Prohlížel si mě zkoumavým pohledem a já nebyl schopen uhnout těm propalujícím očím ani nikterak jinak zareagovat. Nebyl jsem schopen ani sebekratšího pozdravu. Jen jsem na něj překvapeně hleděl a dál se utápěl ve své bolesti, která v tuhle chvíli byla silnější,
Měl bych za tebou jít. Říct ti pravdu. Celou. O nás dvou, o naší lásce. Neměl bych tu takhle trčet uprostřed dveří a sledovat místo, kde jsi ještě před malou chvílí stál, díval se na mě a čekal na odpověď, která se
Proč? Proč se vždycky nechám oklamat nadějí? Proč, i když vím, že je to naprosto zbytečné, se jí nechám zaslepit natolik, že v okamžiku, kdy procitnu do reality, se bolest, jež snad ani ne na desetinu sekundy utlumila, stane ještě bolestnější, než
Taky se vám někdy nechtělo odpovědět třeba i na úplně jednoduchou otázku, protože jste už předem věděli, že vzápětí bude následovat další? A pak další a další? Protože jste věděli, že to nikdy neskončí? Protože jste věděli, že každá vaše odpověď otevře
Člověk zapomíná. Zapomíná na okamžiky, které v něm nic nezanechaly. Zapomíná na okamžiky, které mu přinesly byť sebemenší střípek štěstí… Ale nezapomíná na chvíle plné utrpení, bolesti a zklamání. Na ty, jež se snaží zapudit právě ze všech nejvíc. A pokud se
Každý z nás to zná. Každý z nás to zažívá. Zazvoní budík, vy ho otráveně vypnete s tím, že ho příště, pokud jste to ještě neudělali, doopravdy zahodíte a s potěšením budete sledovat, jak se tříští o protější zeď a rozpadá se
Jak… Jak o ní může vědět? Teda, co to plácám… Jak o SOBĚ může vědět?! Přece… Přece jsem nemohl mluvit ze spaní! Nebo snad jo? Bože, vždyť to se mi stalo naposled v pěti letech! Byli jsme ten den s rodičema kupovat
Paprsky slunce si i přes vysoké stromy našly několik skulinek, aby mě mohly pohladit po tváři. Já je však nevnímal. Běžel jsem a moje mysl byla upnuta k jedinému cíli. K temné postavě, která se pomalu začínala rýsovat přede mnou… Ocital jsem
Paprsky slunce si i přes vysoké stromy našly několik skulinek, aby mě mohly pohladit po tváři. Já je však nevnímal. Běžel jsem a moje mysl byla upnuta k jedinému cíli. K temné postavě, která se pomalu začínala rýsovat přede mnou. Vzdálenost mezi
Nervózně jsem bubnoval prsty o stůl a očima těkal z jednoho kouta místnosti do druhého. Nevěděl jsem, co dělat. Už nejméně pětkrát jsem se z kuchyně přesunul na pohodlný gauč a pustil si televizi, ale po vystřídání všech kanálů v desetisekundových intervalech,
Pohublý chlapec s temně černými vlasy a světlými proužky, připomínající ponurou, zamračenou oblohu, již protrhávají paprsky slunce, seděl na kraji ustlané postele a očima plnýma nejistoty, strachu a bázně se rozhlížel okolo. Tou sladkou čokoládou prozkoumával každičký kousíček místnosti, v níž se
Těsně před tím, než jsem vstoupil zpět do obývacího pokoje, jsem se podíval na svůj odraz v zrcadle v hale a nasadil ne ztrápený výraz, nyní neopětovanou láskou, ale výraz pln starostí o svého bratra. Gustav s Georgem seděli v kuchyni, zuřivě
Zaparkuji před domem a pomohu mu vylézt z auta. Chci vzít jeho malý batůžek, ale když se po něm natahuji, trhne sebou a přitiskne ho ještě pevněji k hrudi. Bolí mě to, ale nadám na sobě nic znát. Jemně ho chytnu za
