Nejistota a strach prostupovala celým jeho prochladlým tělem. Z černých, nakrátko střižených vlasů mu stékalo několik ledových krůpějí, vsakujících se do límce modrobílé kárované košile, po které si vesele poskakovalo několik tmavě hnědých medvídků. V chundelatých bílých papučkách v podobě psa s
Když noční vánek rozehrál svou píseň na struny ze stříbrných žíní pegasů, protínajících oblohu, třpytících se ve svitu hvězd, její tóny nesly se v dál. Do míst, kde spánek stal se vládcem a černý plášť zahalil den. A z té záře, jíž
Mlčky hleděl do prázdna před sebou. Jakoby snad věděl, že už jej na tomto světě nic nečeká… To, co mu bylo nabízeno, odmítnul. Odmítnul lásku, jež mu jako jediná mohla opět ukázat tu správnou cestu, kterou se měl dále ubírat životem. Odmítnul
Z přesýpacích hodin Za zbytek času Smrt se ti kradmo nabízí… Z temnoty hlubin Šepot hlasu Povolna tě ke krůčku pobízí… * Srdce jakoby mu přestávalo tlouci, ač mu stále bilo v hrudi ve svém pravidelném rytmu. Jakoby horká krev již neproudila
Poslední polibek… Ač na rozloučenou, přec překračující všechny hranice. Razící si cestu jako proud rozvodněné řeky, strhávající vše s sebou. Do hlubin nekonečnosti potlačených citů… Chutnal sladce… Po nejhříšnější ze všech sladkostí – čokoládě. S nádechem hořké beznaděje a zoufalství. Ochucen bolestí
Kráčel pozvolna městem. Jeho tiché kroky zanikaly v hlomozu motorů projíždějících aut, dětských výkřiků a hlasu jeho vlastního nejlepšího přítele, nemluvě o uspěchaných kolemjdoucích, jež do nich místy naráželi, ačkoli se jim nabízel celý prázdný chodník, a následně si nenašli ve svém
Tom přešel těch několik kroků k sobě do pokoje a otočil klíčem. Jakoby tím jedním jediným pohybem chtěl postavit základy ochranné barikády, zrozené z cihlových zdí, ebenového dřeva a průhledného skla. Svůj dokonalý úkryt, jenž ho měl bezpečně uschovat před zraky okolí,
Minuty mizely v nekonečnu a já pozvolna ztrácel pojem o čase. O tom, co bylo, bude a co je vlastně teď. A přec to všechno spojovalo několik málo slov. Nic. Jen žal, který nikdy nepřebolí. A tiché klapnutí dveří Pročíslo jako blesk
Tiše sedím a poslouchám tvůj melodický hlas, kterým naší matce odpovídáš na těch několik málo otázek, na které znáš odpověď. S jemným úsměvem a grácií, které nedokázala odolat žádná dívka. A ani já, tvé dvojče, nechávajíce se kdysi dobrovolně lapit do nastražených
Jak se zachovat k člověku, kterému jsi nedokázal říct pravdu. Snažil se ho ještě na pár dní ušetřit a oddálit nevyhnutelné. Jak mu pohlédnout do očí, aniž by do vašeho srdce nebodal osten viny… Co vyslovit, když neexistuje nic, co byste mohli
Čekám… Čekám na lásku… Nepřichází… Modlím se k tobě, Dodržuji svého závazku. Přes oči si slepě dávám pásku Ze snu se probouzím… Vyslyšíš někdy mé prosby? Vyslyšíš někdy mé volání? Neslyším andělů hrozby, Slepě je mé srdce odhání… Vím, asi půjdu do
Černota kolem mě se pomalu rozestupovala a temné obrysy se začaly rýsovat v to, co ve skutečnosti byly. Ležel jsem na zemi a rozespale se okolo sebe rozhlížel. Celé tělo mě příšerně bolelo a v hlavě nepředstavitelně třeštilo úplně stejně, jako po
Svit hvězd pohasínal. Tma, obklopující okolní svět, se začala pozvolna vytrácet. Obrysy vystupovaly ze stínů a předměty se vzdávaly záhadnosti, jež jim přiřkla čarodějka noci, navracely se k chladnému nudnému stereotypu. K údělu, který jim člověk předurčil. Před nimi se opět rozprostíralo
Stojím u dveří a čekám na jeho závěrečný tah. Tah, jenž rozhodne o mém osudu. O osudu mého srdce. Jestli se roztříští na tisíce kousků, anebo se po dlouhé době zběsile rozbuší pod návalem citu. Otázka, o kterou jsem ho žádal, však
Seděl na Tomově posteli a v rukou svíral několik bělostných papírů popsaných temně černým inkoustem. Když je asi před půl hodinou našel pečlivě složené pod hromadou různých zamilovaných básniček, měl chuť je vrátit zpět na místo. Utéct z pokoje a zase jen
