autor: Sch-Rei „Ne!“ zakřičel rozzuřený černovlásek a pokoušel své ruce vytrhnout z pout. Měl zápěstí prodrané do krve. Už ani necítil tu příšernou bolest bříška. Dva muži ho vedli se spoutanýma rukama pryč. Flashback „Tomi, Tomi, ne!“ vzlykal černovlásek. Pomalu si začal
autor: Sch-Rei Ahojky, vlastně ani nevím, co k tomuhle mám napsat. Asi si nejde nevšimnout, že jsem se tentokrát malinko rozepsala než obvykle, ale přišlo mi, proč to dál protahovat, když už vlastně není ani jak. No, to nevadí. 😀 Vlastně ani
autor: Sch-Rei Slezy na glazach (Slzy v očích) „No tak! Držte ho pořádně!“ syknul černovlasý doktor, přiblížil se s jehlou v ruce blíž k mladému černovláskovi. Škubal sebou, křičel, bránil se, plakal. Doktor se zamračil, vpíchnul mu drsně jehlu do ramene. Bill
autor: Sch-Rei „Ne! Nechte mě na pokoji, ne! Já nechci, chci Toma!“ vzlykal černovlásek a škubal sebou, když mu připoutávali ruce k dřevěnému sloupu. Rudě červené oči byly plné slz. Vzlykal, plakal, škubal sebou. Před ním stálo nastoupených několik mužů. Všichni měli
autor: Sch-Rei Dny běžely, a s každým z nich i větší a větší strach. O Billovi se začalo víc mluvit i v oddělení, kde Tom pracoval. Dian se neukázala už šest dnů. Už zítra by měli Billa převést na normální pokoj, ale z toho
autor: Sch-Rei Černovlásek seděl němě v koutě svého vězení. Čekal na Toma, bílá obálka v jeho rukou ho znervózňovala, bál se ji otevřít, aspoň sám se bál. Ale… Co když je od Toma? Ne, kdyby mu něco Tom chtěl, řekl by mu to
autor: Sch-Rei Asi zase začnu delší předmluvou. Je mi vážně líto, že už nemůžu psát jako o prázdninách, ale poslední školní rok na základce jsem si nezačala zrovna nejlíp, takže to je problém hlavně proto, že už nemám vlastně ani svůj
autor: Sch-Rei Ahojky, jakožto povídka, která mě nejvíc baví, tady co ode mě se povídek týče, přibývají díly nejčastěji. Tudíž, každý víme, že povídka není nekonečná, a že jednou skončí. 🙂 Neříkám kdy, kolik bude dílů, ale řekla bych, že už se
autor: Sch-Rei White Robe Sedm měsíců uplynulo od dne, kdy se Bill s Tomem setkali v jeho ‚vězení‘. Sedm měsíců, co Bill dostával protilátku, která ho vracela smysly do reality; sedm měsíců, skrz které doktor Schümmer zaregistroval černovláskovo rostoucí bříško, tak
autor: Sch-Rei Čokoládové oči se vpíjely do pohledu dvou světle zelených. Tom si všimnul, že Billovy zorničky už jsou obtaženy načervenalou barvou. Nedokázal si představit, že už za pár dní budou jeho oči krvavě rudé. Jeho oči byly dříve tak okouzlující
autor: Sch-Rei Tom natáhl ruku ke klice od bílých dveří, před kterými stáli. „Bojíš se?“ řekla blondýnka. „Ty by ses nebála?“ podíval se na ni Tom. Blondýnka se na něj pousmála a položila mu ruku na rameno. „Ať už za těmi dveřmi
autor: Sch-Rei Byl to pouze Bill Budovou německé léčebny osmého patra se ozval zvuk výtahu. Dian s Tomem vešli do temné, a hlavně tiché chodby osvětlené fialovými neonovými světly. „Je tady… Ticho,“ zašeptal Tom. Nechtěl to ticho nějak narušit. Dian se ironicky usmála. „Ano,
autor: Sch-Rei „Tomi,“ šeptlo černovlasé klubíčko, krčící se v rohu klece. Bill nasucho polknul a promnul si ospalé oči. Točila se mu hlava. Už nechtěl. Chvílemi ho ovládalo zvláštní chování. Chtěl strašně cítit tu kovovou chuť v ústech. Nedokázal se ovládnout. Chování
autor: Sch-Rei Pokojem H129 se rozlehl křik. Křik mladého černovlasého chlapce. Nebyl to křik hněvu, jak si všichni okolo něj mysleli. Byl to křik bezbrannosti a žalu. Cítil se v tomto pokoji jako zvíře. Přeci jen byl zavřený za mřížemi. Každý den do
autor: Sch-Rei „Tak, povídej. O co jde?“ zeptala se Dian, když stáli s Tomem u výtahu. Okolo nich nebyl nikdo. Přeci jen, byla noc a v tomhle patře bývaly noci neobvykle klidné. Za to o několik pater výš tomu tak nikdy nebylo. Zvláště dnes
