovnat. Nedokáže… jediný
Poslouchej déšť..proč mi řekl právě tato slova? Vždyť déšť nemluví… Kroutí hlavou a nechápe svého bratra. Své vlastní dvojče. Zvedl se z lavičky, že půjde domů a sáhl po deštníku. To nemá ani cenu… pomyslel si a znovu ho složil. Už jsem
písničku ke které je tenhle songfic psaný najdete zde: http://www.youtube.com/watch?v=nDYwcIO34S4 http://itsmejohaly.imeem.com/music/72ZyOeZj/listen_to_the_rain/ **************************************** Černá silueta hubeného chlapce stojí v pokoji u okna. Hledí nepřítomně ven a utápí se ve svých myšlenkách. Je noc…měsíc v úplňku a hvězdy září na obloze. Cítí se prázdný
