autor: Lea Černovlasý chlapec hlasitě zasupěl, a pak se rukama zapřel o tyč pouliční lampy. Už nemohl. Utíkal Berlínem víc jak hodinu a snažil se najít Toma. Ale jak by mohl? Neměl tušení, kde bydlí, a navíc, Berlín byl obrovský. Nebyla šance,
autor: Lea —– O dva měsíce později —– „Bille, musíš něco sníst.“ „Nemám hlad.“ „Ale to říkáš už celé dva měsíce.“ „No a co,“ odsekl unaveně Bill matce. Už toho měl dost. Copak ho nemůžou nechat jednoduše na pokoji? Chtě být sám
autor: Lea „Co jsi to řekl?“ zeptal se Bill s otevřenou pusou. „Slyšel jsi. Tvůj otec zaplatil výkupné. Jdeš domů,“ odpověděl Tom zklamaným hlasem. Tolik doufal, že se Bill rozhodne pro něj. Že budou pořád spolu. Navždy. A teď? Bude muset Billa
autor: Lea Toho rána bylo všechno pochmurné a smutné. Sluníčko bylo zalezlé za těžkými šedými mraky a ne a ne vykouknout. To Billovi na náladě moc nepřispělo. Když se probudil, byl celý smutný a rozmrzelý. A sotva si vzpomněl na včerejšek, tlačily
autor: Lea Tom nehybně seděl a nevěřícně upíral na matku oči. ,,Co jsi to řekla?“ Simone ale jen sklopila oči, z kterých jí už dlouhou chvíli tekly slzy. Tom cítil, že se mu začínají třást ruce. Gordon není jeho otec, jeho otec
autor: Lea Takže… ještě než se pustíte do čtení, tak je tu zase pár mojích slov. Týkají se nějaké slečny, která mi pod minulou kapitolu napsala komentář pod mojí přezdívkou a mojím emailem! Bylo v něm, že už mě tahle povídka nebaví
autor: Lea U tohoto dílku jsem se hodně rozepsala. Nějak mě to chytlo :)) Víte, já nechci Billa nějak trápit ale… kdybych to neudělala, tak by povídka skončila dřív než se nadějete. A to já nechci. Znovu vám děkuji za komenty. Vaše
autor: Lea Takže… omlouvám se za zpoždění. Není to tím, že bych na vás zapomínala, ale neměla jsem vůbec čas. Soustředění, tréninky, Praha, škola… navíc se obávám, že budu mít toho času ještě míň. Ale každou volnou vinutu budu využívat k psaní.
autor: Lea Takže… nad touto kapitolkou jsem dlouho, dlouho uvažovala. Nevěděla jsem, jakým způsobem budu pokračovat. Nechtěla jsem zklamat čtenáře, ale zároveň jsem to chtěla napsat tak, jak chci já. A tak jsem to teda napsala tak, jak jsem myslela, že to
autor: Lea Jorgen beze slova hleděl na svého synka, který stál vedle toho dredatého chlapce. Co to má znamenat? Ten kluk ho sem snad přivedl? Jenže když Tom zanadával nad vzniklou situací, poznal Jorgen hlas, který mu vyhrožoval v telefonu. Tohle je
autor: Lea Bill na něj mlčky zíral. Co to řekl? Že mu dovolí, aby navštívil maminku? Utřel si uslzená očka a tázavě se na dredatého chlapce podíval. Ten mu pohled opětoval. ,,Vezmu tě za ní,“ zopakoval to, co řekl před chvílí. ,,A-Ale
autor: Lea Tom zlostně usykl, když byl nemilosrdně vyrušen ze sladkého spánku. Otevřel oči. Pokojem zněla hlasitá hudba. ,,Sakra,“ zabručel, když rozeznal, že mu zvoní mobil. Rychle ho vytáhl. Podíval se na displej a udiveně povytáhl obočí. ,,Ano?“ ,,Tome, to jsem já,
autor: Lea Ani jeden z nich netušil, jak dlouho Bill plakal u Toma v náruči, a jak dlouho ho Tom utěšoval. Bylo mu ho líto. Pořád ho hladil ve vlasech a konejšivě mu šeptal, že se brzo vrátí domů. Bill tomu sice
autor: Lea Bill se nemohl hodně dlouho strachy ani pohnout. Nevěděl jestli uběhly vteřiny, minuty nebo i hodiny. Nějak mu to celé nedocházelo. On… co se tu vlastně stalo? Znásilnil ho. Ne, neznásilnil. Přestal. Odešel. Na poslední chvíli… dělily ho milimetry od
autor: Lea Bill z hrůzou v očích sledoval Toma který ze sebe shodil triko a džíny. Strachem se nalepil na stěnu, když si lehl vedle něho. Srdce mu bušilo tak prudce, že málem vyletělo z jeho hrudníku. Tělo mu vysílalo do mozku
