autor: Janule „Bille…“ vydechnu překvapeně. „Bráško, ty ses mi probudil,“ vyskočím ze židle a radostí nevím, co honem dělat. „Sestřičko! Doktore! On se probral! Bill se probral!“ křičím a konečně se vrhnu na Billa. Nerad bych mu ublížil, ale musím ho aspoň
autor: Janule „Pane Kaulitzi, vstávejte,“ slyším naléhavý hlas. „Něco se vám zdá, křičíte ze spaní,“ lomcuje kdosi mým ramenem. „Vzbuďte se,“ naléhá, když nejsem schopen přestat kňučet. Už to slyším i sám, nemůžu přestat, cítím na sobě Billovy dopadající pěsti, slyším jeho
autor: Janule „Musíme jít,“ poklepe mi zezadu na rameno doktor. „Ještě chvíli…“ zkouším to, ale nemám šanci. Chytne mě za loket a táhne ke dveřím. Zoufale se snažím udržet ještě chvilku bráškovu ruku ve své, ještě ho jednou pohladit, ale prosklené dveře
autor: Janule Ahoj čtenářové… :o) Asi se divíte, kdo je psaný jako autor téhle povídky, co? Ne ne… zrak vás nešálí, jsem to ZASE já. 😀 Pawlinka – autorka prvních šestnácti dílů povídky Náš osud, ji nabídla k dopsání a já ji
autor: Pawlinkabetaread: Janule Nyní vůbec nebyl schopen rozlišit sen od reality… xxx Nevěděl, jestli má věřit tomu co před chvílí viděl. Nevěděl, jestli má utíkat pro pomoc, nebo dál jen strnule sedět. Nevěděl nic… Po dalších nemálo okamžicích, plných totálního zmatení a
Najednou se v televizi ozvalo neznámé zapraskání! xxx Moje tělo sebou nekontrolovatelně škublo a já vyděšeně otevřel oči. Na obrazovce se zjevila ta bytost z baru! „Ne! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Domem se rozlehl ostrý výkřik vyděšeného chlapce! Naplňovalo ho tolik strachu,
Rozsvítila se ostrá bodavá světla. Hudba zmlkla. Lidé se začali zmateně rozhlížet, dokonce zaznělo i pár výkřiků. „No co je?! Je pět ráno, lidi, pařba dneska končí! Těšíme se zítra!“ rozkřikoval DJ a odkládal sluchátka. Rychle jsem se rozhlížel a začal Billa
Dobře, dost teda komedie, odehnal jsem všechny zvláštní myšlenky, které na pár chvil zcela zaměstnávaly můj mozek. Shodím kapucu, aby vynikla moje in kšiltovka a už si to kráčím k ní. „Ahoj,“ pozdravím a nahodím svůj lišácký úsměv. Ona na mě jen
Už jsme byli u ní doma. „Ložnice je támhle,“ vypravila ze sebe mezi záplavou mých polibků. Okamžitě jsem si lehl na postel a ji stáhnul s sebou. Sundala mi tričko. S vášní jsem se jí přisál na krk, a to už ze
Ulice už se zcela zahalily do tmy… Prázdno všude kolem vyplňovalo jen mírné světlo rezavé pouliční lampy… Bylo už moc pozdě… Bylo pozdě na to, aby tu někdo chodil. Bylo pozdě na to, aby se tu objevil nějaký živý tvor. A bylo
„Ty se chceš rozejít…!?“ vytřeštěně na mě hleděl Bill a jeho oči se v mžiku zalily smutkem… Do prdele! To jsem posral! nadával jsem si. Musel jsem to honem rychle napravit! „Nééé! Ježišmarjá, to v žádným případě nechci!“ vyhrknul jsem pohotově a
„Ne! Ty jsi plakal!!“ Vyděšeně jsem uchopil jeho tvář do dlaní a palcem začal opatrně stírat ty zkalené kapičky. „Bolelo tě to?! Ach ne, jsem tak blbej, jak jsem ti tohle mohl udělat?!“ nadával jsem sám sobě. „Klid Tomi…“ ucítil jsem na
Moje srdce zaplesalo radostí! Rychle jsem našel jeho jazyk a začal ho s vášní líbat. Chtěl jsem jeho piercring cítit všude, v každém koutku svých úst. Opět jsem vzal do dlaní jeho zadeček. Tohle místo mě na něm odjakživa přitahovalo nejvíc. Pomalu
Po 14 dnech našeho vztahu už mi polibky a veškeré osahávaní přišly docela normální. Dělal jsem to ale automaticky… nic jsem u toho necítil. Ale byl jsem ostatně rád, že Bill ano… že on to cítí. Při každém mém dotyku jsem měl
VE STUDIU „Čau kluci! Vy jdete včas? Co se děje, mám snad dneska narozeniny?“ ušklíbne se Georg, jen co Bill s Tomem překročí práh. „Takže… jo, už to mám!“ začal se Gusťa přehrabovat v papírech. „Dneska máme nahrávat předposlední song, Totgeliebt.“ „Tak
