autor: Cera ~* ~ Omlouvám se… Pochopím, pokud nebudeš chtít… …mám ještě naději? …bez minulosti… …začít úplně od začátku… * Černovlasý chlapec seděl na nedbale ustlané posteli a chvěl se. Slanou rosou kropil okvětní plátky rudých růží, snad aby jim dal napít
autor: Cera Klika se pohnula ve známém pohybu poražených. Zámek klapnul a dveře se s tichostí uzavřely. Onen klid k němu doléhal se stejnou těžkostí jako mlčenlivost na konci života ozvěny. S tím prazvláštně děsivým tušením, že vysněný závěr dialogu bolestivých slov
autor: Cera Stříbřité kapky deště zvolna dopadají na parapet pootevřeného okna a mění se v pouhou přítomnost vlhkosti. Tenkou vrstvu zanechávající jen ledový pocit po doteku. Jejich nepatrný cinkot, opakující se v tichých intervalech jako tlumené údery kostelních zvonů, mu ustavičně klepe do spánků
autor: Cera Tahle kapitola měla původně být pouhopouhou zmínkou, několika odstavci vět, jež by vysvětlily Tomovo citové dilema. Jeho vnitřní boj mezi zoufalým přáním znovu získat bratrovo srdce, vytrvat v čekání bez jasného času ve označení budoucí, a touhou se vzdát a
autor: Cera Miluju, a zároveň nenávidím konec tohoto dílu. Jednu chvíli jsem si říkala, že tak to má být, ale potom… Mám zahodit závěr, kvůli němuž tahle povídka vznikla jen pro pouhý konec – to poslední, nevratné a děsivé slovo vyprávěného příběhu?
autor: Cera Nevím, co napsat. Snad jen, že tahle kapitola se mi psala strašně dobře, i když si nejsem tak zcela jistá jednou scénou, která se v ní odehrává, ale Janule mi ji pochválila, takže si myslím, že to bude fajn =)
pokračování Rty pevně stisknuté do úzké linky, možná snad i bez krve. Dlaně zaťaté v pěst. Další slastný povzdech staršího dvojčete probudí nezkrotnou vlnu, která se bez okolků zmocní jeho těla. Neschopen vlády, polapen vlastními emocemi nedokáže déle vzdorovat. Rána. Na to černovlasé
autor: Cera Bude vám vadit, když zažaluji Billa s Tomem? Jako hlavní postavy z mé povídky si dělají, co chtějí. A moje požadavky jako autorky naprosto neberou na vědomí. Prostě jako… Jediná kapitola, kterou jsem měla naplánovanou. Téměř celou tu dobu! A oni… si
autor: Cera Tak téměř symbolicky, a přece neplánovaně, jsem se rozhodla dopsat další díl. Takový malý dáreček pod stromeček… Možná za to může ta zimní melancholie. Možná první sníh, co nám tu pozvolna padá za oknem. Nebo fakt, že jsem psaním opět
autor: Cera Zčernalý háv slepé oči zastíráJako půlnoční nocKol kolem tebe se rozpíná.Aksamit.A ty stojíš sám.Uprostřed všeho. A tak strašně, strašně se bojíš tmy… * Hlubina očí zalita čokoládovou polevou, náhle tak zčernalá, snaží se proniknout tou nekonečnou tmou. Zahlédnout alespoň drobný
autor: Cera V sinalé tváři se skrývá bolest. V nekonečné hlubině moří, jež ve vteřině z čokoládově hnědé změnila se překvapením v nejtemnější čerň, se zračí bolest, čišící z koutů jeho vlastního srdce. Srdce, které krvácí a jeho ledová ulita rozpadá se
autor: Cerabetaread: Janule Bill vyndal dvě plechovky Coly. Jeho pohled dezorientovaně klouzal po kuchyňských skříňkách nad pracovním stolem. Skousl si spodní ret. Ať se snažil sebevíc, nedokázal si vzpomenout, kam dnes ráno Simone uklízela suché sklenice. Nakonec se rozhodl, že zkusí své
autor: Cerabetaread: Janule Seděl na zemi. Dlouhé prameny havraních vlasů mu volně spadaly do obličeje a zakrývaly jeho pobledlou tvář a slané slzy, jež si hledaly cestu zpod zbarvených víček k lehce popraskaným rtům, nechávajíce za sebou temně černé linie rozmazaných líčidel.
autor: Cerabetaread: Janule Útlé prsty prohrábly dlouhé prameny tmavých kadeří, v nichž se jako odlesk paprsků odrážely bledé pramínky, nevědomky opisujíc stejnou dráhu jako jednotlivé zoubky hřebene, a snažily se vytvořit dokonalou krásu. Pro nikoho, pro všechny. Pro sebe sama, pro něj.
autor: Cerabetaread: Janule Již vyhasly jiskřičky v očích, jejich třpyt změnil se v odlesk slaných slz, kanoucích po bledé tváři pro jedno místečko v srdci, do nějž konečně po nocích plných strádání zapadl poslední střípek skládačky, nalezený pod mlhavým závojem vzpomínek. Avšak
