autor: Áďa Tááááák, zazvonil zvonec a morbidní povídce je konec… to se vám ulevilo, co? 🙂 tak si užijte poslední dílek, a možná ještě někdy v budoucnosti něco stvořím 🙂 vaše Áďa 🙂 Bill se řítil chodbou jako smyslů zbavený. Aniž by
autor: Áďa Tak miláčci, omlouvám se vám za trošku delší čekání, ale opustila mě múza, nějak jsem nevěděla, jak pokračovat. Tak tady konečně máte po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání další díl a užívejte si ho, není to sice poslední díl, ale
autor: Áďa Naposledy se podívala do zrcadla, zkontrolovala, zda bledě modré stíny ladí s jiskrnýma očima, nanesla na rty trošku bezbarvého lesku, rukama lehce načechrala vlasy a s tlukoucím srdcem vyrazila směrem k hotelu Corinthia Towers. Ještě stále měla pocit, že má
autor: Áďa Už na začátku celé téhle procedury si Tom všiml, že jedna dívka se nechová tak, jako ty ostatní. Zatímco všechny se nahrnuly kolem nich a obšťastňovaly je svým křikem, rádoby okouzlujícími úsměvy, příliš hlubokými výstřihy a fotoaparáty, jedna jediná však
autor: Áďa O dva měsíce později… „Myslíš, že to dopadne líp jak posledně?“ zeptal se Bill pochybovačně Georga. „Určitě, stopro… sice pár lístků ještě zbylo, ještě nějakých tři sta, čtyři sta, já nevim… ale hala je pro víc než osum tisíc lidí,
autor: Áďa I tentokrát Tom čekal odmítnutí, Bill však ležel na zádech jako malé miminko, ve tváři měl veškerou andělskou nevinnost a oddaně na Toma hleděl. Ano, srdíčko mu v hrudi bušilo o sto šest, ale přitom věděl, že Tom mu neublíží,
autor: Áďa Bill ležel pod prostěradlem, ani nedutal a bál se vůbec pohnout. Jenom kulil své vyplašené oči a skrz tenkou látku viděl, jak se k němu blíží čísi ruka, a když poznal, že prsty sevřely prostěradlo, přidušeně vzlykl. Zabije ho, ten
autor: Áďa Ahojík, moc se omlouvám za zpoždění, ale jaksi mě opustila tvůrčí múza, která se ráčila vrátit až teď… Ale nemusíte se bát, i kdyby díly měly mezi sebou delší rozestupy, tak povídka bude dokončena, neskončí v muzeu 🙂 Chmurný déšť,
autor: Áďa Tom ani nedokázal kloudně vnímat, co se kolem něj děje. Okamžitě padl na kolena vedle svého dvojčete a instinktivně mu dlaň pevně přiložil na ránu, ignorujíc fakt, že se jeho ruka okamžitě zbarvila do temně ruda. Slyšel jenom bolestné nářky,
autor: Áďa „No tak, Tome… musíš přece něco sníst,“ přemlouval ho David. „Nemám hlad,“ zavrčel Tom. „Ale David má pravdu,“ namítl Gustav. „Musíš do sebe něco dostat – „ „Já nemám hlad!“ Po tom, jak nebezpečně jeho hlas zazněl, se všichni radši
autor: Áďa Tom zůstal zkoprněle zírat na displej mobilu. Na jednu stranu byl šťastný, že už za dvanáct hodin touhle dobou bude mít svoje milované dvojčátko u sebe. Bude ho mít pod kontrolou a všechno bude zase v pořádku. Ale mnohem víc
autor: Áďa Bill neměl tušení, jak dlouho už ve sklepě je. Jestli několik hodin, dní či týdnů. Absolutně ztratil pojem o čase. Neměl ponětí, zda je den či noc, teplo či zima. Toužil jen po jediném, dostat se odsud. Ale sám to
autor: Áďa „Tomi… Tomi…“ Viděl svého bratra na druhé straně místnosti, byl k němu zády, zdálo se, že zavírá dveře. Zalilo ho nečekané teplo. Teplo, které se však během několika vteřin stupňovalo do palčivé horkosti, která mu stékala z čela a hlavě
autor: Áďa Holger došel až ke dveřím sklepa a položil pilu tak, aby na ni po otevření dveří nebylo vidět. Byl naštvaný jako snad nikdy. Ještě se mu při únosu nikdy nestalo, aby přátelé oběti, kterou unesl, nerespektovali byť jen jedinou z
autor: Áďa V hotelovém pokoji panovala naprostá tma, jediné, co ji přehlušovalo, bylo mdlé světýlko lampy na nočním stolku. Po chvíli se však pokoj projasnil, když Tom zapnul televizi a stiskem příslušného tlačítka přiměl dvd přehrávač k zobrazení informací na cédéčku. Byl
