autor: Kiki Bill se obul a šel, kam jinam, než na své oblíbené místo. Opět si sedl pod strom a koukal na vodu před sebe. Mezitím se vzbudil i Tom a šel dolů udělat snídani. Když sešel schody a vešel do kuchyně,
autor: Kiki A Bill začal – „Svět je naopakKaždý kámen je posunutýMy strach nemámeještě nemáme Co přijde, je neznáméPřeběhli jsme poslední metryChybí už jen jeden kousekještě jeden kousek Pohled zpět je temnýA před námi leží nocNeexistuje návratnaštěstí, naštěstí žádný návrat, žádný návratKam
autor: Kiki A Bill odešel dveřmi ven. Potřeboval se provětrat. Týden zavřený v jedné místnosti… Nelíbilo se mu tam. Není nad to být doma se svými nejbližšími. Rozešel se tam, kam předtím. Na jejich oblíbené místo. Pod strom. Usadil se a z
autor: Kiki Bill začal otevírat oči… „Bille?“ optal se plačtivým hlasem Tom. „Tome? Ty… ty pláčeš?“ zeptal se slabým hlasem nevěřícně Bill. Bylo to poprvé, co ho viděl brečet. Samozřejmě nepočítal dětství. Tom nepatrně kývnul na souhlas. „A… proč?“ „Protože… už jsem
autor: Kiki „Co to… Tome?“ udivil se chlapec jménem Bill. „Bille… já… hledal jsem tě!“ vydýchával se těžce Tom. „No a?“ „Omlouvám se“ „Zase?“ „Já…“ „Tome, mě už tohle nebaví. Pořád dokola se omlouváš, ale že bys s TÍM už přestal, to
autor: Kiki „Ale no tak, Billy… lásko! Já už to nikdy neudělám!“ Prosil jeden z chlapců. „Tome, něco jsme si řekli. Udělal jsi to zase! Až si rozmyslíš, co chceš, jestli holky nebo mě, dej mi vědět!“ Vykřiklo mladší dvojče a vyběhlo
